Proč lidé sáhnou po drogách (a jak z toho ven)

Dnes frajeři, zítra…

Chceme se vyhnout bolesti fyzické, eventuálně velkému trápení psychickému. Zaháníme nudu, nechceme být „bílá vrána v hejnu černých“, hodláme sami sobě i okolí ukázat, jací jsme lidově řečeno frajeři.

Odborněji sděleno, pokoušíme se o kompenzaci pocitů méněcennosti, nebo alespoň nedostatečnosti. Lákavé je sršet energií, prezentovat se jako superman či supermanka. Nemít zábrany a být otevřený každé nové výzvě. Dříve se oné vlastnosti říkávalo „být pro každou špatnost“.

Velkou výzvou může být touha přesáhnout vlastní, zákonitě omezené možnosti a schopnosti. Nadsmyslná skutečnost může – přinejmenším v našich očích – dávat životním turbulencím smysl. Při jisté míře narušení není nutno být „transcendentálními troškaři“. Dejme tomu „splynout s Bohem“… no, nekupte to! Změna prožívání – byť jakkoliv krátkodobá – nahradí subjektivně kýženou změnu reality.

Na cenu se dotyčný neptá. Tuhle otázku lze úspěšně potlačit. Žijeme přece teď a nyní. Kdož ví, co bude a jestli bude nějaké zítra.

Sklon podléhat pokušení

V genetické výbavě si na svět přinášíme přinejmenším sklon „podléhat pokušení“. Neschopnost porovnat aktuální přínos s velmi pravděpodobnými následky.

K tomu přibude jedna z dvojice na první pohled naprosto odlišných sudiček. Jedna „rozmazlí mozek“ tím, že vám prostřednictvím rodiny splní na počkání a bez úsilí každé – i nesmyslné – přání.

Druhá „frustruje mozek“. Přání vám uspokojována zásadně nebudou. Ať se snažíte, nebo ne, v podstatě je to jedno. Později budete podobné strádání chtít zahnat za jakoukoliv cenu a ber kde ber.

Rodiče naplňující zlou věštbu zmíněných sudiček nemusí být zjevnými podivíny. Stačí, je-li matka úzkostná a dlouhodobě nespokojená. Táta buď velmi slabá osobnost, nebo zcela chybí. Mix vrozeného, výchovy i formujícího prostředí dá vzniknout tomu, co lze nazvat „křehké já“.

Křehké JÁ

Zranitelnost se v rámci oné křehkosti projevuje nejen pocity slabosti, nejistoty, stálého ohrožení, chaosu. Celek je i tu víc než pouhý výčet částí. Znamená životní přístup typu: „Já nejsem v pořádku a svět není také v pořádku.“ 

Poté následuje velmi nešťastný pokus o jakési samoléčení. Droga alespoň na chvíli nabídne něco na způsob duševní rovnováhy, usnadní zvládání náročných situací. Je „univerzální vnější kompenzací“. Pocit „po ní potopa“ lze v daném okamžiku zvládnout využitím obranných mechanismů. Namátkou třeba popřením.

Pozoruhodně kladně může zapůsobit změna prostředí. V době války ve Vietnamu bylo mezi příslušníky US Army masově rozšířeno zneužívání drog, a to i tvrdých – zejména heroinu. Po návratu domů dokázala velká většina z „v Asii závislých“ s tvrdou drogou přestat, a to i bez léčby. Výzkumy žel neuvádějí, zda dotyční navrátilci z pekla byli tzv. čistí i ve vztahu k jiným návykovým látkám.

Freude, Freude...

…okřídlený odkaz na otce psychoanalýzy lze doplnit povzdechem: „Bowlby, Bowlby… na attachment také dojde.“ Sigmund Freud v daných souvislostech hovoří o fixaci na orální stadium raného vývoje. „Ústní slast“ není v raném dětství dostatečně uspokojena, tudíž je postiženým hledána po celý další život. Takový člověk dle psychoanalytiků prahne po pasivním přijímání bez recipročního dávání. K již zmíněnému obrannému mechanismu popření přibude mj. i mechanismus projekce. Inu – podle sebe soudím tebe.

Attachment zdůrazňuje nesmírnou důležitost i vytvoření raného pocitu důvěry k primární – výlučně pečující osobě. Je to trvalé pouto blízkosti. Nápadně se aktivuje ve stresových situacích. Jde v něm o vzájemnou lásku, porozumění, sdílení emocí i přijetí… pokud je bezpečný. Může být i tzv. vyhýbavý, úzkostně ambivalentní i dezorganizovaný. Pro onu trojici platí „jeden horší než druhý“, a to je ještě ke všemu možná jejich kombinace.

Kde se stala chyba a jak z toho ven?

Pokud nemůže kvalitní attachment vzniknout, objeví se nedůvěra k okolnímu světu i k lidem v něm. Neschopnost vytvoření přiměřeného pocitu intimity, vzájemné důvěry a podpory.

Důsledky nemožnosti naplnit potřeby raného dětství vedou později k projevům, jež „jakoby drogově závislým z oka vypadly“. Namátkou jde o nízkou frustrační toleranci, míru odolnosti zvládat nepříjemnosti, napětí i umění odložit uspokojení či touhu po úniku…

Nemusí to být jen „z pekla do ráje“, i když to je ideál. Někdy stačí i ze špatného do přijatelnějšího. Dávné strádání pokroutilo i tzv. životní scénář. Chybí v něm prvky nezdolnosti, aktivního úsilí. Převažuje pasivita. Cíl je získat kýžené bez vlastního úsilí. Je-li nějaké úsilí vyvinuto, pak směřuje k manipulaci druhými lidmi. To vše se děje na pozadí nedůvěry – v sebe sama, ve druhé i ve svět jako takový.

Na rozdíl od tzv. primárních procesů – impulzivních, neracionálních a nelogických – chybí v osobnosti tzv. procesy sekundární. Ty umožní přizpůsobení se lidské společnosti, smysluplnost dosahování cílů, předvídání následků, plánování i schopnost upřednostnit kladnou perspektivu před okamžitou slastí. Výrazně bývají primární procesy zastoupeny například u hraničních osobností.

První pomoc metodou semaforu

Neumím napsat jak – nejlépe na počkání a samoobslužně – uskutečnit „operaci duše“. Nabídnout a následně zkoušet můžeme i snadno dostupnou maličkost.

Psychiatr Karel Nešpor propaguje metodu zvanou Semafor.

Neexistuje jen jeden univerzální typ semaforu. Ty mohou být upraveny jako místní – zaměřují se na místo, jež bažení vyvolává, dejme tomu, „hospůdku dříve zakouřenou, i nyní vyvolenou“. Dále situační – zaměřující se na situaci, tou by byla například účast na techno party. Možné jsou i semafory časové – třeba pro začátek víkendu.