V sedmdesátých letech dvacátého století zveřejnil Denham Harman, profesor z univerzity v Nebrasce, momentálně asi nejznámější teorii stárnutí, takzvanou mitochondriální. Ta ve zkratce přichází s myšlenkou, že za stáří a smrt je zodpovědná rychlost metabolismu.
Hlavní role stárnutí se přisuzuje volným radikálům. Ty se pak dají ovlivňovat pomocí antioxidantů, látek, které metabolismus snižují. V srpnu 2015 však vydala laboratoř profesorky Judith Vampisi studii, která ukazuje, že zpomalená výměna opotřebovaných buněk nemá zdaleka jen pozitivní dopad, nýbrž se kvůli ní tělo hůře vypořádává s nemocemi, zpomaluje se proces hojení a zvyšuje se riziko rakoviny.
A tak se možná brzy za pomocí exaktních vědeckých pokusů dobereme k závěrům, které známe již z pohádek. Že totiž není radno zasahovat do přirozeného vývoje života, protože ono si nás to takříkajíc všechny dříve či později stejně najde a určí nám tu pravou chvíli…
Můžeme ovlivnit alespoň něco
Na druhou stranu člověk má přece jistou filozofickou povinnost ptát se po tom, proč a jak vznikl, jaký má jeho existence smysl, co má za svého života vykonat a jak on sám může ovlivnit jeho průběh, či dokonce konec. Navažme tedy volně na vědeckou teorii Denhama Harmana a začněme spíše pragmaticky, a to bazálním metabolismem a jeho vlivem na zdraví a kondici člověka.
Ženy se sice mnohdy více snaží vypadat dobře a mladě, ale nakonec je to muž, kdo „nestárne“
Rychlost metabolismu je individuální a ovlivňuje jej věk, tělesná konstituce, míra stresu. A funguje jinak u mužů a žen. A u žen musím začít, protože ženy se určitě více než muži snaží opakovaně držet diety, hubnout a zhubnout a vypadat lépe a mladší. Vzájemná souvislost mezi hubnutím a mladistvým vzhledem může být ale diskutabilní. Znáte rčení, že žena si po čtyřicítce musí vybrat mezi obličejem a tělem? Více tuku ve tváři znamená zahlazené vrásky, naopak hubené tělo může v obličeji vytvořit efekt velmi staré, vysušené a vrásčité pleti. A jak můžeme vzhled tváře vlastně ovlivnit, jestli vůbec? Dnes už asi nikdo nezpochybňuje myšlenku, že člověk si za svůj obličej může od určitého věku sám.
Co se zračí ve tváři
Dovolte mi vzpomenout dokument Heleny Třeštíkové z roku 2001 o osudu Hedy Margoliové-Kovalyové s názvem Hitler, Stalin a já. Když přišla Heda na počátku padesátých let se svým prvním mužem Rudolfem Margoliem (oba manželé za války přežili nacistické vyhlazovací tábory), tehdy náměstkem ministra zahraničního obchodu, na komunistický večírek na Pražském hradě a viděla tam poprvé Klementa Gotwalda, jeho ženu a ostatní zúčastněné, pronesla větu: „Proboha, podívej se na ty lidi, jak vypadají, jak se chovají?“ V dokumentu dále dodala, že „…to hned ilustrovalo, o jakou se asi jedná společnost… už jen instinktivně a při pohledu na ty lidi jste věděli, že to není žádná ušlechtilá parta lidí.“ Prostě někdy se stačí jen podívat a víte!
Nutno dodat, že Margolius byl nedlouho poté v procesu s Rudolfem Slánským roku 1952 popraven. Čili Hedina reakce, v rámci které vycházela vlastně jen z pozorování vzhledu a chování některých tehdejších komunistických zjevů padesátých let, byla sice jen intuitivní, ale správná.
Zajímavou studii o tom, co se zračí mužům versus ženám ve tváři, učinil se svým týmem evoluční biolog profesor Jaroslav Flegr. V jednom z jeho pokusů se ukázalo, že pozorovatelé snáze tipnou z tváře muže, že má zvýšené IQ, naopak u žen to tak dobře odhadnout nelze. Interpretace tohoto závěru je již na nás. Ženy se zřejmě nechtějí, anebo nemohou, tvářit a vypadat tak, jak cítí a jak myslí. Tato studie jakoby potvrzovala přímočarost mužů a komplikovanost ženského projevu. Otázkou zůstává, nakolik je tato nejednoznačnost ženského projevu dobrovolná. Baví to ženy stále se ovládat, dobře vypadat, uvědomovat si a kontrolovat svůj zjev? A nebo jim nic jiného nezbývá? Pro muže je při výběru partnerky jistě zásadním kritériem její vzhled. Někdy to může být dokonce kritérium jediné. Žena má být, určitě více nežli muž, společensky reprezentativní a je na ní v porovnání s mužem v tomto smyslu kladen větší nárok. Je to tím, že u mužů nehraje vzhled natolik zásadní roli, anebo na nich jejich věk a projevy stárnutí prostě nejsou tolik vidět?
Muži nestárnou
„Proboha, dejte mu ji, nebo si ten člověk počká na další generaci,“ pronesla představitelka hlavní role filmu z roku 1942 Muži nestárnou. V příběhu se do ní ještě jako mladík zamiloval muž, kterého odmítla a který se pak postupně zamiloval do její dcery a vnučky. Tu si nakonec vzal, což byl asi pro další ženské pokolení v této rodině jediný možný způsob, jak se ho definitivně zbavit.
Dnes je zcela běžné, má-li žena výrazně staršího partnera. Opačné případy jsou méně časté. Nechci se pouštět cestou ukřivděných obvinění, ale na první pohled to vypadá, že žena se může doslova strhnout. Pokud chce například skloubit rodinu s kariérou, musí se kvůli biologickým hodinám vejít do časového limitu. Naproti tomu muž nestárne, děti může mít pomalu do sta, společnost od něj zdaleka neočekává takovou péči o vzhled a kondici a odměnou je mu pak v šedesáti letech čerstvá náruč mladé milenky. Moje babička dokonce říkala, že chlap může vypadat jako čert. Toto lidové moudro reflektuje, že ženy si muže vybírají podle jiných kritérií. Například Petře Paroubkové se, jak přiznala, na jejím tehdejším muži – českém premiérovi – líbil především jeho sexy mozek. Sexy mozek, úspěch, peníze či schopnost finančně zabezpečit rodinu jsou zase ta ženská očekávání směrem k mužům.
Pro ženu je určitě jistým životním mezníkem, dosáhne-li věku čtyřiceti let, a málokterá žena neprojde v této době jistou životní minibilancí. Její život vypadá dost jinak, než když byla mladá, a její vzhled se také proměnil. V srpnu prohlásil pro Českou televizi v Událostech, komentářích nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman: „Na svůj věk jsem poměrně mlád, mohu dělat cokoliv jiného…“ Myšleno tedy především profesně, nicméně upřímně, která žena by v šestačtyřiceti letech takovouhle větu bez zaváhání pronesla do éteru? Prostě to vypadá, že život muže plyne úplně jinou rychlostí než ten ženský.
Ženy mají mladší mozky
V tomto na prvním pohled trochu nevyrovnaném zápase o mládí pojďme zmínit i některé stinné stránky života, který plyne pomaleji a lépe stárnutí vzdoruje, jak se to u mužů zdá být. Česká televize v únoru upozornila na výsledky výzkumu, který odhalil, že ženské mozky jsou o čtyři roky mladší než ty mužské. Největší rozdíly ve stáří mozků byly pozorovány u mladších žen kolem dvacítky. „Není to tím, že by mužské mozky stárly rychleji, ale muži už začínají dospělost s mozkem o tři až čtyři roky starším než ženy. A to pak přetrvává až do dospělosti,“ vysvětluje hlavní autor práce Manu Goyal. „Zatím však nevíme, co to znamená. Ale myslím si, že to vysvětluje, proč ženy nezažívají ve vysokém věku takový intelektuální úpadek jako muži. Jejich mozky jsou totiž mladší.“
Na druhou stranu tato stránka intelektuálního úpadku, který by měli dle studie muži na sklonku života zažívat, možná však není zas až tak stinná. Když člověk odchází ze života, je dobře, když on i jeho okolí cítí, že ten správný čas nadešel. Což s věčně bystrým ženským intelektem půjde jen těžko. Ohlédneme-li od úpadku intelektu, nemohu nevzpomenout tentokrát rčení mé druhé babičky. „No jo, muži nestárnou, nestárnou, a pak najednou umřou.“ Neboli vypadají pořád celkem dobře, najdou si nové milenky, eventuálně porodí nové potomky, ale statistika je neúprosná, muži se fakticky dožívají nižšího věku. Nabízím hypotézu, že muži nestárnou, protože vědí, že stárnutí u nich společnost tolik neřeší, že pro okolí není jejich vzhled dominantní. A tak se tím prostě nezabývají. Vedlejším efektem takového pozitivního nastavení pak může být jedině to, že když se netrápíte, prostě dobře vypadáte.
Fousatá, ale úžasná
Proč nám ale vlastně na vzhledu tolik záleží? Vždyť pokud vzhled bude hlavním kritériem hodnocení člověka, ať už jde o muže, či ženy, nebezpečně zúžíme pole jeho působnosti, a to by byla velká škoda. Je mnoho dalších projevů lidské osobnosti, které jsou, dle mého soudu, mnohem zábavnější, a navíc nepodléhají toku času. Charisma, smysl pro humor, schopnost sebereflexe. Vzpomínám na jednu paní psycholožku, která prohlásila o své přítelkyni, že ta je sice vyloženě ošklivá, protože má bradavici a je fousatá, ale že, když spolu hovoří, může na ní oči nechat. Protože je moudrá.
Možná tedy nebude od věci si rovnou pár životních mouder připomenout. Že totiž o to, jak člověk vypadá, vůbec nejde. Že život zúžený na perfektní kondici a vzhled je velmi povrchní a bez špetky vzrušení. Že soustředit se jen na krásu a formu je neuvěřitelná nuda. Bude asi těžké udržet prapor této myšlenky v časech těžkého konzumu, jak je tomu dnes.
Příroda není genderově vyvážená
Věk a stárnutí se projevují jinak na mužském a jinak na ženském vzhledu. Příroda zřejmě měla za cíl vytvořit dvě různá pohlaví s odlišnými projevy. A my v tom v rámci sociálního kontextu prostě jen pokračujeme.
Lidský bazální metabolismus funguje u každého pohlaví odlišně. Příroda podle všeho asi nehodlá být nijak zvlášť genderově vyvážená. Ale to se mi tedy ulevilo. Odlišnost mužů a žen je přece projev života v jeho pestrosti. Života, který nás právě proto může bavit.
ČLÁNKY DO MAILU