Prakticky každý z nás má z něčeho strach, a to i přesto, že si uvědomujeme, že nám daná situace, jev nebo objekt způsobuje velmi malou hrozbu. Mezi nejčastější takové obavy patří strach z hmyzu, výšek, uzavřených nebo malých prostor, rušného prostředí, hlodavců a jehel. Podobných typů obav existuje velmi mnoho. Nazýváme je specifické fobie a těm nejkurióznějším z nich se věnujeme v našem seriálu.
Psychoterapeutka Lucie Bělohlávková se s fobií z vesmíru a jeho nekonečna v praxi zatím setkala pouze jednou
Patří sem i fobie z vesmíru a jeho nekonečna. Psychoterapeutka Lucie Bělohlávková se s touto fobií v praxi zatím setkala pouze jednou.
Jak si představit fobii z vesmíru a jeho nekonečna? Zní to spíše jako podnět k filozofické rozvaze…
Myslím, že každý se někdy zamyslel nad tím, co je ve vesmíru, kde je jeho konec a pak i třeba nad jeho začátkem, jak vznikl. Jsou to myšlenky, které opravdu mohou spadat až do filozofických úvah. Někdo má rád třeba jen samotnou debatu kolem tohoto tématu, někoho to dokáže dokonce i rozčílit (čím víc nad tím přemýšlí, tím víc neví) a někoho může to, že na tyto otázky nemáme jasné odpovědi, zúzkostnit. To samo o sobě ještě nemusí být fobií. Takový člověk pocítí na chvíli nepříjemný pocit, který ale rychle odezní. Fobií se tyto myšlenky stávají v okamžiku, kdy nám nějakým významným způsobem zasahují do života (např. přemýšlíme nad tím tak často, že nemůžeme usnout, vyhýbáme se pořadům v televizi i rozhlase s danou tématikou, máme problém zůstat o samotě apod.). Navíc fobie z vesmíru a jeho nekonečna může mít i přesah do fobie ze smrti. Člověk se díky myšlenkám o vesmíru a jeho nekonečnosti začne zamýšlet nad vlastní konečností, která je vlastně také tak nejasná a může ho tak děsit.
Specifická fobie není zbabělost, hysterie ani lenost či povahová úchylka. Nijak nesnižuje hodnotu člověka. Neměla by být zdrojem posmívání ani výčitek. Je to stejné, jako byste se posmívali člověku, že trpí cukrovkou. Ten, kdo specifickou fobií trpí, si to nijak nezavinil. Podpora rodiny může léčbu ulehčit a zkrátit.
Zdroj: Ján Praško a kol.: Specifické fobie
Jak se projevuje fobie z vesmíru a jeho nekonečna? Čeho se člověk vlastně obává? Třeba s takovým pavoukem se můžete setkat nečekaně, ale u vesmíru je to něco zcela jiného…
Člověk se v podstatě obává svých myšlenek. Už jenom fakt, že na ně neexistuje jednoznačná odpověď, člověka velmi znejišťuje. Nejčastěji se jedná o myšlenky: Kde je konec vesmíru? A jak vesmír vznikl? Co je ve vesmíru? Je tam nějaký další život? Co když je tam nějaké nebezpečí? Kolik máme času? Jak dlouho tu bude naše planeta?
Jak častá je tato fobie v populaci? A s kolika případy jste se setkala v praxi?
Bohužel, k této fobii se mi nepodařilo nalézt konkrétní údaj o její četnosti. Domnívám se však, že tyto myšlenky zúskostňují řadu lidí a že se jedná o jednu z dalších fobií, se kterou lidé nepříliš často vyhledají odbornou pomoc. Sama jsem se s touto fobií v praxi setkala jen jednou, a to především z toho důvodu, že klientovi významně narušovala spánek.
Podpořte rozhodnutí postiženého navštívit odborníka. Neodkládejte to. Čím dříve bude léčba zahájena, tím bude úspěšnější a kratší. Léčba „zanedbané“ fobie obvykle trvá delší dobu.
Zdroj: Ján Praško a kol.: Specifické fobie
Můžete případ tohoto klienta popsat?
Petr (28 let) je velmi vzdělaný a inteligentní mladý muž. Do terapie přichází, protože pociťuje silné úzkosti před spaním, které mu znemožňují usnout. Když už se mu to podaří, jeho spánek je velmi nekvalitní. V noci se často probouzí a ráno se cítí neodpočatě. Postupně se dostáváme k tomu, že se již od cca devíti let zaobírá myšlenkami nad vesmírem a jeho nekonečností. Klade si otázky, jak vesmír vnikl, má z něj strach, bojí se nekonečného prostoru, který je kolem naší planety. V souvislosti s tím si uvědomuje i nekonečnost času. Přemýšlí nad tím, jak vesmír vznikl, a jestli tedy vznikl, znamená to, že skončí? Jak a kdy? Současně přemýšlí i nad lidským životem, který je podle něj omezený, že jsme sem přišli jen na krátký čas, a co je po něm.
Všechny tyto myšlenky ho napadají především před usnutím a v průběhu noci. Většinou musí vstát, zapne si televizi nebo rádio. Jde se napít. Pokud není u něj jeho přítelkyně, má někdy i potřebu zavolat jí (pokud není příliš pozdě) nebo rodičům a slyšet lidský hlas. Nechce v tom být sám. Současně ho provázejí velmi silné fyzické pocity – prudce mu bije srdce, potí se, brní mu celé tělo. Cítí se vystrašený a bezradný. Situaci zpravidla zhoršuje, pokud před tím zaslechl v rádiu nebo televizi nějaký pořad o vesmíru. Poslední dobou se už proto cíleně takovým pořadům snaží vyhnout.
Jak jste postupovali?
V rámci terapie jsme mapovali, jak funguje jeho fobie a čeho všeho se dotýká. Petr si postupně uvědomil, že jeho fobie z vesmíru a nekonečnosti si je velmi blízko i s jeho strachem ze smrti. Zároveň si také připustil, jak moc jsou pro něj důležití lidé z jeho blízkého okolí (především partnerka, rodiče a prarodiče). V dětství, když ho začaly tyto obavné myšlenky pronásledovat, ho rodiče vždycky ukonejšili a jemu to na chvíli pomohlo. Myšlenky se ale objevovaly v různých časových odstupech dále. Nyní (poslední rok) se zintenzivnily natolik, že se objevují cca každý druhý den.
Člověk trpící fobií potřebuje citovou podporu. Citová podpora znamená laskavost, trpělivost a porozumění. Postižený potřebuje cítit, že ho přijímáme, i když se nadměrně bojí.
Zdroj: Ján Praško a kol.: Specifické fobie
Petr si uvědomuje, že v tématu vesmíru a nekonečna uspokojivé odpovědi na jeho otázky najít nemůže. Je pro něj i logické, že se zabývá otázkou, na kterou nemá odpověď. Petr má ale také dědečka, který, protože ho vesmír, fyzika a podobná témata zajímá, mu dal několik vysvětlení. Vždycky si o tomto tématu spolu povídali a vždy ho to na nějakou dobu velmi uklidnilo. V rámci terapie jsme se dohodli, že si všechny informace od svého dědečka sepíše. Jednalo se o opravdu velmi podnětné informace, které jsme v sezení několikrát četli. Petr si je poté sám četl, když ho doma přepadla úzkost. V podstatě to zafungovalo, jako kdyby si poslechl řízenou relaxaci.
Kromě toho bylo i důležitou součástí terapie pojmenování jeho vztahu k druhým lidem. Uvědomění si, kdo a jak moc je pro něj důležitý. V souvislosti s tím se sám zamyslel i nad svým vztahem ke své současné partnerce a možnou budoucností s ní, což pro něj bylo velmi přínosné.
PhDr. Lucie Bělohlávková
Jako psychoterapeutka působí v Psychoterapeutickém centru Řipská. Od roku 2015 toto centrum i vede. Pracuje s dětmi i s dospělými klienty. Specializuje se především na problémy spojenými s úzkostnými stavy (fobie, panická porucha, sociální úzkost, obsedantně-kompulzivní porucha), dále také na poruchy příjmu potravy, práci s traumaty a Aspergerův syndrom. Po studiu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy absolvovala výcvik v kognitivně-behaviorální terapii na Odyssee – Mezinárodním institutu KBT. Při své práci využívá tohoto přístupu.
www.psycholog-praha.cz, www.kbt-belohlavkova.cz
Prof. MUDr. Ján Praško Pavlov, CSc.
Psychiatr a psychoterapeut
Přednosta Kliniky psychiatrie Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a FN Olomouc.
Vyučuje na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze a v současnosti na Lékařské fakultě UPOL.
Pracuje v několika odborných výborech a lékařských společnostech. Věnuje se výzkumné činnosti. Je autorem a spoluautorem mnoha knih a příruček týkajících se psychologie a duševních onemocnění, mj. v seriálu citované publikace Specifické fobie.
ČLÁNKY DO MAILU