Žena se musí umět zorientovat, vědět, jakou cestou se vydat, umět ji obhájit, bojovat za ni. K dispozici jsou jí informace, konzultanti, publikace, semináře. Očekává se od ní aktivita a iniciativa, jak si doba žádá. Očekává se od ní, že k výchově dítěte a k péči o jeho zdraví zaujme stanovisko. Variant je mnoho, ona musí umět zvolit správnou. To je nemalé břemeno, které si s sebou do mateřské role nese.
Brněnská psycholožka Zuzana Masopustová je spoluautorkou čerstvé studie Jak to mají mámy, která na vzorku 1057 žen ukazuje, jak matky vnímají svou roli a jak jsou v ní ovlivňovány moderními trendy rodičovství. Více o samotném výzkumu, který je k dispozici online, si můžete přečíst zde. Monografie se zabývá základními aspekty mateřství od těhotenství do věku tří let dítěte. V rámci studie zmiňují autoři také koncept Yummy Mummy, který je, a to zejména v americkém kulturním prostředí, extrémní podobou společenských očekávání kladených na matku. Od ní se očekává, že zajistí, aby její děti byly viditelně zdravé a šťastné. Matky samotné pak mají být úspěšné ve své mateřské roli i profesní kariéře, přičemž tyto dvě oblasti by spolu měly harmonizovat.
Doba si žádá proaktivní přístup
Jde sice o jev primárně americký, ale asi není pochyb o tom, že je minimálně inspirací i pro naše české prostředí. I u nás se ženy snaží skloubit zaměstnání a rodinné povinnosti a vykazují maximální nasazení v práci i v péči o dítě. I zde se od nich očekává, že se zorientují v přílivu informací, že se budou sebevzdělávat, naslouchat odborným radám a trendům. Že budou schopny informace správně zanalyzovat a najdou tu nejlepší a jedinou správnou cestu k výchově a péči o zdraví svých dětí.
Takovému nároku jsou dnešní matky vystaveny. V práci i doma se cení agilita a kreativita. Necítí-li se naše dítě dobře nebo je nějak nemocné, snažíme se situaci řešit promptně. Nejprve samy, posléze za pomocí medicíny či jiných uzdravujících prostředků. Má-li dítě horečku, málokterá matka vydrží nepodat mu žádný lék aspoň jeden celý den. Potřeba něco udělat je silnější a málokdo z nás vydrží sedět s rukama v klíně. V případě horečky ovšem přece není pravda, že neděláme nic. Nýbrž za nás koná příroda a koná celých den, každou jeho minutu a vteřinu, a to ve formě přirozené imunitní reakce organizmu dítěte. Snad kdyby matka mohla nahlédnout dovnitř dětského těla a vidět na vlastní oči ozdravné procesy, které tam probíhají, dodalo by jí to většího klidu. To ona však nevidí, vidí jen nemocné dítě. Není divu, že musí něco učinit, a tím spíše v době, v které jsme podlehli přesvědčení, že jsme z velké části porozuměli přírodním procesům a umíme je správně korigovat.
Rodič je v tuto chvíli jediný stoprocentně odpovědný za zdravotní stav svého dítěte a nedokáže si vystačit s myšlenkou, že mu minimálně z poloviny v jeho situaci pomáhá sama příroda, a to tím nejdůmyslnějším možným způsobem. Není divu, že má nutkání něco za každou cenu udělat.
Péče o zdravotní stav dítěte neznamená jeho výchovu
Nedávný květnový průzkum zmíněný deníkem New York Post, který provedla agentura OnePoll pro amerického výrobce potravinových doplňků Mead Johnson Nutrition, ukazuje, kolik času stráví matky dětí ve věku do jednoho roku obavami o jejich zdraví. Ročně více než 1400 hodin, to je více než šestina roku. Během této doby provedou 330 „urgentních“ vyhledávání, která jim mají pomoci s diagnostikou zdravotního stavu jejich dětí. Opět si pomáhám americkým průzkumem, ale přiznejme si otevřeně, aktivní zájem o zdravotní stav našich dětí je dnes globálně neodmyslitelnou součástí našich životních stylů a jedním ze základních předpokladů pro to stát se dobrým rodičem.
Dovolte mi v souvislosti s výsledky průzkumu jednu trochu až „kacířskou“ myšlenku. Pečovat primárně o tělesný stav dítěte, pozorovat jeho zdravotní symptomy, mít stále k dispozici nějaký účinný lék znamená věnovat se něčemu na první pohled viditelnějšímu a snáze uchopitelnému, nežli je výchova dítěte jako taková. Když se mi zdá dítě příliš neklidné, nebo moc klidné, velmi bledé, anebo málo, mohu za pomoci léku učinit něco konkrétního ke změně jeho stavu. Mohu jeho stav bezprostředně korigovat, ovlivňovat. Je snazší mít pod kontrolou jeho zdraví, nežli se trápit vágními úvahami o tom, zda je moje dítě spokojené, šťastné a netrpí nějakou dlouhodobější frustrací.
A tak se některé maminky raději uchýlí k lékařské diagnostice a léčbě dětských nemocí než k upřímnému zamyšlení nad tím, kolik času se svým potomkem tráví a jestli se mu dokážou věnovat tak, jak on potřebuje. Je snazší koupit lék či potravinový doplněk nežli přemýšlet o tom, co nemoc způsobilo. Jsme zodpovědní za svůj život a život našich dětí a chceme jej mít stoprocentně pod kontrolou. Vyvinout činnost, konat, kontrolovat, tyto žádané aktivity se snáze realizují v rámci řešení zdravotního stavu dítěte než složitými a stresujícími úvahami o jeho celkovém psychickém stavu. Něco dělat, být aktivní, věci řešit je ospravedlnitelné. Naproti tomu sednout si s rukama v klíně a zamyslet se nad pravými příčinami stavu dítěte příliš aktivity na první pohled nevykazuje.
Být se svým dítětem je ta nejlepší prevence
V rozhovoru z června 2019 pro Radiožurnál o tom, jak pracovat s nadanými dětmi, uvedla psycholožka Eva Vondráková větu, kterou na závěr shrnovala své sdělení: „Nejlepší by bylo, kdyby lidé, kteří si pořizují děti, na ně měli čas a pomohli jim rozvíjet se v tom, v čem jsou dobré.“
A to se dle mého názoru zdaleka netýká jen konkrétní oblasti talentovaných dětí, nýbrž principu výchovy dítěte a s tím související péče o jeho zdraví obecně. Zdravotní problémy jsou často důsledkem psychického stavu pacienta. Kořeny nemocí je třeba nalézat primárně ve vztahu dítěte a jeho rodiče. Největším odborníkem na zdraví dítěte je ten, kdo s ním tráví nejvíce času, on má v ruce nejvíce indicií. Být se svým dítětem, vnímat jej ještě, když je zdravé, průběžně reagovat na jeho potřeby, být mu k dispozici, brát ho jen takové, jaké je, to je ta nejúčinnější prevence před vypuknutím nemoci. Pro pohled z venčí možná příliš pasivní přístup k věci.
Pokud se naše dítě necítí dobře a my okamžitě začneme reagovat podáváním léků nebo obvoláváním doktorů, ukazujeme mu tím jen, že s ním opravdu něco není v pořádku. Kdybychom chvilku počkali, nechali za nás pracovat přírodu a ujistili své dítě, že se nic zlého neděje, uvěří i ono samo v sebeozdravný proces. Podpoříme v něm víru v sebe sama a svůj vztah s ním jen posílíme. Je těžké v dnešní době uvěřit takovému „málu“ v nepřeberné škále rad a doporučení, co vše musíme pro své dítě udělat. Chce to odvahu, zralost, sebevědomí a to není málo. Ale dá se to zvládnout. Odpovědi na ty nejtěžší otázky jsou často mnohem blíže, než se zdá. Já a mé dítě máme společně nejvíce indicií k pochopení jeho zdravotního stavu. Máme ty nejúčinnější páky k tomu, jak poznávat, pečovat a ovlivňovat jeho psychický i fyzický vývoj.
ČLÁNKY DO MAILU