To si tak jdete po obchodě, odškrtáváte položky na seznamu, až dojdete do oddělení zeleniny. Sáhnete po cibuli a znejistíte. Na začátku června takhle pěkná, velká cibule? Super. Ale není trochu drahá? Bez pár haléřů třicet korun za kilo? No bodejť by ne, však ji k nám dovezli až z Nového Zélandu. Taky jste se takhle v Lidlu v uplynulých dnech divili? Podívali jsme se na to, proč běžnou zeleninu typu cibule nemáme z domácích, či alespoň evropských zásob a co na tyto dovozy říkají čeští zelináři.
Soběstační v pěstování cibule rozhodně nejsme
Je třeba si hned v úvodu přiznat, že Česká republika s ohledem na klimatické a půdní podmínky není v produkci zeleniny soběstačná. Nejhůře jsme na tom v pěstování květáku, brokolice a hlávkové kapusty, nejvíce soběstační jsme naopak u hlávkového zelí, celeru bulvového a mrkve.
Co se cibule týče, podle dat Ministerstva zemědělství ČR jsme v jejím pěstování soběstační v necelých jednačtyřiceti procentech. Podle informací od Zelinářské unie Čech a Moravy (ZUČM) se jedná dokonce jen o třicet jedna procent. Pěstební plocha cibule v ČR se pohybuje okolo patnácti set padesáti hektarů s produkcí třicet jedna tisíc tun cibule ročně.
Kilo cibule z Nového Zélandu vyjde na třicet korun
„Pěstitelé, kteří mají dostatek kvalitních skladovacích prostor, jsou schopni cibuli skladovat až do konce června,“ uvádí k české produkci Radovan Tůma ze ZUČM. Jenže takových pěstitelů není mnoho, takže i kdybychom aktuálně začali pěstovat výrazně více cibule, musely by se narychlo vystavět také nákladné klimatizované sklady. I proto se tedy do České republiky dováží asi šedesát osm tisíc tun cibule (bez reexportu). Obvykle se jedná o cibuli z Holandska, Polska, Německa a Rakouska. Ale jak jsme se přesvědčili, výjimka není ani Nový Zéland.
Takovou cibuli jsme našli v Lidlu, a tak jsme se zeptali, proč na prodejnách nabízejí cibuli z takové dálky, a ne třeba ze skladů okolních států. Což by bylo nejen ekonomicky, ale i ekologicky výhodnější. „Naším cílem je vždy nabízet tu nejlepší kvalitu za výhodnou cenu. Proto v naší nabídce najdete jak českou cibuli, tak také ze zmíněného Nového Zélandu. Je to z toho důvodu, že právě v tomto regionu je nyní hlavní sezóna,“ odpověděla tisková mluvčí Lidlu Zuzana Holá. My jsme však jiný druh v Lidlu nenašli. Ke koupi byla jen cibule z Nového Zélandu, kilogram za 29,90, což začátkem června, kdy jinde kilo cibule stojí kolem deseti korun, není zrovna málo. „Myslím, že je škoda, že se v Lidlu nabízí cibule až z Nového Zélandu, není to nejzodpovědnější přístup, když si člověk uvědomí, jak hluboká uhlíková stopa je za cestováním cibule přes celou planetu,“ vyjádřil se pro server Vitalia.cz ministr zemědělství Marian Jurečka.
Orientační údaje o míře soběstačnosti v pěstování cibule
|
Soběstačnost % |
2012 |
2013 |
2014 |
2015 |
2016 |
|
cibule |
47,7 |
41,0 |
42,7 |
33,1 |
40,8 |
Zdroj: Ministerstvo zemědělství
To zelinářská unie má pro dovoz částečně pochopení. „Cibule ze skladů je do června vyprodána. Pak se významně zhoršuje její kvalita, protože začíná rašit. V období po vyprodání cibule ze skladů do nástupu nové sklizně cibule řezané je zhruba měsíc nutné tuto mezeru na trhu vyplnit dovozem cibule z Nového Zélandu, kde mají opačné klimatické podmínky,“ říká Radovan Tůma, zároveň ale souhlasí s ministrem, že převážení zboží na dlouhé vzdálenosti mezi světadíly i mezi státy v rámci Evropy je velký problém.
Doprava má totiž negativní vliv jak na životní prostředí, tak i na hluk, prach, rozbité silnice či vysoký počet dopravních zácp. „To vše nám přijde zcela zbytečné, protože bychom si byli schopni většinu zeleniny u nás vypěstovat, jen kdyby se zástupci obchodních řetězců s pěstiteli lépe a seriózněji domluvili. Druhy zeleniny s krátkou životností samozřejmě nejsme do obchodů v mimosezónním období (zima a začátek jara) schopni dodat, ale uznejte, že na rajčatech a jahodách bez chuti si v zimě stejně nikdo nepochutná, a proto nemá cenu přírodu tímto způsobem nutit k něčemu nepřirozenému,“ říká Radovan Tůma.
Galerie: České ovoce a zelenina – kdy co roste
Běžná zelenina se běžně dováží
„Byl bych rád, kdyby Česká republika dosáhla relativní soběstačnosti v základních potravinách, jako jsou například domácí druhy ovoce a zeleniny. Stoprocentní soběstačnost pochopitelně ale není možná a není to ani naším cílem v rámci jednotného trhu Evropské unie. Snažíme se i tak nastavit co nejpříznivější podmínky pro domácí pěstitele a zároveň podpořit zájem spotřebitelů o druhy ovoce a zeleniny, které se v České republice pěstují,“ řekl nám Marian Jurečka. Evropský kolotoč s běžně pěstovanými plodinami se tak časem možná trochu zbrzdí, teď se ale točí ve vysokých obrátkách.
Důvodů je celá řada, ale tím nejvýznamnějším je prý nestabilní odbyt a problémy s tím spojené. „Většinu zeleniny (78 %) pěstitelé prodají do obchodních řetězců. Obchodní řetězce ale tlačí pouze na cenu a nemají zájem o budování dlouhodobé partnerské spolupráce. Když je přetlak zboží v jejich mateřské zemi, tak raději podpoří svoji ekonomiku, než aby nakupovali od našich farmářů. Když lze zboží nakoupit v zahraničí levněji, také přestanou od tuzemských farmářů odebírat, nebo alespoň tyto nabídky využijí ke snížení nákupní ceny,“ uvádí Radovan Tůma a zlobí se, že řetězce neumí s našimi farmáři lépe pracovat: „V zahraničí si tamních producentů váží mnohem více, což je v obchodech na první pohled vidět. Farmáři jsou zde vyfoceni na plakátech a na letácích a vychloubají se s tím, že do daného obchodního řetězce dodávají. Řetězce garantují farmářům minimální výkupní ceny a jejich obchodní zástupci s farmáři každoročně naplánují, co a v jakém přibližném množství pro ně budou zelináři pěstovat.“
ČLÁNKY DO MAILU