Nedávno si jeden můj známý stěžoval na klesající úroveň pohřbů v jejich vesnici a dodal, že takového pohřbu by se nechtěl dožít. Nepotěšil jsem ho, ani když jsem ho ujistil, že se svého pohřbu určitě nedožije.
„V rámci Evropy neobvyklé je procento pohřbů bez obřadů – ve velkých městech jde až o každý druhý pohřeb. Vysoký je rovněž podíl těch pozůstalých, kteří si ani nevyzvednou urnu s popelem svých blízkých,“ uvedl Stanislav Balík, vedoucí katedry politologie FSS MU, v komentáři pro Lidové noviny.
Co znamená tento neblahý trend? Pro odpověď musíme nejprve pochopit smysl rituálu.
Rituál – propojení spirituální a fyzické roviny
Rituál je symbolické vyjádření hluboce pociťovaných hodnot. Každá lidská kultura má své rituály, které v sobě spojují zakoušenou spirituální rovinu s jejím vyjádřením skrze fyzický symbol. Rituály vyznačují důležité mezníky lidského života, svátky se vztahují k běhu času. Jako je kalendářní rok postaven na oběhu Země kolem Slunce, tak i každá slavnost, ať se vztahuje ke konkrétnímu datu, nebo k období, vychází z tohoto archetypického vzorce.
Rituály stmelují kmen, komunitu nebo národy, symbolicky upevňují to, co mají členové daného kulturního společenství v hlubším jádru společného navzdory všem rozdílům na povrchu. Rituál člověku pomáhá se orientovat, spojuje ho s předchozími generacemi, ukazuje na jeho místo ve společnosti. Rituál své účastníky sjednocuje, vyvolává v nich obdobné pocity a navozuje společné intenzivní znovuprožívání hlubších skutečností, které jsou věčně aktuální.
Rituál je tedy symbol, formalizovaná série strukturovaných činností, které naznačují hlubší pravdu, kterou však nikdy nedokáží plně vyjádřit. Rituál obvykle souvisí s nějakým svátkem nebo životním mezníkem.
Přečtěte si: Proč vlastně slavíme Vánoce (a koho to dnes zajímá)
Sice dodržujeme řadu dávných tradic, ale smysl a význam se nám kamsi vytratil.
Příčina ztráty rituálu
Rituály si uchovaly svůj smysl a životnost pouze tam, kde se uchovalo porozumění a ocenění pro hlubší pravdu, z nichž rituály povstaly.
A zde se již nabízí zřejmé vysvětlení, proč se rituály z naší společnosti tak rychle vytrácejí:
Chybějící duchovní zakotvení u jedné z nejateističtějších zemí světa. Bez víry a spirituálního rozměru se ze smysluplného obřadu stává jen prázdná ceremonie, která po čase rovněž bere za své. Znamená-li pro nás svatba jenom „papír“ a manželství jen ztrátu příspěvku pro svobodné matky, není divu, že páry raději volí život na psí knížku. Z Vánoc, z nichž se vytratil duchovní obsah, se stávají pouhé svátky konzumu.
Čtěte téma: Nevěřím, ale svatbu chci mít v kostele
…hlavně proto, že „mít svatbu v kostele je tak krásné“…
Bezprecedentní situace
Spolu s tím, jak se vyvíjí kosmologický pohled a spiritualita společnosti, i rituály musejí držet krok s tímto vývojem, jinak ztratí svou vitalitu. V dějinách nezřídka docházelo i k tomu, že starým formám oslav byl dáván nový obsah. Církev například záměrně zasadila svátky Ježíšova narození na dobu pohanských oslav slunovratu, aby Vánocům dodala křesťanský rozměr. I dnes dochází k podobnému lití nového vína do starých měchů: církev zavedla svátek Josefa dělníka na 1. máje, v mém městě se z nostalgie po komunistických oslavách znovu zavedly lampiónové průvody, tentokrát k připomenutí 17. listopadu atd.
Tyto příklady ukazují, že rituály mohou přežívat i navzdory tomu, že se charakter svátků mění a že forma oslav získává nový obsah.
Situace, v níž se nachází současná ateistická česká veřejnost, je ovšem naprosto bezprecedentní: svátkům totiž samotný obsah chybí. Nelze reformovat staré rituály novým obsahem, protože – žádný není. Proč například, ateisto, slavíš Vánoce? Křesťan v tom má jasno, tradiční pohan to také věděl. Proč tolik nevěřících lidí chce mít svatbu v kostele nebo i církevní pohřeb se mší? Proč kostely, jindy zející prázdnotou, praskají o půlnočních bohoslužbách ve švech? Vždyť pokud nevěříme v obsah mše svaté, v to, že oplatek a víno je Kristovým Tělem a Krví atd., stávají se pro nás církevní obřady jen komedií ve stylu feldkuráta Katze ze Švejka. Nejspíš bude tato poptávka po církevních obřadech způsobena tím, že se nabízejí jako jediná alternativa k sekulárnímu obřadu, který je – někdy směšný, mnohdy žalostně bezduchý!
Rozhovor: Proč jsou Vánoce tak psychicky náročné?
Nemohou za to jen svátky, ale i počasí, říká psycholog Jiří Tyl. Sestupujeme do tmy.
Pouze ateismus?
Ale je to opravdu jen ateismus, co způsobilo ztrátu schopnosti prožívat jedinečné životní událostí jako vítání do života, rozloučení se s blízkým nebo manželský slib? Podobné mezníky přece nejsou záležitostí pouze církve nebo věřících lidí. Cožpak nevěřící nemají potřebu přivítat své děti do života nebo prokazovat úctu svým zemřelým? A jakou úctu svým blízkým prokazují ti, kdo je po smrti nechají spálit bez jakéhokoliv obřadu a ani se neobtěžují vyzvednout jejich popel?
Ani z vyprázdnění obsahu Vánoc nemůžeme vinit pouze ztrátu křesťanského dědictví. Vždyť i staří pohané pociťovali v tomto čase posvátný respekt, byť se nevztahoval ke Kristu, ale k úctu vzbuzujícím tajemstvím vesmíru a nebeským znamením, která vyznačují běh času a často nám ukazují cestu. Byli to přece pohanští mudrci, kdo následovali hvězdu na nebi, aby našli Krále.
Úroveň našich obřadů klesá a naše svátky se vyprazdňují, protože ztrácíme to, co bylo vlastní i těm nejprimitivnějším kulturám. Úctu k přírodě s jejím tajemným řádem, mystickou sounáležitost k lidskému společenství, a především, smysl pro jedinečnost, hloubku a – nebojme se toho slova – posvátnost lidského života.
ČLÁNKY DO MAILU