Na studiích medicíny ho výrazně ovlivnila osobnost prof. Cyrila Höschla a prof. Jana Libigera. Právě oni v něm probudili touhu studovat psychiatrii. Dnes prof. Tomáš Kašpárek působí jako přednosta Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Brno, pod kterou mj. spadá i jedno ze tří specializovaných center na léčbu mentální anorexie v České republice a jediná psychiatrická JIP u nás.
Prof. Kašpárek: „Úspěšná psychoterapie – ´povídání si´ s pacientem – vede k úplně stejným změnám na mozku jako podání antidepresiv nebo jako třeba léčba elektrokonvulzí.“
Psychiatrická klinika FN Brno je pracoviště využívající nejmodernějších vědeckých a medicínských postupů, v nejbližších letech ji čeká rozsáhlá rekonstrukce, která má přispět k naplňování principů reformy psychiatrické péče. „Jedna z hlavních částí reformy psychiatrie je zejména humanizace podmínek psychiatrických hospitalizací,“ říká prof. Kašpárek. Věnuje se zobrazovacím metodám ve výzkumu schizofrenie, zejména morfologie mozku nebo problematice neurofyziologických korelátů emocí ve zdraví a nemoci.
Pane profesore, jaká je škála diagnóz, kterými se na Psychiatrické klinice zabýváte?
Staráme se o plné spektrum pacientů s duševními poruchami ve všech věkových kategoriích, od dětství do stáří, v celé šíři záběru psychiatrie a v celé tíži těchto poruch. Od hyperkinetické poruchy v dětství přes úzkosti, deprese, schizofrenie až po různé poruchy příjmu potravy, poruchy osobnosti, závislosti, demence.
Klasická medicína pracuje převážně s fyzickým tělem a jeho funkcemi, něco vyoperuje, zašije a problém je vyřešen, kdežto vy pracujete v prostoru, který nevidíte, je to složitější?
No, já myslím, že vidíme… Akorát máme jiné způsoby. V našem oboru nejdou věci rychle – člověk se nezmění na základě toho, že uděláme nějakou magickou operaci nebo hypnózu a vyřešíme všechny jeho potíže. Když mluvíme o léčbě duševních nemocí, je to otázka roků, desetiletí. Vypadá to, že se nic neděje, ale člověk se utváří dlouhodobě, jestliže se má měnit, řešit nějaký problém a ještě ve stavu nějakého deficitu, tak to prostě trvá dlouho.
Druhé specifikum je to, že nemáme žádné přístroje, které řeknou: ano, jste duševně nemocný a tímhle způsobem. Naše diagnóza je na základě toho, že s člověkem mluvíme, sledujeme a posuzujeme to, jak se projevují jeho jednotlivé psychické funkce, ale nemáme na to žádný obrázek, který bychom mu ukázali a řekli: „Vidíte tady tu skvrnu? To je ta deprese…“ O to důležitější je pro nás vztah s pacientem. Lidé mají tendenci přehlížet subjektivní utrpení druhých, které je nehmatatelné, a tak se mu podle nich nedá věřit. Okolo těchto onemocnění pak panují nejrůznější legendy, že jde o nedostatek vůle, slabost a únik, společenské stigma takto nemocných je stále obrovské.
Jste jedno ze tří specializovaných center na léčbu mentální anorexie v České republice, narůstá incidence tohoto onemocnění?
Společně s Psychiatrickou klinikou ve Fakultní nemocnici v Motole a Všeobecné fakultní nemocnici v Praze jsme jedno ze tří takto specializovaných center v republice. Naše centrum oproti pražským vyniká zejména komplexností péče, která zahrnuje případy od dětského věku až po dospělé pacienty, a také tím, že zajišťujeme psychoterapii i somatickou léčbu a realimentaci. Pokrýváme celou Moravu, ale máme pacienty i z přilehlých českých krajů. Mentální anorexie je stále častá a zasahuje i mladší věkové skupiny, než by člověk čekal, opakovaně se setkáváme s pacientkami či pacienty, kterým je od jedenácti do třinácti let.
Galerie: Chtějí být jako Ken a Barbie. Končí jako trosky
Existuje vysvětlení, proč k tomu dochází v tak raném věku? Jedná se o vliv společnosti, prostředí?
To je složitý problém, nelze najít jednu zjevnou příčinu. Nějaký způsob reakce na tlaky a procesy ve společnosti ale zřejmě hraje svoji roli. Dívky se chovají jako ženy v čím dál ranějším věku – tlak na ženskost dřív může být problém, ale to je jen můj pocit. Nemusí to být ani tlak na štíhlost, ale především tlak na výkon, tlak na to neselhat, být dokonalý. Když se perfekcionismus spojí s určitou rodinnou atmosférou, kde je ztížená komunikace o tom, co člověk potřebuje a prožívá, tak nejedení a zaměření se na tělesný zjev může být jedna z mála cest, jak mít pocit, že má člověk nad něčím kontrolu, což v tomto případě může hrát daleko větší roli než nějaký kult krásy.
Jako jediná Psychiatrická klinika v republice máte jednotku intenzivní péče, pro které případy ji využíváte?
Díky tomu, že máme tzv. jednotku intenzivní psychiatrické péče, fungujeme jako nadregionální centrum, kde se shromažďují ty nejzávažnější případy z celé Moravy. Unikátnost této JIPky je také v tom, že dokážeme provázat péči o stav tělesný i duševní, což je například u léčby mentální anorexie velice potřebné. Všude jinde v republice pacient, který se dostane do závažného stavu podvýživy, odchází na somatické oddělení, kde je živený, a až je vyživený, odchází na psychiatrii, to ale není úplně ideální. Pracovníci klasické JIPky, kteří alimentaci dělají, nerozumí úplně problematice mentální anorexie a mají za to, že stačí zkorigovat nějaké parametry v krvi pár infuzemi, ale my víme, že je to komplexní problém, který ovlivňuje schopnost mozku reagovat pružně a profitovat z psychoterapie. Realimentace musí mít nějaký průběh a dlouhodobost.
Psychiatrická klinika je také známá programem pro léčbu prvních epizod psychotických poruch, můžete jej blíže představit?
Jde o program na Oddělení pro léčbu psychotických poruch. Začátek léčby je u nejzávažnějších duševních nemocí (jako např. schizofrenie) velice důležitý. Čím dříve budeme první epizody léčit, tím lepší bude další průběh nemoci. Naše úsilí se zde potkává s připravovanou reformou psychiatrie, která se zabývá také tím, jak změnit přístup k léčbě dlouhodobě nemocných a nejzávažnějších duševně nemocných, kteří bez podpory vypadávají ze schopnosti žít samostatně a končí na dlouhodobých hospitalizacích v léčebnách. Reforma se zaměřuje na to, aby pacienti mohli být co nejvíce ve svém přirozeném prostředí, ale protože mají deficity, odborná péče dochází za nimi. Jde o to nahradit život v léčebně životem v komunitě. Daří se nám provazovat sociální komunitní péči s naší akutní psychiatrickou péčí, spolupracujeme například s občanským sdružením Práh, což jsou právě poskytovatelé sociální podpory, jejich zaměstnanci chodí k nám na oddělení a komunikují s pacienty, nebo plánují jejich sociální rehabilitaci po propuštění z nemocnice.
V příštích letech čeká areál Psychiatrické kliniky rozsáhlá rekonstrukce, součástí bude také Centrum duševního zdraví.
Jedna z hlavních částí reformy psychiatrie je zejména humanizace podmínek psychiatrických hospitalizací – to má svůj význam, protože i akutní hospitalizace stále trvají, ve srovnání s ostatními medicínskými obory, relativně dlouho, v řádu několika týdnů. Naše klinika projde rekonstrukcí, jejíž součástí bude i přístavba pro komunitní služby. Služby Centra duševního zdraví na naší klinice již existují, ale v rámci rekonstrukce pro něj vytvoříme nové prostředí. Centrum duševního zdraví je založeno na intenzivnější spolupráci mezi psychiatrií a sociální sférou – pacienty budeme podporovat dlouhodobě a posílat za nimi zdravotní sestry a sociální pracovníky, díky tomu se bude zlepšovat spolupráce při léčbě, zmenšovat stres z nejrůznějších životních situací, který vede k tomu, že se zhorší jejich stav, což je příčinou hospitalizace. Očekáváme, že takto snížíme počet hospitalizací.
Zabýváte se nějakou specifickou léčebnou metodou?
Specializujeme se na léčbu pomocí neurostimulačních metod a využívání zobrazovacích metod, tyto dva přístupy se dnes významně propojují. Kromě elektrokonvulzivní léčby, která je tradiční a pořád se bez ní neobejdeme, se zaměřujeme na transkraniální magnetickou stimulaci. K mozku se přiloží cívka, která generuje magnetické pole a následně elektrické proudy v mozku, což aktivuje, nebo inhibuje tu část mozku, na kterou zacílíte.
„Učíme se pracovat s mozkem a emocemi,“ říká prof. Tomáš Kašpárek
Jedná se o malé části mozku o rozsahu přibližně 2 cm², a proto jsou tak důležité zobrazovací metody, hlavně funkční magnetická rezonance, abychom přesně věděli, kde najdeme místo v mozku, které souvisí s nějakou psychickou funkcí, a zacílili tam léčbu. Zaměřujeme se takto např. na léčbu schizofrenie, deprese a máme teď velký výzkumný projekt na léčbu tzv. impulzivního chování u několika diagnóz.
V čem spatřujete výhody zobrazovacích metod ve svém oboru?
Ze zobrazení mozku nedokážeme poznat, že pacient má duševní nemoc, ale dokážeme zobrazit aktivitu mozku v době nějaké reakce a poznáme, v čem ta reakce není stejná jako u zdravých. Díky jedné naší postgraduální studentce Pavle Linhartové a ve spolupráci s CEITECem jsme rozběhli tzv. real-time fMRI neurofeedback. Podstatou této metody je, že se nějakým způsobem snažíte ovlivnit aktivitu svého mozku proto, abyste zvýšili výkon v nějaké psychické funkci nebo ovlivnili to, když se necítíte dobře. Zatím to probíhalo pomocí EEG, ale díky funkční magnetické rezonanci jsme schopni zobrazit, které oblasti jsou aktivní při řešení určitého úkolu. Např. vyvoláme nějaký duševní stav a díky rezonanci hned vidíme, a jsme schopni to tomu člověku také promítat, jaké oblasti mozku jsou aktivní, a říct pacientovi: tato oblast je hodně aktivní, naším cílem ale je, aby byla míň aktivní… Aby se snažil to nějak udělat.
Jak to ovlivní?
V našem případě, kdy se snažíme v průběhu neurofeedbacku vyvolávat emoční reakce, toho docílí tím, že nějakým způsobem zreguluje svoje emoce. Např. při úzkosti máte hodně aktivní amygdalu, jsou různé strategie, jak zmírnit stres, resp. úzkost. Řekneme mu např., aby odklonil svou pozornost od podnětu, který úzkost vyvolal, začal třeba myslet na něco příjemného nebo aby o podnětu přemýšlel jiným způsobem, a tím, že mu v ten okamžik promítáme aktivitu amygdaly, tak mu zároveň ukazujeme, jak se mu daří emoci v tu chvíli opravdu regulovat. Jádro mnoha duševních nemocí totiž spočívá v přehlcení emocemi, které pacienti nezvládají uregulovat. Toto je nový nástroj, jak se naučit zvládat své emoce.
Změním-li své myšlení, změním také reakce mozku… Takže myšlenka má takovou moc?
Jistě, například úspěšná psychoterapie – „povídání si“ s pacientem – vede k úplně stejným změnám na mozku jako podání antidepresiv nebo jako třeba léčba elektrokonvulzí. Mozek se dostane do nějakého stavu, který zvládá ty věci uregulovat, ať je to jakýmkoliv přístupem, takže slovo má velkou sílu.
Slovo nás může naučit myšlenkám a myšlenky pak vyvolávají určité fyzické reakce, o to větší roli má pak výchova a vzdělávání, které nás učí myslet, že?
Ve škole se dozvíme pouze ty vědomosti, ale už ne to, jak sami se sebou pracovat, což je ale velmi důležité. O tom je právě výchova – to získáváme v interakci s našimi nejbližšími v průběhu vývoje. Jde o to, jakým způsobem přemýšlíme, jak jsme schopni sami sebe regulovat, vnímat to, co se kolem nás děje, jak tomu rozumíme, jak s tím pracujeme… Myšlení nás utváří.
De facto zkoumáte mozek, ale jinak než neurologové…
Například zkoumání biologické psychiatrie je zaměřeno na to, proč fungují léky, proč funguje neurostimulace, jak funguje mozek a jakým způsobem znalosti o funkci mozku, jeho stavbě a komunikaci v mozku dokážeme využívat pro to, abychom ovlivňovali stavy narušené psychiky. Všímáme si jiných, složitějších a jemnějších funkcí mozku než jsou ty, které jsou narušené u neurologických nemocí.
Spolupracujete s neurology?
Jasně. Historicky byla nejprve neuropsychiatrie, ta se rozštěpila na neurologii a psychiatrii a teď se opět tyto dva obory silně přibližují, protože neurologové se začínají zabývat hraničními stavy, které nejsou o tom, jestli člověk hýbe nebo nehýbe rukou, ale proč je při některých neurologických poruchách ovlivněné jeho myšlení a vnímání, takže spolupráce s neurologií je pro nás hodně klíčová.
Ovlivňuje duševní stav naše fyzické zdraví?
Duševní stav je provázaný s tím tělesným a naopak. Když mám v těle proces, který vyčerpává moje zdroje, tak moje psychika bude ovlivněná. Opačně, například pacienti s depresí mají jiné odpovědi hormonů na stres, mají v těle určité projevy zánětu, a tak se duševní porucha projevuje i mnoha tělesnými příznaky.
Teď je otázka, co bylo první, jestli deprese, nebo špatný fyzický stav.
To není vůbec podstatné. Dnes se pracuje s tzv. cirkulární kauzalitou, tento model nahrazuje klasickou lineární kauzalitu s jasnou příčinou a důsledkem. My víme, že existují zpětné vazby, že je nějaká příčina a nějaký důsledek, ale ten důsledek ovlivňuje tu příčinu – ta se změní – a to zase ovlivňuje ten důsledek. Není tedy až tak důležité porozumět příčině, ale pracovat s tím, jak se věci utvářejí, navzájem ovlivňují a jakým směrem k tomu můžeme přistupovat.
Prof. MUDr. Tomáš Kašpárek, Ph.D.
Přednosta Psychiatrické kliniky LF MU a FN Brno a náměstek FN Brno pro vědu, výzkum a školství. Vystudoval 3. LF UK v Praze. V roce 2010 se habilitoval na docenta prací na téma Imaging brain morphology in schizophrenia. O pět let později byl jmenován profesorem v oboru Psychiatrie. Od roku 2011 je přednostou Psychiatrické kliniky FN Brno. Od roku 2013 je pověřený řízením Ústavu psychologie a psychosomatiky LF MU.
Je hlavním výzkumníkem skupiny Behaviorální a sociální neurovědy na CEITEC MU, členem redakční rady mezinárodního časopisu World Journal of Biological Psychiatry, získal Cenu Americké Psychiatrické asociace a Psychiatrické společnosti ČLS JEP za výzkumnou práci o morfologii mozku u schizofrenie.
Zdroj: FN Brno
ČLÁNKY DO MAILU