Profesor Stanislav Komárek v nedávno vydané knize mj. ukazuje, že tento moloch plní tutéž roli jako ve středověku církev. Proto se, jak říká, stal „protestantem“, který medicínské Písmo svaté nejen čte, ale i sám pro sebe vykládá, neboť jedině tak prý z něj může mít užitek.
Prof. RNDr. Stanislav Komárek, Dr.
Vystudoval biologii, obor entomologie na Přírodovědecké fakultě UK. V roce 1983 emigroval do Rakouska, kde pracoval v Naturhistorickém muzeu, na ministerstvu zemědělství a v Zoologickém ústavu Vídeňské univerzity. Záhy se po listopadu 1989 vrátil do Prahy, kde nastoupil na katedru filosofie a dějin přírodních věd.
Dnes přednáší na PřF UK a na Fakultě humanitních studií v Praze. Je znám také jako cestovatel.
Publikoval četné odborné statě a několik monografií: Dějiny biologického myšlení (1997), Lidská přirozenost (1998), Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy (2000), Příroda a kultura (2000), Spasení těla: moc, nemoc a psychosomatika (2005). (Nedávno vyšlo její druhé, rozšířené vydání pod titulem Tělo, duše a jejich spasení aneb Kapitoly o moci, nemoci a psychosomatice). Vydal také tři sbírky básní, tři romány a stovky esejí, za něž obdržel Cenu Toma Stopparda.
Pane profesore, několikrát jsem ve vašich esejích našel zmínku, jak jste ve vídeňských parcích, brzy po své emigraci v první polovině 80. let, okusoval jetelinu. K takovému počínání vás vedl rozum, nebo jiný typ nutkání?
Jednak mne k tomu vedlo ratio, neboť o vitaminu C jsem jako biolog dávno slyšel, jednak po opuštění utečeneckého lágru, než se člověk usadí, nemívá pomerančů či zeleniny nadbytek. V parcích rašil jetelíček, tak jsem si řekl, že si ho dám. K mému překvapení jsem musel konstatovat, že je velmi dobrý. Mohu všem bez uzardění poradit, vyrazit takhle k jaru na trávníky a mírně okusovat, já bych to jen těm králíkům nepřenechával. Zkoušel jsem i jiné rostliny, například pampelišky, ale ty jsou hořké a jedl jsem je s velkým přemáháním. Přitom jako zdroj vitaminu C přicházejí v úvahu také, vždyť i Cookovi námořníci v 18. století se po přistání na různých exotických ostrovech vrhali na kdejakou bylinu, která tam rostla. Když jsem byl v Japonsku, s potěšením jsem zjistil, že Japonci pěstují tamní druh jetele jako zeleninu. Kdyby toto interview jen trochu přispělo k zavedení jetele jako pochutiny, mluvil bych o úspěchu.
A doporučujete jej syrový…
Syrový, dal by se jistě z principu i vařit, ale je to škoda. Všechny odrůdy rodu trifolium chutnají dobře, nasládle, šťavnatě.
Zcestoval jste celý svět, znáte dějiny jako málokdo. Co jste zjistil o tom, jak se ať už staré a zaniklé kultury, nebo dnešní, ale nám zcela cizí, udržovaly, respektive udržují při zdraví?
Co je a co není zdravé, člověk vytuší víceméně instinktivně. Všechny kultury, co znám, nějaké rostliny, obsahující také vitamin C, konzumovaly a konzumují. Znám-li výjimky, jde o případy, jako byl můj děd, který, když měl mít k obědu špenát, babičce říkával: „Jsem já nějakej králík nebo nějaká koza? Mařka, odnes to.“ Jeho životní expektance sice díky tomu nebyla největší, ale byla to konec konců jeho volba. V jeho generaci nebylo něco takového na venkově nic neobvyklého, uzené vepřové kolínko bylo tehdy lákavějším zdrojem všech rozmanitých aminů nežli, dejme tomu, brukev.
Jak se vlastně v našem jídelníčku ocitla zelenina?
Za její historickou stopu můžeme vzít polštinu a výraz „jarzyny“, což byly rostliny, které se sely po jaru, když už docházelo obilí. Toho se navíc muselo nechat dostatek na jarní osev, takže se nesmělo za žádnou cenu sníst, jinak hrozil hladomor. Zhruba v dubnu, kdy už pomalu nebylo co jíst, bylo možné zasít pochutiny jako špenát či ředkvičky a těmi pak šidit žaludek až do další sklizně. Trochu se vnímaly jako pokrm chudých, ale i bohatí je k hlavnímu jídlu přikusovali, neboť člověku nějak přirozeně chutnají. Mně také.
Ze zemí, jež jste navštívil a poté o nich psal, jste se asi nejvíc věnoval Číně. Co vás na ní nejvíce zaujalo ze zdravotního hlediska?
Čínská kultura je minimálně stejně komplexní jako naše a vždycky mne překvapovalo, jak svrchu se na ni evropská kultura dívá. Například péče o dlouhověkost a snaha o prevenci mají v Číně obrovskou tradici a tamní medicíně dominují. Vezměme si univerzální bolehoj ženšen. Všichni Číňané se shodují, že jeho účinek je sice mírný, ale dlouhodobý a výrazný. Také na Kavkaze, když jsem tam byl v roce 1979 jako student, jsem viděl experimentální plantáž, jejíž vedoucí, akademik Malyšev, kmet tehdy pětaosmdesátiletý, tam každý den přijížděl na koni. Jednou se s námi rozprávěl a my jsme se ho ptali, zda ženšen opravdu účinkuje. On se usmál všemi svými dobře zachovalými zuby a odvětil: „Inu, holoubkové, neříkám ani tak, ani onak, ale podívejte se na mne.“ Poté se vyšvihl do sedla a odcválal pryč.
Jste mistr ve zviditelňování rozporů moderní euroamerické medicíny. Odkud se berou?
Jde o jakýsi samopohyb, kdy čím je společnost starší, ustálenější, rafinovanější a řeší svůj chod do větších a větších detailů, upadá do nereflektovaných rozporů, které jsou časem větší a větší. Pak levá ruka neví, co dělá pravá. Vezměme si, jak jednáme třeba v ochraně zvířat. Když na ulici pleskneme psa, málem že nám hrozí soudní proces, když za strašlivých životních podmínek pěstujeme prasata, skot či slepice ve velkochovech, nikoho to nerozruší. Medicínsko-průmyslový komplex se nelogičnostmi jen hemží: nadměrná indikace chirurgických zákroků vede k poškozování pacientů, přehnaná hygiena zase k alergickým a autoimunitním onemocněním atd. atd. To mne nepřekvapuje, a proto se posledních šestadvacet let léčím sám.
Jak to děláte?
Člověk časem získá vůči sobě samému jistý odhad, co je symptom znepokojivý a co je symptom všední. Tím nechci oficiální medicíně nasazovat psí hlavu, rozhodně bych se jí neodříkal, ona umí úžasné věci, akorát jich v praxi nadužívá. Domnívám se, že i neustálá mnohočetná preventivní vyšetření mají větší negativní než pozitivní dopad, a to i psychický.
Máte pro to vlastní příklad?
Asi před třemi lety jsem měl krvácení do žaludku a kamarád lékař mi navrhl, abych zašel za gastroenterologem. Já jsem opáčil, že místo toho raději dám na jedné z fakult, kde jsem tou dobou učil, výpověď, a po ní že by se to mělo zlepšit. Ještě jsem dodal, že pokud je má diagnóza správná, symptom brzy zmizí, a pokud ne, nebude mne žádná škoda. Výpověď jsem dal, žaludek se zklidnil a podnes je zcela v pořádku. Samozřejmě na každého jednou dojde, každý takhle před chorobami kličkuje a kličkuje, až ho kmotra zubatá jednoho dne chytí. My si také neuvědomujeme, že smrt k našemu životu patří zcela nedílně. Moderní medicína však má tendenci chápat ji jako nějakou nehodu, jako když hraběti Zeppelinovi spadly všechny vzducholodě, ač neměly. Zdravý pacient je pro ni pacient nedbale vyšetřený, takže se honí za kdejakým příznakem, místo aby sledovala svůj nejsmysluplnější cíl: nemoc nedostat.
Ještě něco jste si takto samovyléčil?
Před asi osmi lety mne napadlo výrazně si snížit množství masa v potravě. První léta jsem jedl pouze ryby, nyní už o svátcích přidám i zvěřinu. Velmi se mi ulevilo a hypertenze, naše rodová choroba, sešplhala bez veškeré medikace na tabulkové hodnoty. Sice si o nich myslím svoje, ale tak vysoký tlak jako můj tehdejší by přece jen být neměl. Moje maminka vždycky udivovala lékaře hodnotou zejména svého systolického tlaku, až jednoho dne zvolila totéž jednoduché řešení jako já. Mluvil jsem o tom s jedním hypertonologem, věc jsem mu popisoval, on mne však „ujistil“, že se o žádnou skutečnou hypertenzi u ní nejednalo, protože ta se dá srazit pouze medikací. Je to trochu podobné, jako když nám zkušený exorcista řekne, že pokud jsme ďábla odehnali odvarem z heřmánku, žádný skutečný čert to nebyl, protože ten se pozná podle toho, že ho vypudí pouze diplomovaný exorcista.
Doráží na vás každoročně nějaké nachlazení?
Velmi zřídka. Zrovna letos jsem jedno měl, mívám to zhruba jednou za čtyři roky. Zbavil jsem se ho tak, že jsem počkal, až odezní. Dá se říci, že u většiny symptomů se mi osvědčilo, pokud nejde o něco hrozivého, počkat. My strašně podceňujeme schopnost seberegulace organismu, sebeopravování, máme tendenci pořád se mu do toho míchat.
Je na potlačování symptomů něco špatného?
U některých se mi osvědčilo nechat je proběhnout, třeba horečku při chřipce. Jestliže horečka proběhne, sice dva dny ležíme v jakémsi obluzení, ale pak chřipka mnohem dříve odezní. Tohle věděli už antičtí lékaři, to není žádná novinka. Potlačování symptomů je podobné tomu, jako když někdo zvoní u našeho bytu a my vypneme zvonek nebo uděláme nějaké opatření, aby nezvonil. On pak nezvoní, ale my se nikdy nedozvíme, co dotyčný chtěl. Prospěšnost nepotlačování symptomů je v tom, že můžeme pátrat, jak vlastně choroba vznikla.
Můžete to osvětlit blíže?
Symptom vždy hledá cestu ven a pojednou se vyvalí na něčem, čemu Alfred Adler říkal locus minoris resistentiae, místo nejmenší rezistence. Z tohoto důvodu se řekněme stresující vlivy nedají statisticky úplně podchytit, protože výsledky téhož vlivu mohou být velmi různé: u jednoho onemocní koronární tepny, jiný dostane žaludeční vřed, třetí karcinom, čtvrtý zase něco jiného. Kdo má oči k vidění, tohle vidí.
Byl jste sám něčeho takového svědkem?
Můj děd poté, co byl násilím rozkulačen a nahnán do družstva, umřel do tři čtvrtě roku na karcinom žaludku, můj nebožtík otec, který se nesmírně bál penzionování, zemřel pět dní před ním, to byly v podstatě řízené pomalé sebevraždy. Něco podobného dělá spousta lidí a vůbec si to neuvědomují. Zde bych zejména chtěl připomenout metody, které používají naši zkušení psychosomatičtí odborníci, MUDr. Vladislav Chvála, PhDr. Ludmila Trapková a MUDr. Jan Hnízdil, kteří samozřejmě navazují na zkušenosti předchozích generací. Používají velice podrobnou rodinnou anamnézu dotyčných, Chvála s Trapkovou pracují s časovou osou, na niž rodinné události zakreslují. A propos, tradiční čínští lékaři vždycky léčili celou rodinu najednou.
Co vlastně lidé v životě nejvíce potřebují?
Jsem naprosto přesvědčen, že co člověku vůbec nejvíce upevňuje zdraví a prodlužuje život, je pocit smysluplnosti. Domnívám se, že pokud člověk něco smysluplného dělá, je veselé mysli a příliš se nepřecpává, zejména masem, je na celkem dobré cestě a nemusí se ničeho bát. Pokud neustále útočíme na lékaře: „Doktore, nemutuje tady, tady a tady nějaká buňka? Řekněte, že ne,“ tak se strašlivým způsobem sebepoškozujeme. Vzpomínám na amerického mediálně známého biologa Stephena J. Goulda, jenž měl peritoneální mezoteliom, na který se umírá velmi brzy, on mu však vzdoroval, tuším, třináct let, zejména silou vůle a tím, že dělal, co ho bavilo a co dělat chtěl.
Má to, co popisujete, nějaký známý experimentální podklad?
Existuje ne zrovna pěkný, ale instruktivní pokus, kdy do dvou kbelíků se stejně teplou vodou hodíme stejné laboratorní potkany. Jednomu z nich dáme do kbelíku polystyrénovou krychličku o hraně asi jeden centimetr, která mylně budí dojem, že by se na ni dalo vylézt nebo se na ní nějak zachytit. To je, abych tak řekl, naděje v krystalické podobě, druhému potkanovi tam nedáme nic. Potkan bez krychličky se utopí asi za hodinu, druhý asi za čtyřiadvacet.
Nějaký čas už hovoříte o psychosomatické medicíně, která se sice prosazuje – už byla i u nás oficiálně uznána – ale příliš pomalu. Proč?
Psychosomatická medicína se nemůže výrazněji prosadit už z toho důvodu, že by strašně redukovala náklady, a každá instituce je tím významnější, čím větší peníze jí protékají. Že náklady na zdravotnictví explodují, není žádná náhoda, ony musejí explodovat a jednoho dne to praskne. I pacienti sami si žádají procedury finančně náročné, pokud lékař řekne: „Pane Vaňous, to přejde samo,“ nebo: „Ono se s tím stejně nedá nic dělat, musíte si na to píchání v zádech zvyknout,“ vzbudí u pacienta značnou nevoli. Čím větší je investice do toho kterého medicínského úkonu, tím větší je jeho prestiž. Ovšem slovo prestiž pochází z latinského praestigium, což je česky šalba, mámení, zdání. Naše civilizace ve všem všudy a vždycky upřednostňuje řešení, která jsou finančně a technologicky náročná. Co tato kritéria nesplňuje, se za řešení nepovažuje.
K těmto sociálně-psychologickým souvislostem medicíny jsou však všichni slepí
Medicínsko-průmyslový komplex (MPK) sehrává dnes tutéž roli, jakou sehrávala ve středověku církev. Jedná se o spasení těl, nikoli spasení duší. Spasení těl má určitou Achillovu patu, MPK se v mnohém chová stejně jako církev ve středověku, ta také dělala preventivní prohlídky, věřící chodili ke zpovědi, k exhortám, žádný hřích se nesměl zatajit. Na rozdíl ode dneška uměla člověka připravit na smrt. Další pro MPK typickou a nijak reflektovanou věcí je, že jedná s dospělými jako s přerostlými dětmi, což církev také dělávala. Nemusíme sice říkat svému ošetřujícímu lékaři „Otče“, ale uctivě vyslovované „pane doktore“ je zcela ekvivalentní. Našim lékařům bych vřele doporučil studium nějaké příručky církevních dějin, to je to, co jim k jejich kvalifikaci nejvíc chybí.
Vezměme jako příklad antibiotika, do nichž se ony nevnímané širší souvislosti promítají krystalicky čistě. V našem diskursu jsou to ona, co léčí, jenže ona pouze zatlačí patogen do defenzivy a uzdravení není zásluha jejich, ale organismu a jeho samouzdravné schopnosti.
Mám velmi osobní zážitek z cesty po Barmě. Týden před odletem mě na Třeboňsku při vyjížďce na kole pokousal do stehna veliký ovád a zřejmě do mne zanesl hemolytického streptokoka. Hned jsem tušil průšvih, navíc třináct hodin ve skrčené poloze v letadle v economy class zdraví věru nepomůže. Tři dny v Rangúnu noha ještě fungovala, poté v horách začala otékat, dostal jsem do ní horečku a zfialověla. Nastal kruciální okamžik, nasadil jsem si dokonce dva typy antibiotik současně. Na cesty do tropů si je s sebou vždycky beru, mimo Evropu jsou ostatně dobře k dostání. Věděl jsem, že pokud nezafungují, barmští lékaři s mým problémem udělají pouze jednu věc: nohu amputují pokud možno nad kolenem. Už jsem si říkal, že je načase uspořádat svoje poslední věci, bylo to zrovna na jednom poutním místě, kde byly chodníky z hlazeného mramoru, věc v Barmě nevídaná. V děsném lijáku jsem smutně seděl u vchodu do hotýlku pod stříškou, meditoval o bytí a nebytí, když najednou na místo dorazila skupina barmských dětí předškolního věku. Byly v dešti úplně nahé a začaly se po tom chodníku po holých zadečcích klouzat, mimo jiné, aby se ukázaly před tajemným cizincem. Já jsem se tak smál, až se mi ulevilo, antibiotika zabrala a noha do druhého dne začala plasknout, takže ji podnes mám a podnes dobře slouží.
Na dnešní medicínský vkus se sebou opravdu hodně experimentujete. Myslíte, že lze vašeho příkladu následovat?
Domnívám se, že péči o vlastní zdraví musí vzít každý nějak v rámci možností do vlastních rukou. Je to taková reformace v medicíně. Podobně, jako se nerado vidělo, když se v pozdním středověku německý kupčík pouštěl do luštění Písma svatého v rodném jazyce – nedej Bože, kdyby ho ještě sám začal vykládat – tak se nerada vidí iniciativa ze strany pacientů. Avšak pokud se ještě do ústavy nedostalo, že občan je vlastnictví státu, musí mít každý z nás nějakou možnost dělat i věci pro sebe neprospěšné. To je samo jádro svobody, proto slovo bezpečí znamená stav bez péče, kdy nás nikdo nechce obšťastnit, jak se on domnívá, že bychom měli být šťastni. V tomto bych jaksi opatrně vyzýval k uvážlivému sebepozorování a péči o sebe samého, což má význam nejen pro nás samé, ale pro to, že chceme udělat něco, co máme za důležité. Jinak je život dopředu ztracený, marný a v podstatě nudný proces, kdy sledujeme, jak postupně odpadáme a pak jsme odvezeni na svaté pole a tam zahrabáni. Je málo tak tristních podívaných a zábav. Člověk musí nejprve vědět, proč žije, a pak se to eventuálně snažit prodloužit. To první je důležité a ono to za sebou nějak táhne i to druhé.
Největší poklad, který máme, je přirozená obranyschopnost. Co ji dnes nejvíce ohrožuje?
Nepřirozený způsob života, který se už opravdu hodně liší od toho, jak naši lovecko-sběračští i zemědělští předkové žili. Ohrožuje ji do jisté míry umělá strava, kterou jíme, různé stresy na pracovišti. Ne že by minulost stresy neznala, ale pokud se nad bezmála šedesátiletým člověkem neustále vznáší nebezpečí propuštění, je to něco jiného, než když se kdysi švec naučil ve dvaceti dělat boty a pak v osmdesáti spadnul z verpánku a byl mrtev. Tohle je věc, která rozhodně našemu zdraví ku prospěchu není.
Je tedy rozdíl mezi krátkodobým a dlouhodobým stresem?
Samozřejmě, čím je strach dlouhodobější, tím se hůře snáší. Už to, že v úřadě sedíme s někým, koho nemáme rádi, na to je přirozená reakce buď útok, nebo útěk, ale nemůžeme udělat ani jedno ani druhé, musíme s ním dále sedět a pak se nám postupně vyvalí tu koronární insuficience, tu vyhřezlé ploténky a trvalé napětí meziobratlového svalstva a všechny tyhle věci z chronického stresu. Nikdy se nejedlo tolik antidepresiv jako dnes.
Co očkování a imunita?
Jsou nějaké indicie, že ji oslabuje, jenže naše populace je tak proočkovaná, že nemáme kontrolní skupinu, na níž by se věci daly sledovat. Nedomnívám se, že tak striktně dodržovaná očkovací povinnost, jako u nás, je dobrá věc. Naopak jsme přestali očkovat proti černým neštovicím a víra, že nikde v laboratoři ty viry podnes nejsou, je příliš optimistická. Až se jednou vyvalí, to bude tedy hukot. Zatímco příušnice naše generace překonávala snadno, jsou na druhé straně choroby, proti kterým je dobře očkovat.
Víte ještě o něčem, co naši přirozenou obranyschopnost ohrožuje?
Všeobecný pesimismus. Máloco je imunitě tak ku prospěchu jako veselá mysl a optimismus. Je jedno, jestli čekáme věci typu hospodářská konjunktura nebo posmrtný ráj, ale ta neustálá obava evropské civilizace, že jí někde ubývá, ta s Havlem řečeno blbá nálada je něco, co imunitu podrývá a životy nám krátí. Staří Germáni říkali, že se bojí jen toho, že se jim nebe sesype na hlavu, a něco na tom bylo. Domnívám se, že například nesledovat média s jejich neustálým strašením je výbornou formou péče o imunitní systém.
ČLÁNKY DO MAILU