V podstatě je totiž úplně jedno, zdali se do kohoutků dostala kontaminovaná voda jako důsledek stavby tunelu Blanka nebo jakékoli jiné stavby, důležité je, jaké je riziko obdobných případů na jiných místech u nás v budoucnosti a z čeho tato rizika vycházejí.
Náhoda? Ani náhodou
Ačkoli přitom většina „odborníků“ tvrdí, že jde o mimořádnou událost, která vznikla svým způsobem náhodou, pravda je bohužel úplně jiná: Stejný případ může nastat téměř kdekoli, kde – a to je právě podstatné – nebyla v minulosti pravidelně obnovována vodovodní a kanalizační síť. Na potřebu nasměrovat cíleně větší objem peněz na obnovu vodohospodářské infrastruktury upozorňuje marně již mnoho let Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR.
Bohužel i zásluhou našich médií jsou tyto apely prakticky pokaždé bagatelizovány, případně vykládány jako lobbistická snaha vodohospodářů zvýšit své zisky. Ve světle posledních zkušeností by možná stálo za to dosavadní přístup k potřebě investic do vodovodních a kanalizačních trubek přehodnotit. Tyto sítě totiž skutečně nejen v Praze, ale skoro všude dosluhují.
Nejrizikovější oblasti – starší sídliště
Největší rizika havárií navíc představují – a to je velmi závažná informace, oblasti s vysokou koncentrací lidské populace v městech, především v areálech městských sídlišť. Obecně pak jde o většinu lokalit, kde vznikaly vodovodní a kanalizační sítě v 70. a 80. letech minulého století, v době, kdy se v naší zemi šetřilo na úkor kvality. Mnohé sítě byly tehdy postaveny jednak z nekvalitních materiálů, ale také nekvalitními pracovníky v takzvaných akcích „Z“. Zároveň se často stavělo načerno a příslušné trubky nebyly zaneseny do map inženýrských sítí, případně byly zaneseny úmyslně nebo neúmyslně nesprávně.
Do obnovy starých vodovodních a kanalizačních sítí se investovalo minimálně, spoléhalo se (ostatně stejně jako dnes) na to, že původní sítě vydrží. To celkem vycházelo – sítě z počátku minulého století na mnoha místech drží dodneška a jejich životnost je každopádně a doložitelně vyšší než životnost trubek položených o půl století později.
Nyní jsme se ale jako společnost ocitli ve dvojích kleštích – dochází totiž zároveň jak životnost sítí „prvorepublikových,“ tak „socialistických“. A do jejich obnovy stále dostatečně neinvestujeme – trubka totiž není volič, takže tím pádem není předmětem zájmu politiků a tedy třeba nějaké legislativní změny, která by více motivovala vlastníky i správce vodovodních a kanalizačních sítí k výraznější obnově.
Nejlevnější voda za vysokou cenu
A pokud to někdo s péčí řádného hospodáře dělá, vyslouží si spíše kritiku – například Severočeská vodárenská společnost. Ta ročně investuje zhruba osmdesát procent ze svého rozpočtu do projektů obnovy – výsledkem je ale v průměru vyšší cena vodného a stočného. Vzhledem k tomu, že systém v ČR je nastaven tak, že právě vodné a stočné je základním finančním zdrojem pro obnovu, je obvykle chválen a veleben ten, kdo neinvestuje, ale ceny vody má nižší. To je ovšem poněkud krátkozraké, byť v našich krajích velmi obvyklé.
Případ pražských Dejvic tak zejména ukazuje, že je třeba tento přístup změnit. A jak již bylo řečeno, přizpůsobit tomu, aby se mohlo více investovat, alespoň částečně platný legislativní rámec. Prvním krokem je přitom skutečná kontrola takzvaných plánů obnovy (vodohospodářských sítí), která je často jen na papíře. K tomu ani není třeba zákony měnit, jen vyžadovat jejich plnění. Další změny už by ale měly mít legislativní podobu. Možností je kupodivu – celá řada.
Jak předejít dalším haváriím
Například změna DPH za odběry vody. Ne každý ví, že naše sazba DPH je v tomto směru nejvyšší (15 procent) ze všech okolních zemí – v Polsku je to totiž 8 %, v Německu 7 %, v Rakousku 10 % a třeba v takové Francii 5,5 %.
Peníze z možných investic na obnovu sítí však neukrajují jen daně, ale třeba i poplatky za zábory pozemků (obvykle chodníků a komunikací), kde se ve veřejném zájmu provádějí opravy vodovodních a kanalizačních sítí. Nemusí jít přitom hned o plné odpuštění poplatků, ale třeba „jen“ o to, že vodohospodáři musí platit i za „zábory“ ploch, na kterých nic neopravují, ale které hraničí, často na ploše mnoha čtverečních metrů, s rozkopanou plochou.
Další změnou by mohla a měla být změna kompetencí vodohospodářů při opravě sítí za situace, kdy není možné získat souhlas vlastníka objektu, na kterém je nutné opravu uskutečnit. Je to jistě v částečném konfliktu s ochranou osobního majetku, tady je ale zcela zřejmý veřejný zájem, jehož součástí je konec konců i nekomunikující či nesouhlasící vlastník.
Otevřít by také bylo možno systém výjimek při čištění odpadních vod, za které neplatí správci a vlastníci komunikací, ale které se vyčistit musí a zaplatí to v cenách vody fyzický spotřebitel.
Prostě – rezervy pro efektivnější využití peněz z vodného a stočného na opravu trubek jsou – a jsou nemalé. Vzhledem k tomu pak, že kvalitní pitná voda představuje nezbytně nutnou součást každodenního života všech občanů země bez rozdílu, bylo by žádoucí, aby byly zákony, regulace a rozhodnutí všech orgánů a institucí týkající se pitné vody takovému významu pitné vody uzpůsobena. Zatím to tak nevypadá…..ale snad se o tom díky případu z Dejvic alespoň začne diskutovat. Pakliže to ale dopadne tak, jako s prvními povodněmi, kdy se o prevenci mluvilo jen do doby, než opadla velká voda, musíme se připravit na havárie další. Ty budou tím četnější, čím více „kohoutkových povodní“ budeme potřebovat, abychom začali něco skutečně systémově řešit.
ČLÁNKY DO MAILU