Tadeáš přišel na svět s nefunkčními nervy, které propojují vnitřní uši s příslušnými centry v mozku. Od narození proto neslyšel ani nemluvil. Nezměnily to ani dva kochleární implantáty.
Co se dozvíte v článku
Lékaři ve Fakultní nemocnici (FN) Motol se proto rozhodli pro unikátní terapii – nefunkční nervy obešli implantátem vloženými nikoliv do středního ucha, jak je to běžné u kochleární implantace, ale přímo do mozkového kmene, kde sídlí sluchová centra.
Tadeáš je prvním a zatím jediným dítětem, jež takový zákrok v ČR podstoupilo. Stalo se tak před rokem, kdy bylo chlapci pět let. Zatím se zdá, že terapie se vyvíjí úspěšně a bez negativních vedlejších účinků. Tadeáš zčásti slyší na levé ucho a dokázal díky tomu říci i svá první slova. Lékaři nyní doufají, že se brzy objeví další dítě, a to mladšího věku, kterému by tímto způsobem mohli dát šanci na lepší život.
Podstatu zákroku, průběh první operace i následnou náročnou rehabilitaci popsali pro Vitalia.cz tři lékaři z FN Motol, kteří byli u prvního voperování kmenového implantátu dítěti: Přednosta ORL Zdeněk Čada je iniciátorem zavedení léčby dětí kmenovým sluchovým implantátem, při zákroku vedl operační tým a patří mezi ošetřující lékaře Tadeáše. Přednosta neurochirurgie FN Motol Vladimír Beneš mladší byl u zákroku supervizorem a podílel se na jeho přípravě. Samotné voperování implantátu do dětského mozku provedl jeho kolega, neurochirurg Aleš Vlasák.
O nové metodě a výběru pacienta
Abyste alespoň zčásti umožnili slyšet chlapci, který od narození sluch nemá, použili jste jako první v ČR novou terapii. V čem spočívá?
Zdeněk Čada: Terapie zcela nová není. Ve světě se u dětí používá, u nás kolegové před lety voperovali sluchový kmenový implantát několika dospělým s neurofibromatózou (dědičné onemocnění způsobující mnohočetné nádory zasahující nervovou soustavu včetně nervů vedoucích ze středního ucha do mozku, pozn. red.).
Aleš Vlasák: Na klinice dospělé ORL v Motole byla použita už v roce 2000. A těch pacientů bylo odoperováno pět.
Zdeněk Čada: Efekt léčby u nich ovšem nebyl ideální, takže k tomu tady panovala skepse. To, co jsme udělali my, bylo voperování prvního kmenového implantátu dítěti. Jde o implantát se speciální elektrodou, jež se zavádí nikoliv do vnitřního ucha, ale do oblasti mozku, konkrétně skrze čtvrtou komoru mozkovou k mozkovému kmeni, kde dráždí jádra, která jsou součástí sluchové dráhy.
Vladimír Beneš: Při použití implantátu jsou jádra stimulována přímo, dráhu sluchového nervu implantát obchází a nahrazuje ji elektrickým přenosem.
Proč první tuzemský zákrok podstoupil právě Tadeáš?
Zdeněk Čada: Kolega věděl, že Tadeášovy sluchové nervy jsou užší, než by měly být, ale nevěděli jsme nic o jejich funkčnosti. Provedl proto voperování jednoho kochleárního implantátu a čekalo se, jaký to bude mít efekt. Jenže žádný se nedostavil. Voperoval mu proto implantát druhý, na opačnou stranu, a ani ten nepomohl. A tak jsme řešili, co můžeme rodičům Tadeáše vlastně nabídnout dál. Jednou z možností bylo nenabízet nic, což by znamenalo, že pacient by navždy odezíral a mluvil jen znakovou řečí. Pak tu byla ta teoretická možnost zavést kmenový implantát, který by dal chlapci šanci na to získat v životě, alespoň zčásti, další smyslový vjem.
O limitech léčby
Pokud byste nepoužili mozkový implantát, tak by Tadeáš nikdy neslyšel?
Zdeněk Čada: Nikdy by neslyšel žádné zvuky a nezačal by ani mluvit. Nicméně u něj je situace specifická tím, že byl implantovaný v pěti letech. To je jasně daná horní věková hranice pro doporučení lékaře kmenový implantát voperovat. Chceme-li u pacienta zachovat řeč, je ideální kmenový implantát voperovat v období jednoho roku až dvou let věku.
Proč je hranice zrovna na pěti letech?
Vladimír Beneš: Později už se řeč nevyvine, protože s přibývajícím věkem plasticita mozku výrazně klesá, takže nedojde k vytvoření dalších spojů nebo prohloubení těch stávajících v mozkových drahách.
Pokud v dětském mozku nefunguje nějaká část, protože je třeba poškozená, tak její funkci převezme okolí. A čím je člověk mladší, tím je ta pravděpodobnost, že zafunguje okolí poškozeného místa, vyšší. Zničí-li se tedy následkem krvácení do mozku 80letému pacientovi centrum pro pohyb, tak je to u něj prostě dané. Když se ale to samé stane u dítěte, kterému jsou dva nebo tři roky, má velkou šanci, že to rozrehabilituje a za rok na něm nic nepoznáte. U kmenového mozkového implantátu to funguje podobným způsobem.
Pokud by tedy kmenový implantát dostalo dítě starší šesti let nebo dospělý, jeho efekt tedy nebude žádný?
Aleš Vlasák: Takto se to říci nedá. Jde o to, zda starší dítě, případně dospělý, před zákrokem mluvili, nebo ne. Pokud ano, je šance na to, že nějakým způsobem dojde k rozvoji řeči, respektive k jejímu chápání. Pokud se implantuje člověk, který před zákrokem nemluvil, tak šance na to, že se rozmluví, je velice malá.
Zdeněk Čada: Pravděpodobně by z toho žádný efekt neměl, ale úplně stoprocentně to říci nedokážeme, protože efekt rehabilitace je velmi individuální.
Jak funguje kmenový implantát
Jde o rozměrově malé zařízení, které se skládá z vnitřní a vnější části. Vnější část tvoří procesor s baterií, mikrofon a magnetická cívka. Vnitřní část se skládá z cívky, elektromagnetu a elektrody s 12 kontakty, jež se zavádí do mozku. Po zapojení zpravidla nefunguje všech 12 kontaktů, ale jen ty, které jsou nejblíže tzv. kochleárním jádrům. Které, to chirurgům řeknou kliničtí inženýři. „Aby léčba byla efektivní, musí takto fungovat nejméně pět nebo šest kontaktů,“ vysvětluje přednosta dětské ORL ve FN Motol Zdeněk Čada. Implantát je možné vypnout. „Když si vnější část sundáte, tak neslyšíte,“ vysvětluje neurochirurg Aleš Vlasák. Pokud implantát funguje, procesor stimulaci mozku spouští jen ve chvíli, kdy mikrofon zachytí v okolí pacienta zvuk.
Takto vypadá vnitřní (vlevo) a vnější (vpravo) část implantátu.
Tadeáš má kmenový implantát na levé straně. Znamená to tedy, že slyší jen levým uchem?
Zdeněk Čada: Ano, je to tak. Vpravo má voperovaný klasický kochleární implantát, ale je otázkou, jak moc mu funguje. Nabízí se tedy úvaha, zda nevložit kmenový implantát i na pravou stranu, pokud by si to přáli rodiče. Ale u Tadeáše bych už do druhé kmenové implantace nešel, protože už je na ni relativně starý.
Co tedy vlastně teď slyší?
Zdeněk Čada: To je spíš otázka na naše logopedky. On má ten sluch frekvenčně specifický, tedy některé frekvence slyší líp a některé hůř. To znamená, že hodně záleží na tom, zda má to slovo sykavky, nebo spíš nižší tóny. Když takové zazní, tak se ohlédne. Reaguje na tlesknutí, myslím, že i na oslovení. Zásadní ale pro něj je, že začal mluvit.
Proč to nejde bez rodiny
Zajímalo by mě, jakou dobu se vše hojí, tedy kdy Tadeáš po zákroku poprvé uslyšel.
Zdeněk Čada: První zapojení implantátu bylo šest týdnů po operaci. Ale během toho prvního zapojení nemusí být obecně efekt takový, jaký se očekává. Je to dáno tím, že pacient nikdy neslyšel zvuk, takže když jej poprvé uslyší, může sice tušit, že se něco děje, ale neví, co to je. Je to asi jako byste byla slepá a najednou otevřela oči. Jak se asi budete cítit? Takže je nutné vyčkat, až se vytvoří nové spoje v mozku, které ten zvuk propojí s nějakým vnímáním. Ono je totiž něco jiného slyšet, něco jiného rozumět a pak to ještě aplikovat na řeč.
Je to rychlý proces?
Zdeněk Čada: Ne. Maximální plató toho, co může pacient získat z kmenového implantátu, přichází podle literatury dva až čtyři roky po operaci při intenzivně probíhající rehabilitaci.
Rok po operaci tedy ještě vrcholu svých sluchových a řečových schopností Tadeáš nedosáhl…
Zdeněk Čada: Podle literatury má před sebou ještě nějakou rezervu. Má šanci se v něčem zlepšit. Ale člověk u něj musí být trošku nohama na zemi. Přece jen byl implantovaný v pěti letech, to znamená, že bude nejspíš navždy používat znakovou řeč. Jak moc se u něj rozvine slovní zásoba, to bude záležet. On už v tuto chvíli dokáže říci „máma“ a „táta“, což jsme ani nepředpokládali. Naším cílem u tohoto pacienta bylo, aby rozpoznal zvuk, a měl tedy v životě nový vjem. Třeba slyšel jedoucí auto. A to, že říká některá slova, to je něco nad mé očekávání i nad očekávání kolegů.
Jak moc je potřeba po zákroku rehabilitovat?
Zdeněk Čada: Po operaci tady rodiče byli každý týden nebo 14 dnů. Intervaly se postupně prodlužují podle toho, jak je ten pacient individuálně potřebuje.
Pokud rodina z jakéhokoliv důvodu nebude ochotná s dítětem rehabilitovat, operace nemá smysl. My ji chirurgicky sice zvládneme, když ale rodiče nebudou ochotní chodit s dítětem pravidelně na následnou rehabilitaci, nebudou schopni se s ním učit a nějakým způsobem ho rozvíjet, tak osobně do toho nikdy nepůjdu. Protože pak to dítě bude mít půl milionu v hlavě (cena implantátu je zhruba 650 tisíc, celý zákrok vyjde na něco málo přes milion korun, hradila jej zdravotní pojišťovna, pozn. red.), v rizikové oblasti mozkového kmene a bez efektu, což nedává žádný smysl.
Kdyby vám tedy třeba rodiče Tadeáše řekli „ne“, tak by žádná operace nebyla, i kdybyste vy věděl, že je novinka pro malého pacienta vhodná?
Zdeněk Čada: Rozhodnutí rodičů je zásadní. Do ničeho nenutíme, protože v důsledku se to nevyplácí.
U rodičů Tadeáše to bylo tak, že jsem jim něco o této metodě naznačil a oni tušili, co obnáší a jak probíhá. Říkal jsem jim, že oboustranný kochleární implantát nejspíš nefunguje a že v zahraničí by zvažovali kmenovou implantaci. Ale také to, že v jeho případě bude používat do konce života i nadále nějakým způsobem znakovou řeč. Rodiče o tom diskutovali, přemýšleli a ptali se mě, jestli to je možné tady nějakým způsobem domluvit a zorganizovat. To mě, vlastně i trochu nepříjemně, překvapili. Tehdy jsem byl ve funkci přednosty pár měsíců a nechtěl jsem do zavedení této metody jít tak rychle. Byl jsem tady krátce a řeknu vám upřímně, že jsem nechtěl riskovat i kvůli své další kariéře. Jenže se to semlelo jinak. Rodiče byli pro, tak jsem všechny ty přípravy s kolegy prostě rozjel.
Rozhovor redaktorce poskytli (zleva) přednosta neurochirurgické kliniky Vladimír Beneš, neurochirurg Aleš Vlasák a přednosta dětské ORL kliniky Zdeněk Čada.
O respektu
Jak jste to všechno prožívali osobně? Může si třeba neurochirurg dovolit nějaké velké emoce?
Zdeněk Čada: Měl jsem jednu výhodu. Já i Aleš jsme už na dospělé ORL klinice operovali pacienty s nádory vestibulárního schwannomu, což je ta samá lokalita, kam se vkládá kmenový implantát. Takže jsem nejspíš měl menší strach se v této oblasti pohybovat než někteří mí kolegové. Ale samozřejmě je to dětský pacient, je to něco nového…
Vladimír Beneš: A k tomu musíte vždy přistupovat s pokorou.
Zdeněk Čada: S Alešem a Vláďou máme zkušenosti ze společných operací a jsme si vzájemnou oporou. A velkou podporu a supervizi jsme měli i od profesora Behra (německý neurochirurg Robert Behr působící v nemocnici ve Fuldě, pozn. red.), který má, co se týká kmenových implantátů, odoperovaných v Evropě asi nejvíce dětí. A ten sem do Motola za námi přijel a dělal nám u toho prvního zákroku supervizora.
O průběhu operace
Jak dlouho u Tadeáše trvala operace?
Vladimír Beneš: Zhruba šest hodin.
Co vám trvalo nejdéle?
Vladimír Beneš: Bylo to hledání optimálního místa pro elektrodu, což se neobejde bez spolupráce s klinickými inženýry. Spolupráce s nimi je klíčová. Jinak je to rutinní operační přístup, u nějž není moc co vymýšlet.
Aleš Vlasák: Je tam ale ještě další faktor. Operujeme „zdravého“ pacienta. On sice má nějakou vrozenou vadu, ale nemá v mozku třeba nádor, nekrvácí do něj, nemá bolesti a žádné obtíže. V případě kmenového implantátu pouze modifikujeme funkci mozku. O to více musíme postupovat opatrně, protože při tomto typu výkonu rozhodně nechceme nic v mozku poškodit.
Museli jste být na sále po celou dobu té šestihodinové operace? Pokud vím, tak u operačních sálů je nějaké zázemí pro lékaře…
(Všichni se nad otázkou usmívají.)
Aleš Vlasák: Samozřejmě, že člověk tam musí po celou dobu být. Ale my jsme zvyklí operovat v této oblasti a ty výkony jsou vždy dlouhé. Takže jsme zvyklí takto dlouho pracovat a není to problém.
Vladimír Beneš: Pět, šest hodin operovat není nic extrémního ani dramatického. Nedávno jsem u operace jiného dětského pacienta seděl do tří do rána a nesměly se mi klížit oči. Samozřejmě vložení sluchového implantátu bylo něco navíc, ale to navíc vás posune zase někam dál.
Kolik lidí čítal tým, který se u toho prvního chirurgického zákroku sešel?
Vladimír Beneš: To bylo snad osmnáct, dvacet lidí…
Zdeněk Čada: (Chvíli přemýšlí.) Bylo tam hodně lidí. Ale když se bavíme čistě o operačním týmu, tak to je vždy ORL lékař, neurochirurg, profesor Behr, elektrofyziolog, anesteziolog… Vysloveně aktivně se na něm podílelo šest nebo sedm lidí.
O roční přípravě
Jak dlouho vám trvala příprava na první zákrok?
Zdeněk Čada: Byl to rok. Vyšetření, pohovory s rodinou… V zahraničních centrech, kde tyto zákroky dělají častěji, je příprava samozřejmě kratší. Třeba kolega z Anglie mi říkal, že pokud pacient odpovídá jednoznačně kritériím pro kmenový implantát, příprava trvá tři až šest měsíců. Pak jsou ale pacienti, kteří jsou v šedé zóně. To znamená, že nemají jasnou indikaci, ale ani kontraindikaci, a u nich se zvažuje, zda voperovat kochleární implantát, nebo kmenový implantát. Nebo si řeknete, že první dáte klasický, tedy kochleární implantát a počkáte na jeho efekt. To vyžaduje třeba rok. Pak zjistíte, že nefunguje, takže pacienta začnete připravovat na kmenový implantát, což je třeba další rok. Takže už jste třeba na dvou letech. Jasně tedy definovat, jak dlouho příprava potrvá, nelze.
Pokud ovšem příprava může trvat i dva roky a ideální věk pro kmenový implantát je jeden rok až dva roky věku dítěte, tak to máte co dělat, abyste to u dalších pacientů vůbec stihli…
Zdeněk Čada: Ano, ale musíte vzít v potaz to, že v ČR probíhá novorozenecký screening sluchu, takže aplázii (tj. nedovyvinutí, pozn. red.) nervu zjistíte brzy po porodu a pak dítě i rodinu můžete připravovat hned.
Jak se liší kochleární a kmenový implantát
Rozdíl je v místě stimulace a efektivitě. Co se týká místa, tak kochleární implantát je zaváděn do vnitřního ucha, oblasti tzv. hlemýždě, kde stimuluje sluchový nerv. Kmenový implantát je vložen do mozku, kde stimuluje část sluchové dráhy za kochleárním nervem, protože funkce sluchového nervu pacientovi chybí.
Výraznější rozdíl je v efektivitě. „Lépe slyší pacienti s kochleárním implantátem, protože mají zachované funkční nervy,“ říká přednosta dětské ORL Zdeněk Čada. Pokud se kochleární implantace vydaří, může člověk bez problému rozumět např. telefonickému hovoru. Toho pacient s kmenovým implantátem nejspíš nikdy nebude schopný. Právě proto tam, kde je to možné, lékaři vždy preferují kochleární implantáty.
Jak příprava vypadala očima neurochirurgů?
Aleš Vlasák: Jak já, tak pan docent Čada jsme byli ve Fuldě u pana profesora Behra, který je, řekl bych, takovým pionýrem v oblasti operace dětí. Byli jsme se podívat u něj na pracovišti, sledovali ho při výkonu a pak jsme o něm spolu diskutovali.
Pro mě osobně to bylo jiné v tom, že šlo o dítě. Na rozdíl od pana docenta Beneše běžně děti neoperuji. Rozdíl byl také v tom, že jde o relativně zdravého pacienta. Je to navíc první výkon, který je vždy trochu stresující, protože když se nějakým způsobem nedaří, nedává to moc dobré vyhlídky na to, aby se ta metoda v ČR zavedla.
Jak jste se připravovali na zákrok Tadeáše?
Zdeněk Čada: Celou řadou vyšetření. První je vždy jednoznačně foniatrická příprava. To znamená, že pacient musí projít přes specialistu, který je zaměřen na poruchy sluchu, rehabilitaci řeči atd. Ten zjistí to, že pacient je hluchý a na které úrovni – zda vnitřního, či středního ucha, nebo je tam podezření na nefunkčnost nervu. Pakliže foniatr řekne „máme hluchého pacienta“, tak se udělají vyšetření, jejichž součástí jsou i zobrazovací metody, jež zodpoví, zdali je nerv přítomen, nebo ne. Pak se provede elektrofyziologické měření. Protože ne vždy nám obrázek řekne, jestli něco funguje, nebo ne, takže to musíme mít nějakým způsobem objektivizované.
V Motole provádíme také diagnostickou hospitalizaci, kdy si přizveme další specialisty a zjišťujeme, jestli pacient nemá přidružené syndromy nebo pediatrické kontraindikace k výkonu. Standardně děláme také oční a psychologické vyšetření, abychom věděli, zda se pacient vyvíjí tak, jak by pro daný věk měl. Ve chvíli, kdy máme veškeré tyto informace, terapii komplexně nějakým způsobem řešíme s rodiči.
Rehabilitace je doživotní?
Zdeněk Čada: Děje se do té doby, než si můžeme říci, že jsme udělali maximum pro to, aby se u pacienta rozvíjel intelekt. U dítěte to třeba znamená, aby se u něj rozvinula řeč a aby bylo schopné se zapojit do nějakého režimu – do rehabilitace řeči, socializace, do školního režimu… To nějakou dobu trvá a lze při tom dosáhnout určitého maxima. Poté už nemá smysl schopnosti sluchu a řeči rozvíjet. A tento stav by mu měl vydržet doživotně. Tedy aspoň než začne stárnout a intelekt oslabovat, to má tak ale každý.
Půjde-li vše dobře, implantát bude sloužit pacientovi celý život?
Zdeněk Čada: Ano, pakliže se bavíme o funkčnosti implantátu, tedy přenosu elektrické energie do mozku, tak toto může fungovat doživotně. Samozřejmě může se stát, že se dítě do něj bouchne nebo něco podobného. Je to přístroj, kterému se může stát cokoliv, ale tyto implantáty jinak patří mezi velmi spolehlivé přístroje.
Má kvůli funkčnosti přístroje Tadeáš v životě nějaká výrazná omezení?
Zdeněk Čada: Pacienty s jakýmkoliv implantátem nechceme jakkoliv omezovat. Samozřejmě si musí být vědom on či jeho rodiče, že má nějaké cizí těleso. Takže kdyby třeba chtěl dělat extrémní sporty, my to nezakazujeme, ale musí vědět, že si vnější části přístroje může poškodit.
Vladimír Beneš: Omezení se týká zobrazovacích metod. Pacient s implantátem nesmí třeba do silné magnetické rezonance.
A třeba plavat s tím může?
Vladimír Beneš: To ano, protože samotný implantát je pod kůží a vnější část je odnímatelná.
O mozku
Kam přesně se implantát umísťuje?
Vladimír Beneš: Vnější část je zapuštěná do kosti, v níž se vybrousí kanálek a skrze něj, nebo skrze kraniotomii (tj. dočasné odstranění části lebeční kosti, pozn. red.) o rozměru zhruba 2 × 2 centimetry, je pak zavedena elektroda do mozkového kmene.
Aleš Vlasák: Elektroda je položená na sluchových jádrech, jež jsou na spodině čtvrté mozkové komory. Cílem je s její pomocí stimulovat co největší část sluchového jádra. To znamená, že co nejvíce plošek musíme dát přímo na jádro. Pokud to tak není, tak se zapínají jen ty části, které na sluchovém jádru leží. Které to jsou, to se přímo při zákroku testuje s klinickými inženýry.
Když se podíváte, jak vypadá ploška s kontakty – jsou očíslované. A záleží na tom, co řekne klinický inženýr. Takže třeba od něj na sále slyším, že osmička a devítka sluchové jádro stimulují a jednička a dvojka naopak ne, tak tu plošku zkusíme pootočit. Změníme směr elektrody a tu stimulaci opakujeme.
Na snímku je ta část implantátu, jež je ve finále v podkoží a uvnitř hlavy pacienta. Zcela nahoře je vidět malá ploška – jde o elektrodu s 12 kontakty, prostřednictvím kterých se stimuluje kochleární jádro v mozku pacienta.
Směr dokážete změnit třeba i o milimetr. To máte uvnitř mozku takovou možnost flexibility?
Vladimír Beneš: My se ale nepohybujeme uvnitř mozku, ale pouze na něj tu elektrodu pokládáme s pak s tím můžeme posunovat. Do mozku vůbec nepronikáme. Do čtvrté mozkové komory jdeme anatomickými koridory, které jsou v mozku přirozeně vytvořeny.
Jak vypadá vlastně to místo, kam se musíte dostat?
Vladimír Beneš: Je to velká, bílá placka.
Zdeněk Čada: Neurochirurgové to samozřejmě anatomicky ví. Jsou tam klíčové struktury, podle kterých se orientují.
Představuju si to tak, že hledáte něco menšího než špendlíkovou hlavičku…
Vladimír Beneš: Tak to vlastně je. Je to jako když hledáte poklad detektorem kovu. Tak u nás je to podobné. Vy také nevidíte, co pod tou zemí je, ale ten pípací stroj vám to řekne.
Takže používáte při zákroku i nějaké zobrazovací metody? Třeba počítačovou tomografii?
Aleš Vlasák: Ne, protože by nám příliš nepomohla. Tam, kde se pohybujeme, to je prostě velká, bílá plocha a ve kterém místě přesně máme elektrodu uchytit, nám musí říci elektrofyziolog.
Zdeněk Čada: Když použijeme jakoukoliv zobrazovací metodu, ať už CT, nebo magnetickou rezonanci, tak nemáme absolutně šanci. Mozek v těch místech je jeden homogenní monolit, který sice můžete vidět, ale zobrazovací metody vám neukáží jeho funkční strukturu. Proto spolupracujeme s lidmi, kteří nám při zákroku měří aktivitu mozku. Používáme k tomu metodu zvanou eBERA. Jde o tzv. evokované kmenové potenciály.
Aleš Vlasák: Nejdříve zavedeme elektrodu a potom se napojí na ten přístroj a nastává testování.
Měření elektrických potenciálů tedy v reálu vypadá jak?
Vladimír Beneš: Vidíte vlny na obrazovce. A podle toho, kde s tou elektrodou jste, jsou buď menší, nebo větší.
O rizicích zákroku
Jaká jsou rizika zákroku, ale třeba i celé následné terapie?
Zdeněk Čada: Každá operace má nějaká rizika. Ta se dělí na obecná chirurgická a specifická tomu danému výkonu. Co se týká obecných rizik, která mohou vznikat akutně po operaci, tak mezi ně velmi vzácně patří krvácení a otok mozku.
Mezi specifická rizika patří třeba to, že elektroda nebude fungovat nebo že bude stimulovat něco, co nemá, protože poblíž sluchových jsou ještě další dráhy. Může také dojít k dislokaci elektrody, proto je extrémně důležitá její fixace.
Jak lze fixovat elektrodu v mozku, který laikovi může konzistencí připomínat puding?
Zdeněk Čada: Ty způsoby jsou různé a používají se pro ně různé materiály. Třeba tkáňové lepidlo a různé síťky.
Aleš Vlasák: Elektroda je na mozku sice jen položená, ale po určité době se přijizví a drží na místě.
Takže už nikdy pak nejde vyndat?
Zdeněk Čada: Obecně platí, že raději než elektrodu v případě nefunkčnosti implantátu vytahovat, je vložit do mozku novou, tedy druhou. Je to proto, že my nevíme, jak moc je ta původní fixovaná a nemůžeme si dovolit ji z takto citlivého místa vytrhnout. Proto se ta původní elektroda ustřihne a její ploška v hlavě zůstává.
U Tadeáše se po třičtvrtěroce po zákroku žádné vážné nežádoucí vedlejší účinky neobjevily?
Zdeněk Čada: Naštěstí ne, to musím zaklepat na dřevo… Dělali jsme kontrolní snímek, dívali se na polohu té elektrody… To hojení a to, jak Tadeáš zvládá rehabilitaci, je velmi dobré.
O budoucnosti
Máte už vytipované další děti, pro které by tato léčba byla vhodná?
Zdeněk Čada: V tuto chvíli tu máme vyhlédnuté dva pacienty. Jeden je šestiletý, který ohluchl postverbálně (tj. v době, kdy již mluvil, pozn. red.) a kterému nefunguje kochleární implantát. Ale ten má složité rodinné zázemí, takže není jisté, jaká by byla součinnost jeho rodiny při rehabilitacích. Druhým kandidátem je pětiletá pacientka, u které kochleární implantát nefunguje tak, jak má, takže její maminka si přeje implantát kmenový. S ní ještě budeme mluvit, takže uvidíme.
Statisticky, když jsme to propočítávali, by měl být jeden až jeden a půl kandidáta na tuto léčbu za rok. Takže budou-li další pacienti, u kterých implantaci budeme zvažovat, budeme rádi. Je ale otázka, kde jsou. Proto chceme s pomocí medializace informovat společnost, a to i tu odbornou, o tom, že není možné pacientovi, jenž nemá vyvinuté nebo funkční sluchové nervy, říci, že se s tím nedá nic dělat. To je, když to tak řeknu, sto let za opicemi. Možnost pomoci tady je, pokud o ni rodiče budou stát. Proto není možné v ČR takového pacienta poslat domů a nechat ho jít. Takový pacient bez další pomoci totiž ztrácí naději na řeč, psychosociální začlenění, rozvoj intelektu a dobrou kvalitu života. To je potřeba u těchto dětí říci, a proto jsme tuto metodu, kterou zdravotní pojišťovny hradí, tady zavedli.
Doc. MUDr. Zdeněk Čada, Ph.D.
Přednosta Kliniky ušní, nosní, krční 2. LF UK a FN Motol. Je iniciátorem zavedení terapie s pomocí sluchového kmenového implantátu v ČR u dětí. Při chirurgickém zákroku, kdy lékaři implantát voperovali tehdy pětiletému chlapci, vedl operační tým. Je jedním z ošetřujících lékařů tohoto dětského pacienta.
Doc. MUDr. Vladimír Beneš, Ph.D.
Přednosta Neurochirurgické kliniky dětí a dospělých 2. LF UK a FN Motol. Podílel se na přípravě a realizaci chirurgické části terapie. U voperování implantátu byl přítomen jako supervizor.
MUDr. Aleš Vlasák, Ph.D.
Neurochirurg působící na Neurochirurgické klinice dětí a dospělých 2. LF UK a FN Motol. Provedl vložení sluchového kmenového implantátu do mozku prvního dětského pacienta v ČR.
ČLÁNKY DO MAILU