Možná si to taky pamatujete. Poučku, že když pohnete se zraněným člověkem, zlomíte mu vaz a definitivně tak zhatíte jeho šanci na záchranu zdraví, nebo dokonce života. I to může být jedním z důvodů, proč váháme v momentě, kdy bychom měli někomu poskytnout první pomoc.
První pomocí nemůžete ublížit a naučit se jí může opravdu každý,
říká lékař Marek Dvořák z královéhradecké záchranky, který na tohle téma často zveřejňuje i příspěvky na svém populárním instagramovém profilu nazvaném prostě @dvorak155 – poskytnutí první pomoci je podle něj důležité i proto, že medicína následně umí zachránit i lidi, kteří by třeba před deseti lety nepřežili. Jen musí někdo udělat ten první krok.
A naopak, pokud někdo nezareaguje dost rychle, ani sebelepší péče pak nemůže dokázat zázraky. Na nedávném setkání s novináři Marek Dvořák vyprávěl příběh sotva osmnáctileté dívky, která jela na kole a srazilo ji auto. Okolostojící se zřejmě báli s ní hýbat, její mozek neměl dost kyslíku a ona nehodu sice přežila, ale skončila ve stavu nazývaném vigilní kóma. Přitom stačilo té holce jen zaklonit hlavu,
konstatuje záchranář, s nímž jsem se potkala na nedávném malém semináři o první pomoci pro novináře.
Legenda o zapadlém jazyku
Jen zaklonit hlavu? Takhle jednoduché že by to bylo? Souvisí to s dalším rozšířeným omylem, kterým je legenda o zapadlém jazyku. Nejspíš jste taky někdy četli zprávu, že někdo někomu, obvykle ve sportu, zachránil život tím, že mu ho vytáhl. Podle toho, co říká Marek Dvořák, je to ovšem nesmysl. Jazykem se nikdo neudusí. Pokud někdo nedýchá, nebo jen chrčí po tom, co se uhodil do hlavy, je to většinou tím, že mu vchod do dýchacích cest ucpávají měkké tkáně v okolí hltanu. A potřebuje zaklonit hlavu.
U ležícího člověka to uděláte tak, že mu dáte jednu svoji ruku na čelo a druhou pod bradu a zatáhnete nahoru tak, aby směřovala vzhůru k nebi. Tím uvolníte dýchací cesty – rychle, efektivně. Když to uděláte včas, ten člověk začne sám dýchat. Pokud nezačne, měli byste ho začít resuscitovat,
píše záchranář na svém Instagramu.
A nebo zraněné mladé cyklistce nikdo nepomohl, protože si všichni mysleli, že to udělá někdo jiný. To je totiž dobře známý fenomén, který bohužel může zraněného nebo člověka se zástavou oběhu stát život. Má dokonce název, říká se mu bystander effect
a dobře ho objasňuje třeba následující video. Někdo jiný totiž neexistuje,
podotýká lékař Marek Dvořák.
Tohle nikdy nepočká
A kdy vlastně první pomoc poskytnout a moc s ní neváhat, protože jinak by mohlo být pozdě? Podle Marka Dvořáka počká skoro všechno, ale čtyři stavy odklad nesnesou.
Zástava oběhu. Dušení se cizím tělesem. Masivní krvácení. Když člověk nedýchá po úderu do hlavy.
Ale ještě než se vrhnete do první pomoci, deset vteřin počkejte. Musíte mít situační povědomí, co se kolem vás děje, abyste třeba nevběhli pod auto, aby na vás něco nespadlo,
vysvětluje lékař ze záchranky, proč je důležité, abyste ze všeho nejdříve posoudili celkovou situaci a její bezpečnost. Připomněl příběh zdravotnice ze záchranky, která se ve volném čase ocitla u dopravní nehody, chtěla pomoci zraněným, ale smetlo ji auto v protisměru.
Teprve po posouzení situace byste měli začít pomáhat, protože delší odkládání už by mohlo být fatální. Pokud má člověk zástavu oběhu, bude potřebovat osmi- až devítiminutovou masáž do doby, než přijede sanitka – ta to dřív většinou nezvládne, ovšem smrt mozku může nastat už po pěti minutách bez kyslíku. Podobně masivní krvácení bez zásahu okolí stačí k tomu, aby člověk dokonce během minuty či dvou vykrvácel. Ani u dušení nestačí čekat, až dorazí záchranáři. Ty je samozřejmě potřeba zavolat co nejdříve.
Ideální je, pokud někdo volá a druhý se ujme člověka, který potřebuje pomoc. V každém případě můžete podle Dvořáka počítat s tím, že dispečerka ze záchranky vás procesem pomoci provede.
Na semináři jsme podrobně mluvili o prvním ze čtyř zmíněných urgentních stavů – zástavě oběhu a resuscitaci. Váháte, zda člověk skutečně potřebuje takovou pomoc? Pokud nereaguje a nedýchá, určitě ano. Pokud se nebrání, tak určitě také.
Zapomeňte na umělé dýchání, to dělat nemusíte – někdy je potřeba jen u dětí, základem je pořádná masáž srdce. Vydržet ji dělat oněch skoro deset minut je dřina, sama jsem si to na minikurzu vyzkoušela, ideální je, když se můžete s někým vystřídat.
Srdce masírujeme rukama s propletenými prsty, stlačujeme hrudník do hloubky pět až šest centimetrů, stokrát až stodvacetkrát za minutu. Nenechte se zaskočit tím, že prvních pár stlačení křupe, jde vlastně o zvuk uvolňujících se vazů v žebrech. Pokud se křupnutí ozve po několika minutách resuscitace, nejspíše jde o zlomené žebro, ale to v takový moment neřešte. Každopádně byste měli resuscitovat na tvrdé podložce, klidně na zemi, nikoli na posteli.
Marek Dvořák upozorňuje na zrádné lapavé dýchání, které se může objevit, i když člověku nebije srdce a neokysličuje se mu mozek. Může bohužel vzbudit dojem, že stav není tak vážný, že člověk sice špatně, ale nějak dýchá. Děje se tak proto, že centrum dýchání je v prodloužené míše, jehož činnost vyhasíná postupně, takže člověk ještě několik minut po zástavě srdce může takto lapavě dýchat, ovšem čím dál pomaleji a méně intenzivněji.
Svéráz mezi doktory
Jak vypadá práce doktora ve vrtulníku? Na které vzlety nikdy nezapomene? Kdy měl při zásahu strach a co už by ve službě nechtěl zažít? Lékař letecké záchranky Marek Dvořák chtěl svou práci dělat už jako malý kluk. O své cestě k medicíně, a hlavně o životě s ní vypravuje v knize Marek Dvořák: Mezi nebem a pacientem, kterou dal dohromady se zkušeným novinářem Martinem Moravcem.
Doktor královéhradecké letecké záchranky Marek Dvořák je mezi českými doktory svéráz. A to nejen kvůli mnoha tetováním, která má po těle. Pro kontroverzní názor nejde daleko, má osobitý smysl pro humor, ale zároveň je na každé jeho větě znát, jak moc medicínou žije. „Myslím si, že tahle knížka je takový ucelený přehled mých názorů na různé věci a vysvětlení, proč svět vnímám tak, jak ho vnímám. Pochopitelně z větší části se točí kolem toho, kolem čeho se točí celý můj život, a to je urgentní medicína,“ přibližuje knížku záchranář.