Závislí nemusíte být jen na drogách, automatech, na jídle, ba ani na ženách, vínu a zpěvu.
Citace pochází z nedávno podaného soudního znaleckého posudku dvojice znalců – jeden je znalcem z oboru klinické psychologie, druhý z oboru psychiatrie. Posuzovaná matka netrpí duševní poruchou chorobného charakteru. Posuzovaná je postižena pouze trvalou a léčebně neovlivnitelnou vadou osobnosti (psychopatií), která se nazývá závislá porucha osobnosti.
Závislá porucha osobnosti v zrcadle výchovy dítěte
Porucha se u zmíněné matky projevuje nepříznivými povahovými vlastnostmi. Vlastní potřeby podřizuje jiným osobám, na nichž je závislá. Vždy vyhoví jejich přáním. Není ochotná vznášet, byť rozumné požadavky na lidi, na nichž je závislá. Má stálé obavy, že bude opuštěna osobou, ke které má těsný vztah, a že se bude muset starat sama o sebe. Tyto nepříznivé povahové vlastnosti jsou trvalé a léčebně neovlivnitelné. Její výchovné schopnosti jsou – dle posudku znalců – zachovalé.
Znalci (ne)mají vždycky pravdu. I kdyby ji snad neměli, vlastní kulaté razítko. Jeho otištění na patřičná místa stěží zabrání otázce:
Má závislá porucha osobnosti vliv na výchovné schopnosti postiženého?
Lidé bez radosti, toužící po bezvýhradné podpoře
V „bibli psychiatrů“ – mezinárodní klasifikaci nemocí MKN 10 – jsou diagnostická kritéria pro závislou poruchu osobnosti stanovena následovně:
Musí být splněna obecná kritéria pro poruchu osobnosti.
Musí se vyskytovat nejméně čtyři z následujících šesti příznaků:
- Vybízení jiných lidí nebo dovolování jim, aby za jedince přebírali zodpovědnost za důležitá životní rozhodnutí.
- Podřazení vlastních potřeb jiným osobám, na nichž je jedinec závislý, a přílišné vyhovování jejich přáním.
- Neochota vznášet i rozumné požadavky na osoby, na nichž je jedinec závislý.
- Pocity, že není ve své kůži, neboť trpí obavami, že se nebude schopen postarat se sám o sebe.
- Stálé obavy, že bude opuštěn osobou, ke které má těsný vztah.
- Omezená schopnost dělat běžná rozhodnutí, aniž by se poradil nebo si je nechal schválit.
Počet postižených uvedenou poruchou tvoří dle různých odhadů více než pět procent psychiatrických pacientů a dvě až čtyři procenta běžné populace.
Z vědeckého časopisu Česká a slovenská psychiatrie citujeme z popisu hypotetického profilu vlastností pacienta se závislou poruchou. Nápadné bývají například: negativní emoce, úzkost, strach, napětí, podrážděnost, sklíčenost, beznaděj, pocity viny a studu, iracionální přesvědčení, pesimismus, nesplnitelné požadavky na sebe sama, závislost na citové podpoře druhých, nulová asertivita, chybění radosti, ostýchavost, citová prázdnota, omezená šíře zájmů, nadměrná přizpůsobivost vůči autoritám, předávání zodpovědnosti za sebe na druhé, sklon k infantilnímu chování, lehkověrnost, nekritická důvěřivost, snadná zneužitelnost, neschopnost vyvinout úsilí k oprávněné obraně, nadměrná čistotnost, rigidní sebedisciplína, neschopnost relaxovat, pozornost zaměřená na detaily, pasivní vždy ustupující jednání. Dotyční žijí spíše ve vlastní fantazii než v realitě. Touží po bezvýhradné podpoře a přijetí, „svým“ lidem jsou ochotni se obětovat k sebezničení. Trpí častými psychosomatickými příznaky…
Děti a my
Univerzitní profesor Robert Konečný sledoval několik set neurotických dětí, vyšetřených a po určitou dobu pobývajících v Psychiatrické léčebně v Brně-Černovicích. Základní hypotézou výzkumu bylo: nevhodné rodičovské chování má vliv, nebo dokonce vyvolává neurózu u jejich dětí. Hypotéza byla potvrzena.
Nevhodné rodičovské chování:
- Výchova nejednotná – rodiče se navzájem liší výchovným cílem nebo metodami,
- výchova nedůsledná – nedůslednost v požadavcích nebo v metodách,
- výchova laxní, lhostejná,
- výchova deprivační – citová karence, strádání „bez lásky“,
- živelně náhodná – bez jasného, pevnějšího cíle,
- výchova náladová až explozivní,
- výchova verbalizující – jen slovní zákazy, příkazy, rozkazy,
- výchova moralizující, popřípadě někdy až bigotní,
- výchova autoritářská,
- výchova degradující, deklasující, snižující dítě výsměchem a ironií,
- výchova represivní – nadměrně trestající především tělesně,
- výchova brutální – formy mimořádně hrubého jednání – kopance, surové bití, spílání,
- výchova oportunistická – děti jsou vedeny k bezzásadovému prospěchářství, bez ohledu na druhé a bez zřetele na hodnoty mravní,
- výchova merkantilní – odměny i za povinnosti,
- výchova hypersenzitivní – úzkostně ochranitelská, přecitlivělá,
- výchova hýčkající – někdy až uctívání dítěte,
- výchova ambiciózní, ctižádostivá – cílem je vynikající dítě převyšující svými výkony a chováním jiné,
- výchova perfekcionistická, pedanticky puntičkářská – požadavek nadměrně přesného plnění povinností, bez citových projevů,
- výchova pesimistická až hypochondrická – chrání dítě před domněle trvajícím ohrožením nemocemi nebo neúspěchy,
- výchova kverulantská – rodiče si stále stěžují na křivdy, jimž je jejich dítě vystaveno,
- výchova preferující – dítěti je dávána přednost před ostatními sourozenci, dětmi v příbuzenstvu atd.,
- výchova repulzivní – odmítání, odstrkování dítěte,
- výchova sociálně defektní, popřípadě až delikventní – rodiče jsou asociální, kradou, živí se příživnictvím atd.,
- výchova patologická v užším slova smyslu – rodiče psychopati, neurotici, psychotici, sexuální aberaci, alkoholici atd.
Ze sta náhodně vybraných dětí ze sledovaného souboru trpělo neurotickými příznaky bez zavinění rodičů jen 12 %, ve více než v polovině (53 %) se vyskytovala rodičovská spoluúčast na neuróze. Takřka ve třetině (32 %) byli rodiče velmi pravděpodobně viníky neurózy potomka. Šlo tudíž o tzv. parentogenie – neurózy způsobené rodiči.
Nevhodné typy výchovy se kříží, přecházejí jeden v druhý. Ve více než třetině případů se společně vyskytovalo více než pět druhů zmíněných nežádoucích postupů.
K čemu to vede?
Vraťme se k otázce z úvodu a pokusme se o diskurs závislé poruchy osobnosti v kontextu rizika výskytu nežádoucích výchovných postupů.
Příznaky závislé poruchy mohou vést ke vzniku následujících nevhodných výchovných postupů zmíněných profesorem Konečným:
Nežádoucí výchovné postupy, k nimž vede závislá porucha osobnosti:
- Výchova nejednotná – rodiče se navzájem liší výchovným cílem nebo metodami,
- výchova nedůsledná – nedůslednost v požadavcích nebo v metodách,
- výchova laxní, lhostejná – rozumí se „nemám sil na výchovu, mám co dělat sám se sebou“,
- výchova deprivační (citová karence) – rozumí se chybění opory, podpory, možnost opřít se o obraz rodičů,
- výchova živelně náhodná, bez jasného cíle – rozumí se cíle rozvíjejícího osobnost dítěte ve smyslu jeho postavení se na vlastní nohy a na schopnost „vyletět z hnízda“,
- výchova náladová – rozumí se „občas se podbízí, jindy si zoufá“,
- výchova verbalizující – jen fráze,
- výchova moralizující, popřípadě někdy až bigotní – tj. citové vydírání, popření tzv. morálky štafetové pomoci, kdy dítě pomyslný dluh za to, co dostalo od rodičů, nesplácí jim; splácí svým dětem,
- výchova oportunistická – děti jsou vedeny k zajištění bezzásadového prospěchářství vlastního rodiče; bez ohledu na druhé a bez zřetele na hodnoty mravní,
- výchova merkantilní – odměny i za povinnosti,
- výchova hypersenzitivní – úzkostně ochranitelská, přecitlivělá,
- výchova hýčkající – někdy až uctívání dítěte, „vše, jen aby mne neopustilo“,
- výchova ambiciózní, ctižádostivá – cílem je vynikající dítě převyšující svými výkony a chováním jiné; tj. dítě, jež bude samo sobě „mámou tátou“ a maximální oporou závislého,
- výchova pesimistická až hypochondrická – chrání rodiče dítětem před domněle trvajícím ohrožením nemocemi nebo neúspěchy.
Třešničkou na dortu je zjištění Ivy Šípové a Jiřího Mellana. Tito autoři na základě rozboru testových vyšetření zjistili skutečnost, jež je považována za jeden z nejvýznamnějších přínosů české vědy o manželství světové matrimoniologii (specializovaný obor psychologie, zabývající se především manželskými vztahy): I když s chováním rodičovské osoby stejného pohlaví nesouhlasíme, máme v dospělosti sklon chovat se obdobně.
Sečteno a podtrženo
Osoba trpící závislou poruchou osobnosti bude maximální měrou vyvedena z psychické rovnováhy a vržena do bezradnosti každým drobným problémem. To platí v různých oblastech sociálního života. V nápadné podobě i v manželství a při výchově dětí.
Neschopnost řádně vychovávat dítě bude posílena především s jeho věkem. Komplikací může být neúplnost rodiny. Rodič trpící poruchou pak nemá k dispozici (dospělou) kýženou oporu. V lepším případě vůči dětem projevuje tzv. opičí lásku s citovým zabřemenováním. V horším případě bude dítě nuceno převzít roli opory rodiče.
ČLÁNKY DO MAILU