O prokrastinaci, tedy o odkládání nepříjemných úkolů na později, se hojně mluví už od šedesátých let dvacátého století, popisována je ale dokonce již v textech antických myslitelů. Vlna novodobého zájmu byla odstartována zejména díky jedné studii z roku 1997. V současné době se o tomto fenoménu mluví snad ještě více. Odborníci tvrdí, že za prokrastinaci může nelogická iluze, díky níž si myslíme, že naše zítřejší nálada bude mnohem lepší a všechny úkoly s chutí zvládneme. To je ale velká chyba.
Psychologové také varují, že tento jev není zrovna dobrý ani pro naše zdraví. U zkoumaných jedinců, kteří odkládáním věcí na jindy trpí, se vyskytovala horší imunita, vyšší hladina stresu a pacienti měli často problémy se srdcem. O tomto celosvětovém fenoménu jsme si povídali s psychologem z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně Otakarem Fleischmannem.
Mně se zdá, že s odkládáním úkolů na později má problém snad každý a je to součást lidské podstaty, nebo se mýlím?
Nejsem si jist, zda odkládání úkolů na později je součástí lidské podstaty, ale lze předpokládat, že většina lidí, pokud se nejedná o jedince s poruchou osobnosti (například anankastická porucha), již ve svém životě nějakou činnost odložila na pozdější dobu. Avšak zajímavější než to, zda lidé odkládají úkoly na pozdější dobu, či ne, je to, proč tak činí.
Jde o to, zda nejsou prostě líní? Odborníci často mluví o nutnosti rozlišovat prokrastinaci a prosté lenošení.
Ano. Pokud se jedná o prokrastinaci, jedinec odložení úkolu prožívá negativně, často ho trápí výčitky svědomí. Jde například o úkoly, které jsou pro jedince nepříjemné, obtížné, nevěří si, zda je zvládne, má obavu ze selhání atd. Je to tedy do značné míry otázka sebevědomí a dalších vnitřních, můžeme říci mentálních bloků.
Na druhou stranu osobně za prokrastinaci nepovažuji případ, kdy jedinec odloží plnění úkolu například proto, že nemá dostatek informací či nástrojů k jeho adekvátnímu splnění, či si chce prostě „zalenošit“. V tomto případě toto jedinec neprožívá negativně. Naopak, v případě lenošení, které můžeme považovat za typ odpočinku, relaxace, by si měl člověk své chvilkové „lenošení“ plně užít.
Kdy se vlastně poprvé objevuje termín „prokrastinace“?
Historie prokrastinace je velmi dlouhá. První zmínky o prokrastinaci jako o negativním jevu se objevují již v antice v textech autorů jako například Hésiodos (asi 800 let př. n. l.), Thúkýdidés (asi 413 let př. n. l.), Cicero (44 let př. n. l.), kteří varují před odkládáním a liknavostí. Co se badatelského zájmu o prokrastinaci týče, lze jej datovat od druhé poloviny šedesátých let dvacátého století.
O tomto tématu se mluví už dlouho. Velký mediální ohlas měly hlavně studie z devadesátých let. Jak se ale prokrastinaci bránit, existuje nějaká prevence?
Problematika spojená s odkládáním úkolů je akcentována mimo jiné tím, že společnost je zaměřena na výkon, na plnění úkolů. Rizikovými faktory se tak stávají například stres, únava, ztráta motivace, pocit nenaplnění či marnosti z vykonávané práce, v níž nenacházíme smysl, neprožíváme uspokojení z vykonávané činnosti. Z toho plyne, že za významnou prevenci je možno považovat vyrovnání misek vah pracovních povinností a volného času. Důležité je naplnit volný čas tak, aby ho jedinec prožíval s radostí. Jak ho pozitivně naplnit, je však individuální záležitost. Neexistuje obecný recept. Co si jeden člověk užívá, pro druhého může být zátěž.
Popište, co bychom měli udělat, pokud nás odkládání věcí na „jindy“ postihlo.
Co se povinnosti spojené s plněním úkolů týče, pak je vhodné rozlišit podstatné úkoly od nepodstatných. Ne vše musíme za každou cenu udělat hned. Pokud je úkol složitý, je vhodné ho rozdělit na etapy a po splnění každé části úkolu bychom se měli řádně odměnit něčím, co je pro nás příjemné. Jinými slovy, postupujeme vpřed po krůčcích a každý úspěšný krok odměníme.
Také se často mluví o zapojení naší imaginace.
Ano, určitě není špatné zapojit před plněním úkolů naši imaginaci. Proč si představovat situaci, kdy se nám nedaří, kdy jsme neúspěšní. Stejně tak si můžeme představovat, že se úkol podařilo splnit, že jsme úspěšní atd. Toto zaměření nám pomůže zmírnit případné obavy ze selhání, neúspěchu. Pokud se nám úkol podaří splnit, nečekejme automaticky pozitivní odezvu od ostatních. Pochvalme se sami, odměňme se tak, aby nás odměna těšila. A nezapomeňme „zodpovědně lenošit“.
Téma prokrastinace bývá často spojováno s vysokoškolskými studenty. Setkáváte se na ústecké univerzitě s posluchači, kteří tímto „problémem“ trpí?
Je možné předpokládat, že i mezi vysokoškolskými studenty, jako ostatně ve všech částech populace, se jedinci s problémem prokrastinace vyskytují. Zatím však za mnou nikdo nepřišel s tím, že by potřeboval pomoci s řešením zmíněného problému. Je tu tedy možnost, že studenti buďto chodí jinam, nebo odkládání plnění úkolů jako vážný problém nevidí.
PhDr. et. Mgr. Otakar Fleischmann, Ph.D.
Vystudoval Pedagogickou fakultu v Plzni a Filosofickou fakultu UK v Praze, obor psychologie se specializací na klinickou psychologii. V roce 2008 získal doktorát v oboru psychologie. Jako odborný asistent působí na katedře psychologie Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem už od roku 1989. Kromě nejrůznějších projektů se věnuje i rozsáhlé publikační činnosti.
ČLÁNKY DO MAILU