Děti chtějí vědět, zda jsou dost dobré, říká psycholožka. Často s nimi řeší sebepoškozování

Dlouhou dobu byla vaší preferencí krizová intervence. Po mateřské dovolené jste se však rozhodla pro profesní změnu a zaměřila se na práci s dětmi. Prozradíte důvod?

Nabídka přišla ve vhodnou chvíli. Na současnou pozici se mi podařilo dobře navázat díky předchozím zkušenostem – byly zde společné body jako domácí násilí, ale také práce se soudy, které jsem dobře znala. 

I úředničina mi byla blízká. Znala jsem prostředí i postupy, takže vše do sebe krásně zapadlo. Na pozici psycholožky Odboru sociálních věcí a školství poskytuji individuální i rodinné konzultace. Zároveň v dopoledních hodinách spolupracuji s místními základními školami jako školní psycholožka.

Co děti v dnešní době nejvíce trápí? S čím se svěřují?

Hodně se řeší sebepoškozování, vztahové věci a sebenáhled. Děti samy sebe hodnotí po výkonnostní stránce. Chtějí vědět, jestli jsou dost dobré, to je například hodně znát u deváťáků. Zajímá je, jak vypadají a jak se na ně dívají ostatní. Probíráme i situace kolem rozvodu a porozvodová uspořádání. Jestli chce být dítě u mámy, nebo u táty. Jací ti rodiče jsou…

Co si mám představit pod pojmem sebenáhled?

To je široký pojem, zkráceně například sebeakceptace, sebepřijetí, pochopení svých možností a potřeb… Být ukotvený, stát nohama na zemi apod.

Přečtěte si také:

Dívky menstruují čím dál dříve. Některé až příliš, předčasná puberta může přijít v šesti letech

Řeší fyzický vzhled více děvčata, nebo chlapci? Ovlivňují je sociální sítě, youtubeři?

Obě skupiny se zabývají vzhledem nastejno. Je to vyrovnané. Přímý vliv youtubera zatím řeším u jednoho chlapce, jinak překvapivě ne. Dívky samozřejmě koukají na Instagram a zažívají frustraci, že v reálném životě nevypadají tak hezky. Ale vše v mezích normy. Nic zásadního v dané souvislosti nezaznamenávám.

Mají děti starosti s učením, hodnocením a školní přípravou?

Učení a známky řeší hlavně rodiče. Zde velmi záleží na motivaci dítěte. Někteří žáci mají výbornou podporu od rodičů, která je však neefektivně směrovaná. Tam stačí jen malá úprava, například ohledně způsobu doučování. Poměrně jednoduše se dá přistoupit i k problematice přetěžovaných dětí. Horší je skupina naprosto nemotivovaných dětí, se kterou se často setkávám. Tam mohou rodiče zkusit všechno, a nehnou s nimi. I kdyby se rodiče postavili na hlavu, tak je to těm dětem jedno.

Čím si to vysvětlujete?

Dojde-li k narušení vzájemného vztahu mezi rodičem a dítětem, utrpí respekt, důvěra i motivace.

Jak je to se záškoláky? Zahýbala s docházkou i doba covidová?

Letos bylo nechodičů do škol opravdu dost. Bez ohledu na pohlaví, věk i adresu zařízení. Nárůst záškoláctví potvrzují i výchovné poradkyně. Vliv předchozích opatření v pandemické době samozřejmě nevylučuji. Co se týká odpovědnosti, záškoláctví jde vyloženě za rodičem. Nyní se objevují závažné případy, kdy děti odmítají školní docházku. Buď přímo avizují, že zůstanou doma, nebo se zjistí až následně, že do školy nedošly. Někteří rodiče se v daném okamžiku zaleknou a couvnou. Čili o absenci vědí a následně ji omluví – hovoříme o takzvaném skrytém záškoláctví.

Přečtěte si také:

Bez výprasku to nejde, taky jsme to přežili. Češi si právo bít svoje děti jen tak vzít nenechají

Pojďme k rozpadům rodiny. Dnes se hodně propaguje střídavá péče. V daném směru se OSPOD snaží zjistit názor dítěte. Jakou zkušenost však máte vy? Chápou děti, o jaký typ uspořádání se jedná, a preferují ho?

Děti, se kterými se setkávám v praxi, málokdy vědí, co střídavá péče znamená. Žijí-li v úplné rodině a přijde na dotazování, jak by si nové uspořádání představovaly, rozhodují se podle aktuální situace. Nechtějí přijít o jednoho z rodičů a na střídavku kývnou. Postupem času se stává, že jim střídání a stěhování pomůcek nevyhovuje.

Samozřejmě, pokud rodiče vzájemně komunikují, spolupracují a nemají bydliště daleko od sebe, bývá situace lepší. Ale ani dospělý nedokáže odhadnout všechny následky rozvodu. Ti zdatnější možná v krátkodobém horizontu, ale v dlouhodobém, ve kterém je právě nutné se zamyslet nad dětmi, zřídka. To ale není kritika, to je reálný popis extrémně zátěžové situace, kterou navíc lidé podstupují prvně v životě. A děti už vůbec ne, ty se rozhodují intuitivně, ke komu je to více táhne.

Stavět na názoru dítěte je tedy složité…

Určitě by se k němu mělo přihlédnout. Ale ne na něm stavět zcela. Dítě nedokáže odhadnout, jak se bude situace vyvíjet do budoucna, zvážit rizika… Jejich názor se také často mění. Běžně se stává, že děti, které byly ve výlučné péči jednoho rodiče, chtějí za čtyři roky střídavou péči, protože jim chybí kontakt s druhým rodičem. A naopak. 

Do toho vstupuje další faktor. Aniž bych uvažovala kriticky, děti jsou prostě sobci a jdou za pohodlím. Takže rodič, který je mírnější, nelpí tolik na dodržování pravidel, netlačí na školu apod., je v uvozovkách ve výhodě, protože dítě ho s největší pravděpodobností upřednostní. Je však otázkou, zda toto považovat za výhodu. 

Druhý rodič musí za prvního věci „dotahovat“. Typickým příkladem je vlídná matka a přísný otec: čím více se matka stává vlídnější, tím více otec přitvrzuje, protože má pocit, že v týdnu, kdy je dítě u matky, se nic nedělá. Přitom to tak být vůbec nemusí. Střídavka je opravdu specifická a složitá. Děti jsou vhozené do nové situace a chtě nechtě se musí změně přizpůsobit.

Co by si měli uvědomit rozvádějící se rodiče?

Že rozvod dítě vždy poznamená. Více, nebo méně, ale poznamená. To nejhorší, co rodiče mohou udělat, jsou vzájemné pomluvy. Čím lepší je mezi rodiči spolupráce, tím menší důsledky má rozpad rodiny na děti. Zlaté pravidlo zní – zahodit svá ega a chovat se k druhému rodiči neutrálně. 

Vyhnout se dehonestujícím či uštěpačným poznámkám typu „Jo, to ti dala máma? A na co to budeš používat?“ Pokud nesouhlasím s výběrem zubní pasty, nebudu z druhého rodiče dělat blbce. Dítě chápe, že pochází z obou rodičů. Bere si poznámky osobně a neví, jak s nimi naložit.

Stejně tak by se nemělo říkat, kdo stojí za rozpadem vztahu a proč…

Děti si vlastní názor na věc začínají tvořit až při přechodu na střední školu. Samozřejmě to záleží na vyspělosti dítěte, ale obecně lze za hranici tvorby vlastního názoru považovat 15 let. Děti by se neměly zatahovat do sporu, protože jim stejně nemůžete předat pravdu, pouze svou subjektivní verzi. A k té se dítě dokáže plně kriticky postavit až v okamžiku, kdy má vlastní rodinu, vlastního partnera…

Někteří rodiče chtějí uchránit děti před rozvodem tím, že je na inkriminovanou dobu někam uklidí – na tábor, k příbuzným… 

Považujete daný přístup za správný? Není i rozvod něco, co by mělo dítě emocionálně zpracovat?

Já bych to rozdělila. Pokud jsou rodiče natolik emocionálně silní, že situaci zvládnou, domnívám se, že dítě může být přítomno. V extrémních případech, kdy rozvod prožívají velmi těžce, je dobré přizvat někoho na pomoc. Ale zároveň dětem vysvětlit, proč se tak děje. Nehrát na schovávanou, protože pravda stejně vyleze ven. S ohledem na jejich věk a vyzrálost si děti zaslouží být informovány pravdivě o tom, co se děje.

Přečtěte si také:

Rodiče, nedávejte dětem nealko pivo, varuje lékařka. Škodí mozku, mohou se zranit

Co radíte v extrémních situacích typu nástup rodiče do vězení? Říct, neříct dítěti pravdu?

Toto je velmi individuální situace. Obecně jsem zastáncem pravdy. Zde ale záleží na věku dítěte. A také na době, po kterou bude rodič ve výkonu trestu. Malému dítěti se dá pravda sdělovat postupně. Ale třináctiletému už lhát nemůžete, protože si dá věci velmi rychle dohromady.

Čemu věříte, o co se ve své práci opíráte?

Jsem přesvědčena o tom, že rodič by měl být pevný v tom, co říká a dělá. V pravidlech, i v lásce. Je-li rozevlátý, přenáší svou nejistotu na dítě i do jejich vzájemného vztahu. Rodič je ten, který rozhoduje. Může se zeptat dítěte na názor, ale nemůže svou rodičovskou odpovědnost přenášet na druhé. A už vůbec ne na dítě. Pevnost, zvláště u malých dětí, znamená bezpečí. 

Rovněž vztah rodiče k dítěti nemá být podmíněný. Žádné „mám tě rád, ale…“ Samozřejmě ne každý je schopen předávat bezpodmínečnou lásku a bezpečí, například kvůli vlastním zátěžím z dětství. Ale zase zde máme uvědomění, že pokud se rodič cítí v dané oblasti sláb, může využít pomoc odborníků.