Na ambulanci i lůžkových odděleních se nezřídka setkáte s pacienty, kteří mají specifické zdravotní problémy, ale výsledky vyšetření neuvádějí žádný nález. Potíže se týkají různých orgánů i systémů, velmi častými stesky jsou bolesti hlavy a zad, migrény a dále i vysoký krevní tlak.
Situaci těmto lidem nijak nezjednodušuje konstatování, že by jim nic být nemělo. Podle výsledků vyšetření jsou přece v pořádku. Ve své psychologické praxi se – bohužel ne výjimečně – setkávám i s přezíravým postojem některých lékařů či zdravotních sester, jímž dávají pacientům najevo, že si vymýšlejí, přehánějí, dramatizují… Zaslechla jsem i dotaz sestry: „A opravdu vás to bolí, nebo to jen tak říkáte?“
Nechci však personál nemocnic či ambulancí odsuzovat, protože se bezesporu vnitřně pere s bezmocí, s marnou snahou pomoci a někdy neví, kudy kam. Asi i proto není divu, že někteří lékaři dají pacientovi lék, o jehož efektivitě nejsou příliš přesvědčeni, ale chtějí, možná i potřebují, pacientovi něco předepsat (mají pak i pocit, že fyzicky něco udělali).
A tak se stává, že člověk trpící úzkostnými stavy užívá léky od internisty na vysoký tlak, člověk stěžující si na bolesti hlavy bez průkazného nálezu opakovaně získává analgetika na předpis a podobně.
Dojmologie a řečičky
V žádném případě nikoho nechci soudit ani kritizovat, protože některé situace jsou nesmírně zapeklité. Mám však z praxe i tu zkušenost, že lékařská věda má ráda jasné informace, konkrétní čísla, srozumitelné odpovědi a hlavně přímočaré postupy. Někteří lékaři nemají v oblibě pocity a jejich rozebírání, dojmologii „psychologických řečiček“.
Přitom „podle statistických údajů do ordinací lékařů denně přichází více než 40 % pacientů s obtížemi a nemocemi, u kterých jsou zřejmé psychosociální souvislosti a jejichž příčinu se proto nedaří odhalit ani těmi nejmodernějšími prostředky medicínské techniky," uvádí MUDr. Jan Hnízdil z Centra komplexní péče v Dobřichovicích, které pacientům nabízí komplexní psychosomatický přístup k diagnostice a terapii obtíží. "Stejně tak svízelná a velmi často neúspěšná je pak i jejich léčba.“
Pojem psychosomatika má svůj původ ve starořečtině, ve slovech „psyché“ – duše a „soma“ – tělo. Psychosomatická medicína pak usiluje o komplexní přístup k člověku a jeho zdraví. V souvislosti s tělesným stavem si všímá i psychické, emocionální a sociální složky. Zdravotní stav člověka vnímá jako podmíněný nejen tělesně, ale také duševně, sociálně, zvyklostmi společnosti, vlivy a nároky prostředí (Wikipedia.cz).
Naši kondici zkrátka ovlivňuje celá řada faktorů. V poslední době se například setkávám s pacienty, kteří mají zdravotní problémy tzv. bez nálezů a jako pádná příčina se jeví stres na pracovišti. Prioritně pak pracujeme se stresem, snažíme se měnit způsob života, pokud možno i zvyklosti v práci. Vybavuje se mi pán, který začal mít v práci záchvaty paniky, až musel na několik minut odejít, aby se uklidnil. Postupně jsme dospěli k tomu, že se nechává od kolegů využívat. Každý, kdo něco nevěděl, něco potřeboval – třeba se i svěřit s potížemi –, přišel za ním. Díky jeho velkému odhodlání se mu podařilo tento přístup změnit a více si hlídat hranice. Potíže pak začaly odeznívat.
Čtěte téma: Návštěva nemocnice: Retro exkurze, nebo realita dneška?
Ano, práce lékařů i sester je záslužná a často těžká. Jenže sami snad ani nevidí, jaké prostředí zplodili. Jak mi řekla doktorka: „Jděte si, kam chcete, tady nejste v kriminále!“ Ne?
Je to psychikou, nebo ne?
Na neprokazatelné výsledky rozhodně nelze pohlížet pouze černobílým pohledem a problémy okamžitě přiřknout psychice, i když se to často děje. Jedna pacientka měla několikatýdenní bolesti břicha, zlobily ji nevýrazné, ale setrvalé gynekologické potíže. Lékař ji opakovaně vyšetřil, odeslal pacientku na krev, do nemocnice na sono, ale žádné výsledky nepodpořily „nález“. „Vyslechla jsem si, že jsem nějaká hypochondrická, že bych měla navštívit psychiatra a že asi bude nejlepší, když mě pošlou na laparoskopii, pokud budu na obtížích trvat!“ svěřila se pacientka. Rozhodla se změnit lékaře, který konstatoval nevyhovující umístění nitroděložního tělíska, tělísko odstranil a potíže rázem zmizely.
Může nastat i opačná situace. Spoluprožívám příběh pacientky, která vždy po několikaměsíční pauze začne navštěvovat chirurgickou ambulanci, až je přijata do nemocnice. Žádné vyšetření nikdy nic nenalezlo. Přesto se situace opakovala několik let. Pacientka absolvovala i velmi nepříjemná vyšetření, nebránila se operačním zákrokům (které se naštěstí neodehrály). V nemocnici vždy „rozkvetla“, jedním dechem popisovala bolesti a současně líčila, co má ráda, co ji baví. Při vizitě měla vždy nemalé bolesti, ovšem neslučující se s umístěním orgánů, které ji měly bolet. Nepochybuji však o tom, že pacientka doopravdy trpí a bolesti intenzivně prožívá.
Když jsem s ní začala spolupracovat, právě pobývala na oddělení následné péče, kde byla neuvěřitelně spokojená, pomáhala pacientům i sestřičkám. Domů nechvátala, do práce také ne. Měla zde setrvalou pozornost a také ocenění a poděkování. A ukázalo se, že tady možná leží příčina jejích zdravotních problémů. Pozornosti ani ocenění se jí totiž doma nedostává, rodina patří k sociálně slabším, rozumová kapacita členů je značně snížená. Je tedy možné, že i proto se o slovo nejvíce hlásí tělo, aby oznámilo, že doma není řada věcí v pořádku.
Pacientka radikálně odmítá možnost, že by potíže mohly být psychického rázu, odmítá ambulantní péči. Její matka jí stále opakuje, že ji doma nechce, dokud ji něco bude bolet, protože si s ní neví rady. Zatím se nám podařilo rozvíjení činností, které ji baví, a nalézání přátel, s nimiž si rozumí. Potíže však stále přetrvávají.
Čtěte téma: Anabáze pacienta po české nemocnici
Našemu zdravotnictví nechybějí jen peníze, ale také slušné vychování. Jak mám věřit lékaři či sestře, že od nich mohu čekat pomoc, když jim nestojím ani za to, aby mi řekli „Dobrý den“?
Naše tělo říká…
Chápu, že je velmi náročné sdílet s pacienty stesky, a nevědět, jak pomoct. Je třeba uvědomit si, že samotné vyslechnutí je léčivé, že lidé potřebují někomu sdělit, co se děje, a že podrobný rozhovor obsahující nejen zdravotní, ale i osobní, rodinnou a pracovní anamnézu může odhalit klíčové souvislosti.
Naše tělo je velmi moudré. Mnohé maminky určitě znají situaci, kdy fungují a fungují, nějak to všechno jde, ale čas na odpočinek ne a ne najít. Teprve když se vzbouří tělo a člověk doslova padne (do postele), může nastat změna – nebo ten odpočinek.
V současné přetechnizované a uspěchané době se sami od sebe mnohdy vzdalujeme, přestáváme vnímat svoje potřeby a přání, stále se za něčím honíme. Nemoc nás tak efektivně dokáže zastavit, připomenout nám, že potřebujeme něco změnit. Úlevu nemusíme vždy hledat u plata prášků, ale sami u sebe, v hledání souvislostí obtíží v našem životě, u změny svých návyků či v odpočinku…
ČLÁNKY DO MAILU