Bludy jsou na základě nemoci vzniklé chorobné úsudky a přesvědčení. Není možné je rozumovými či jinými praktickými důkazy vyvrátit.
Halucinace jsou zdánlivé vjemy, prožitky mající pro subjekt povahu vjemu. Tj. jasného a smysluplného živého obrazu vznikajícího bez vnějšího podnětu. Přítomno je chorobné přesvědčení o existenci domněle vnímaného.
Jak bludy, tak halucinace patří k nejvýraznějším příznakům závažných duševních chorob pod souhrnným označením psychóza.
Psychotik se nepovažuje za nemocného
Pacient vnímá skutečnost jinak než ostatní, jinak ji hodnotí, a proto se jinak, než je adekvátní, chová. Pod vlivem bludů a halucinací dochází ke ztrátě kontaktu se skutečností. To vede k objektivně, logicky nepochopitelným činům. Psychotik se v atace nemoci nepovažuje za psychicky nemocného. Chybí mu tzv. náhled choroby.
Příčina onemocnění obvykle spočívá v odchylných biochemických pochodech či jiných chorobách v mozku. Může jít i o důsledek vlivu některých požitých chemických látek – typické v tomto směru jsou drogy. Nic z uvedeného nemusí nastat, a přesto může propuknout sdílená psychotická porucha.
„Nakažlivá“ psychóza
Dříve se o této chorobě hovořilo jako o „sdílené paranoidní poruše“, což akcentovalo důraz na pocit pronásledování. Současným synonymem je název indukovaná psychóza.
Zde je již názvem zdůrazněna základní role tzv. induktora – „primárního pacienta “. Tj. toho, kdo „indukuje“ – ve smyslu „přesvědčivě produkuje“ příznaky. Ty pak jeho blízký přijímá. Nejedná pod vlivem choroby, ale sociální a citové vazby na nemocného. Zvláště v případě nemocného rodiče je možná indukce bludného přesvědčení i několika osobám. Bývají to na něm závislí, tj. manželka a děti. Poměrně častá je i varianta „nemocný syn a jeho matka“.
Charakteristické je dominantní postavení induktora v rodinném nebo jiném soužití. Jeho „řekl jsem a basta“ má co do dopadu na podřizující se osoby jednoznačný dopad. Ve zmíněné submisivní roli bývají častěji ženy (zhruba v 75 %) než muži.
Zmíněné bludy mohou být zcela bizarní – namátkou přesvědčení o ozařování induktora smrtícími paprsky na dálku. Mohou být i mylné a zcela nepodložené, leč teoreticky možné. Např. telefon je odposloucháván, soused na nás píše anonymní udání.
K popsanému má blízko nápodobou a sugescí vzniklá psychická, davová infekce.
Živnou půdou jsou sekty
V sociálně problematickém prostředí, zejména tam, kde je víc lidí pohromadě, stačí přesvědčivě poukázat třeba i na domnělou křivdu. Ostatní se s pocitem nespravedlnosti ztotožní. Rozhodnou se ji pomstít, bez ohledu, zda je to pravda, nebo není. V historii tak vznikl nejeden pogrom, lynč.
Podobně nejedno řádění „tvrdého jádra“ namátkou fotbalových fanoušků. Živnou půdou pro toto patologické sdílení jsou sekty. Sdílená psychóza tam vedla až k hromadným sebevraždám.
Kdo chce s vlky býti…
Nevhodné sdílení se projevuje i v rámci tzv. psychopatologie všedního dne u psychicky zdravých osob. Namátkou sousedy považuji za docela příjemné lidi do doby, než je partner tvrdě zkritizuje. Po té bez objektivního prošetření přijmu jeho názor. Stav ilustrují některá přísloví, např. „kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti“. Známá je i varianta „chceš-li s mužem býti, musíš s ním i výti“. Dále namátkou „vidíme (slyšíme) jen to, co chceme vidět (slyšet)“, „pravda bolí“.
K vysvětlení přispívají mj. poznatky „nejcitovanějšího psychologa 20. století“ Leona Festingera. Popsal efekt blízkosti – fyzická blízkost je často mnohem více sociálně určujícím faktorem než původní blízkost nebo odlišnost názorová či světonázorová.
Kognitivní disonance pak vzniká například mezi postojem a skutečným stavem věci. Pokud jeden z protikladných názorů vyžaduje změnu chování, lidé raději pozmění či potlačí původní názor. Přizpůsobí se. Inu, jak je uvedeno výše, platí: „Kdo chce s vlky býti…!“
ČLÁNKY DO MAILU