Pomineme-li písmeno Y, není v abecedě od začátečního písmena A (Alzheimer, anxiozita) po Z (závislosti) či Ž (žehrání na osud) názvu choroby či problémového osobnostního rysu, které nepodporuje. Trpí jí duše i tělo. Obvykle oboje společně.
Samota
Těžko se s ní vyrovnávají i ti, kdož k tomu mají i patřičné sociální i spirituální zázemí a velmi často bývají naopak s lidmi. „Samota je pro kněze největší problém, ale naučíte se s ní žít,“ říká katolický kněz Zbigniew Czendlik.
Traduje se vymezení – jako osamělého chápeme takového člověka, který je ve věku fyzické, psychické a ekonomické zralosti a nežije v párovém soužití s jiným partnerem.
Problém je mj. i v tom, že pocit samoty může být velmi intenzivní i v onom soužití. Ještě ke všemu nemusí vyplývat z toho, že váš protějšek chce sám a sám trávit rok na cestě kolem světa.
Gender historické a věkové souvislosti
Samotou trpí častěji muži než ženy. Pánové si její záporný vliv méně přiznávají. Ženy ji dokáží snadněji zahánět s kamarádkami. Na druhé straně mohou právě u nich samotu podporovat různé konvence a nepsané normy. Parafrázujeme-li výrok starých latiníků – co je dovoleno muži, nemusí být dovoleno ženě.
Děti nejsou stvořeny k samotě. V jejich vývoji existuje mj. i „věk part“. To ovšem neznamená, že by jim občas neprospělo být samy – jen se sebou. Do zmíněné samoty samozřejmě nepatří úklady virtuálního světa včetně her (a zatím nemáme jasno, zda internet ohrožuje děti a jejich zdravý duševní vývoj). Představa, že dítko – mnohdy jen díky rodinné taxislužbě – střídající kroužek za kroužkem je nejlépe připraveno pro život, je mylná. K harmonickému vývoji patří jak možnost hrát si po svém, tak i dokázat být občas sám.
Osamělosti přibývá s věkem. Podstatnou roli tu hrají demografické faktory související s trváním lidského života. Jak známo, ženy sice bývají nemocnější než muži, ale umírají později. Dá se tvrdit: Samota není zlá, když člověk žije sám se sebou v míru a má co dělat. Různé neduhy i záporné emoční bilance prožitek míru sama se sebou narušují. „Mít co dělat“ je také složité. Výkon a elán spíše klesá, únava i nuda roste. Inu, stáří nás moří v samotě víc, než je žádoucí, ba často i snesitelné. Nejde o jev civilizačně výlučný. Osamělí lidé existovali vždy, aniž muselo jít o poustevníky. Leč roli hraje mj. i to, že doby velkých rodin, kdy pod jednou střechou žili staří rodiče, mladí manželé s dětmi, další děti starých rodičů – strýcové a tety, jsou až na malé výjimky skutečně přežité.
Osamělost a samota
Podobné není stejné
- Dobrovolná samota – „poustevnická“ bývá řešením pro často životem zklamané introverty. O mužích se pak někdy říká, že „obrůstají mechem“.
- Okolnostmi vnucená samota – „poznaná nutnost“, mívá v sobě dosti rezignace a neochoty nebo nemožnosti přizpůsobit se okolí.
- Nedobrovolná samota – životní prohra, nezbývá než – jak básník dí – „bez rodiny a přátel se třást v chladu vesmíru.“
- Osamělost sociální izolací – jsme prostě jiní než třeba i formálně blízcí lidé v našem okolí. Máme jiné zájmy, chybí kamarádi. Udržujeme si odstup. Jsme vyřazeni ze sociálních sítí.
- Osamělost emoční – píseň dí: „Tys mi, miláčku, k srdci nepřirost. Vidím tě půl a mám tě pořád dost.“ Chybí blízký důvěrný a citově uspokojující vztah.
Jsem nesmělý, ale léčím se
„Tatínek to měl snadné. Vzal si maminku. Co ale já? Abych si hledal cizí ženskou…“ Úsměv nad tímto vtipem může občas mrznout na rtech. Z dopisu psychologova klienta:
„ Vytrvale se seznamuji se staršími dámami na inzeráty v pátečních novinách… Dámy, jedna jako druhá, každá opatruje vnoučata, je utahaná a chce sedět v hospodě. Já v hospodě sedět nechci. Chci chodit na procházky. Chci se poznávat s dámou v klidu parku, na lesních cestách nebo na rušné ulici. Tím, že nechci do hospody, naději na ztrátu samoty likviduji již při prvním telefonátu. Potěšila mne jedna výjimka. Sešli jsme se. První její dojem mohu jen odhadnout. Můj byl jasný. Zklamal jsem ji svým vzhledem. Jaksi jí totiž spadla brada.
Délku naší známosti inspirované značkou inzerátu „Ve dvou proti osamělosti“ jsem odhadoval na dvacet sekund až minut. Platil delší odhad. Dozvěděla se ode mne, že vydělávám spoustu peněz a doma je přehazuji vidlemi, protože je sám utratit snad ani neumím. Šli jsme na procházku v městském parku. Objevili jsme i společný zájem – chodit po turisticky značených cestách a poznávat okolí města. Nebyla to první schůzka na inzerát, ale obvykle ta první byla i má poslední. Co mám dělat s dámou při druhém setkání, jsem nevěděl. Nebylo to poprvé, co jsem šel pro radu za psychologem. On je totiž něco jako můj anděl strážný. Poradil mi: ´Jednoduše vezměte dámu za ruku.´ Já na to: ´To není jen tak. Ženy se necítí v mé blízkosti dobře.´ To jsem jednu dámu kdysi chtěl vzít jemně za ruku a ona se otřepala jako osika. „Anděl strážný“ na to poradil: ´Nabídnout dámě rámě. Tj. plácnout se dlaní na břicho a vytvořit tak otvor, do něhož dáma – bude-li chtít – prostrčí ruku. Tak dojde k prvnímu fyzickému kontaktu.´ Před příchodem dámy jsem tedy nacvičoval rámě. Dáma přišla s úsměvem, ale já jí nedokázal nabídnout rámě. Snažil jsem se, ale styděl jsem se. Zničen jsem usedl vedle dámy na lavičku. Zdálo se mi, že mi anděl strážný napovídá: Blíž, blíííž…! Tak jsem posedával, až jsem byl tak blízko, že dál už to nešlo. Skoro jsem se jí dotýkal a rukou jsem hladil opěradlo lavičky za jejími zády. Dáma se pak ke mně sama přitulila. Mluvili jsme o našem společném koníčku. Výlety pěšky i cesty na kolech. Dokonce měla zájem i o střelbu vzduchovkou. Že můžeme střílet, jsem řekl já. Ona k tomu přidala: ´A ještě rozdělat oheň, na něm opékat si špekáčky.´ Snadno jsme se domluvili, že nejlépe bude zajet do Ostopovic na starou ´autostrádu´. Tam se střílí odjakživa a je tam i dřevo na ohýnek a pruty na špekáčky.
Howg, uf, už nebudu nikdy sám… znělo mi v hlavě i v srdci. Domluvit třetí setkání šlo málem samo. Přišla na minutu přesně. Hned jsme se k sobě přitulili, nemusel jsem ani přemýšlet, co s rukama. Nevěděli jsme co dřív. Jestli si povídat nebo jet na kole, prohlížet si vzduchovku, kterou jsem přinesl… Byla tak nadšená. Řekla mi, abych jí půjčil sto padesát tisíc korun. Odpověděl jsem: ´To teda ne!´ V tu chvíli se cosi zlomilo. Dáma ztratila zájem o procházky, o kolo, o střelbu… a žádné další setkání již nebylo. Prý mi zavolá, až bude mít čas. Čekám již dlouho a marně. Seznamování s moc hezkou dámou bylo krátké, ale o moc příjemnější než být sám…“
Sami nechtějí zůstat nejen muži, ale i ženy. Týká se to i cizinců a cizinek. Opět z korespondence psychologa:
„Prosim vás, mám taký problém, že mám frajéra Mária, kterého lúbím a chcem s ním žiť. Ale v poslednej době mi začal chodit po rozume 1 kamarát Dušan a priťahoval ma. Dokonca som mala takú myšienku, že já už chcem mať s Dušanom partnerský vzťah. Alebo kebyže nemusim, tak s Máriom nechodím, ale chodím s Dušanom. Že s Máriom sem preto, že chcem mať vážný vzťah a nemilujem ho. Dušana milujem viac jako Mária. Já chcem dalej chodit s Máriom i s Dušanom, a je možno, že budem sama. Prečo začínám Dušana lúbiť? Dakujem za odpoved.“
Co s tím?
Po zadání hesla samota či osamělost nabízí Google pestrou nabídku seznamek. Lze si vybrat jak ty, jež se přinejmenším prezentují seriózně, tak i jiné určené „pro hezké chvíle“, ať již máte vážný vztah, nebo ne. Údajně osmdesát procent seznámení dnes probíhá na internetu. Zkušenosti s onou dominantní formou nejsou jednoznačné. Poněkud připomínají hazard, i když v něm pravděpodobnost výhry je přece jen vyšší než v ruletě. (Rada zní: Pokud se chcete seznámit na inzerát, nedělejte ze sebe ideál.)
Vodítkem pro ty, kdož sami zůstat nechtějí, může být okřídlené: „Chceš-li mír, připravuj válku.“ Prostě dbát na určitý nadhled. Lovec ve fázi lovecké horečky nebývá úspěšný. Spíše se vyplatí udělat něco pro již zmíněné „žití sám se sebou v míru a mít co dělat“. Nejde jen o to, že samota pak není tak zlá. Ti, kdož jsou vyrovnaní a umí se zabavit, bývají pro druhé přitažliví. To usnadní dát samotě vale.
ČLÁNKY DO MAILU