Požehnaný stav byl kdysi považován za nemoc, na kterou se zcela běžně umíralo. A že byla úmrtnost rodiček i kojenců vysoká! Některé z doporučených rad pro nastávající matky můžeme klidně vyzkoušet i dnes, ale na mnohé bychom měli raději zapomenout. Omotání zmijí kůže kolem pravého stehna proti porodním bolestem nám asi moc nepomůže…
Porodní báby a lékaři se dohadují od nepaměti
Naše medicína je oproti dobám dávno minulým sice už na vysoké úrovni, ale některé problémy jsou stále stejné, co si budeme povídat. Například konkurenční boj mezi lékaři a porodními bábami, který byl pověstný již v 18. století. Do té doby totiž práce kolem porodů spadala do rukou žen, pro muže u lůžka rodící ženy nebylo místo. Kolem postele rodičky se pohybovaly výhradně ženy – sousedky, příbuzné a samozřejmě nesměla chybět ani porodní bába.
Historička Milena Lenderová píše ve své knize K hříchu i k modlitbě: „Těhotná žena smrt nosí za pasem.“
O porodních bábách se ale ne vždy mluvilo v dobrém. Kvůli nedostatečnému dodržování hygieny, neodborným znalostem a občas i tomu, že příliš holdovaly alkoholu. Není však divu, když toho viděly tolik. Muži sice prokazovali odvahu v boji, ale pohled na rodící ženu, její utrpení nebo případnou smrt nezvládali zrovna nejlépe. Zatímco lékaři se od 18. století začali k porodům přidávat s argumenty, že porodní báby nejsou dostatečně kompetentní, ty zase věděly své a snažily se brát ohledy na stud a soukromí rodiček.
Úmrtnost žen a dětí byla obrovská
Těžko soudit, jestli bylo bezpečnější rodit s porodní bábou, anebo s lékařem. Před maďarským doktorem Ignácem Semmelweisem, který oficiálně jako první nařídil lékařům a porodním bábám mýt si ruce, ačkoli se mu zpočátku za to všichni smáli, to bylo s hygienou na štíru ve všech ohledech. Pokud zrovna žena nezemřela na horečku omladnic, mohlo ji dorazit pouštění žilou nebo podávání dávidel a projímadel.
Jistota, že přežije celé těhotenství, porod a šestinedělí, byla poměrně nízká. Jak píše historička Milena Lenderová ve své knize K hříchu i k modlitbě: „Těhotná žena smrt nosí za pasem.“
Těhotenství bylo považováno za nemoc, žena v očekávání se měla šetřit a tak trochu i počítat s tím, že proces zázraku zrození třeba nemusí vůbec přežít. Bez rozdílu věku či sociálního postavení se všechny ženy do jedné bály porodu, protože úmrtnost byla ještě i v 19. století poměrně vysoká. V evropských zemích to bylo kolem deseti procent, nebo i více; vyšší čísla se dokonce spojují s tehdejšími špitály, ve kterých to rozhodně nebylo ideální. Teprve kolem roku 1900 úmrtnost klesla přibližně na dvě procenta, jak uvádí Milena Lenderová. Rozhodně k tomu přispěla důkladnější hygiena a snížení výskytu těžkých poporodních infekcí.
Galerie: Historie porodnictví – málokteré dítě přežilo
Trest za dědičný hřích
Porodní bolesti byly spojovány s trestem za dědičný hřích a ženy s nimi počítaly. Utěšovaly se tím, že odměnou jim bude děťátko. Aby však příliš netrpěly, doporučovalo se kde co. Kromě modliteb nebo zaříkání to bylo například obtočení zmijí kůže kolem pravého stehna nebo spolknutí kousku vlčí kůže. Porodní báby dobře věděly, jak hysterickou ženu uklidnit, dneska bychom řekli, že používaly sugesci nebo hypnózu (ta se ostatně používá u porodů i dnes, více zjistíte v rozhovoru o hypnoporodu). V těhotenství měla budoucí maminka zametat a shrabovat listí, aby se vyhnula nejhorším bolestem.
V roce 1852 napsala Božena Němcová Karolíně Světlé, která se připravovala na porod: „Já ovšem také myslívala často, jak to as vypadne, a jestli neumru, ale v srdci jsem měla přec pevnější naději v život a tak jsem mysl napřed nekalila příliš, a tím mi zbylo dost zmužilosti, když přišlo do tuha….“ Informace je uvedena v knize K hříchu i k modlitbě, ve které se také dozvídáme, že chudé, osamělé a svobodné matky, i přes stejnou bolest a stejný strach, který spojoval všechny ženy bez rozdílu, na tom byly přece jenom hůř. Porodit pak mohly zdarma v porodnicích pro padlé ženy, a zato kojily sirotky nebo děti žen, které neměly mléko.
Osvědčené rady pro těhotné ženy
Aby těhotenství alespoň trochu připomínalo procházku rajskou zahradou a žena se neužírala jenom samými starostmi, v lékařských knihách se ke konci 19. století psalo, aby si dopřávala „procházky po polích květnatých a stromovím vysázených,“ nosila volný oděv, chodila po proudu řeky, aby dítě mělo dlouhé vlasy, nebo si dopřála mléčnou lázeň pro posílení.
Na ranní nevolnosti se doporučovala citronová šťáva s cukrem, na strie potírání pokožky kořalkou a jako prevence proti křečovým žilám koupel nohou ve studené vodě.
Pověry o tom, že když žena v těhotenství zoškliví, narodí se jí dívka, a když má špičaté břicho, bude to chlapec, známe všichni a tradují se už poměrně dlouho.
Když do toho vstoupí chlap
Porody byly dlouhou dobu záležitostí žen, ale to neznamená, že se muži nesnažili proniknout do tohoto tajuplného světa. Koneckonců i oni přece stejným zázrakem zrození přišli na svět a jsou otcové svých dětí. Nelze je tedy z toho vynechat.
Historička Lenderová popisuje příklad jednoho velmi zvídavého lékaře, který bohužel na své nadšení pěkně doplatil. V roce 1521 byl v Hamburku upálen doktor Viet, který se z ryze studijních důvodů vetřel v ženském převlečení k lůžku rodící ženy. První tištěnou učebnici porodnictví však také napsal muž a byla vydána v roce 1513 pod názvem Růžová zahrádka žen těhotných a bab porodních. Autorem byl Eucharius Roesslin z Wormsu. Kniha prý byla hodně nepřesná, ale oblíbená.
Další prvenství si také drží muž – týká se prvního provedení císařského řezu u nás. Stalo se tak v Praze dne 21. května roku 1792. Operaci provedl obětavý porodník Jan Melič ve spolupráci s chirurgem Jáchymem Vrabcem. Matka i dítě přežili.
ČLÁNKY DO MAILU
