Rakovina konečníku ve 33 letech: byl to šok, ale dnes jsem jí vlastně vděčná

„Po tom všem, co mám za sebou, jsem té nemoci vlastně vděčná. Změnila kompletně můj pohled na život i na sebe. Bylo to zatím nejtěžší, ale zároveň nejvíc obohacující období mého života,“ říká Petra Slavíková. A nabádá, aby všichni v kolotoči všedních dní více vnímali sami sebe – tělesně i duševně.

Napadlo by vás někdy zpětně, že se vás může týkat vážná nemoc? 

Vůbec jsem si nic takového nepřipouštěla. A v šoku byli naprosto všichni včetně lékařů – nejsem v rizikové skupině, jsem vlastně takový unikát, pokud jde o rakovinu tlustého střeva a konečníku. Typická představa pacienta je silnější muž po padesátce, co kouří, pije a nezdravě se stravuje. 

Jak vaše problémy začaly?

Šlo to velmi rychle, anebo jsem si méně nápadných příznaků spíš nevšimla. Bylo mi třiatřicet let a asi dva měsíce jsem cítila bolesti v podbřišku. Moje cesta logicky vedla na gynekologii – tam bylo všechno v pořádku, řekli mi, že jsem „u nich“ zdravá, a dál nic neřešili. Měla jsem ale potíže s vyprazdňováním.

O tom se mluví jako o varovném příznaku – když nastanou změny. Jak to bylo u vás?

Vždycky jsem měla spíš problém se zácpou – na dovolené jsem běžně nešla na záchod i pět dní, když doma spala návštěva, taky jsem měla problém. A najednou jsem chodila na záchod i pětkrát denně – velké nutkání, ale nikdy jsem se pořádně nevyprázdnila. Každou návštěvu toalety provázely silné a bolestivé křeče. Zpětně se to vysvětlilo, nádor byl velmi blízko konečníku a překážel. Postupně se přidávala krev a hlen ve stolici. Nakonec jsem se rovnou objednala na gastroenterologii.

• 
• 
• 

Dalších 9 fotografií

A jak postupovali tady?

Bylo před Vánoci, pan doktor naplánoval vyšetření (kolonoskopii) na termín po svátcích. Zpětně mi říkal, že spíš usuzoval na hemoroidy, ani jeho nenapadlo nic závažnějšího vzhledem k tomu, jak jsem mladá. Z vyšetření endoskopem jsem měla obavu, ale šlo to překvapivě lehce. To jsem ale ještě nevěděla, že se pan doktor endoskopem dál do střeva vůbec nedostal přes nádor, který překážel. Ještě jsem si říkala, jak je to super, že to nebylo ani nepříjemné.

O to větší jste pak asi zažila šok…

Šla jsem si za panem doktorem sednout ke stolu a jako dnes vidím, jak si posunul brýle a s empatickým výrazem mi řekl, že se mu to neříká snadno, ale že mám nádor, je to hned jasné a není prostor to ničím vyvrátit. Seděla jsem a nechápala, co se děje. Byl to absolutní šok. Zažívala jsem nejhorší momenty v životě. Na místě jsem se rozbrečela. Nemohla jsem tomu věřit, zrovna jsme se taky v té době s partnerem začali snažit o miminko. Hrozně jsem se bála a nevěděla, co mě čeká. Dodnes mám pocit, že jsem tu diagnózu nepřijala se vším všudy.

Události pak asi nabraly rychlý spád?

Hned druhý den jsem šla ještě na CT. Byla jsem v nemocnici, kde pracuje maminka, ta mě ještě předtím utěšovala, že se možná stala nějaká chyba a CT ji odhalí. Mně ale bylo jasné, že verdikt je jasný, bohužel. CT odhalilo, že je nádor lokalizovaný v dané oblasti v konečníku a jsou zasažené nějaké uzliny. Mamce zmizela poslední naděje, že to je vše jeden velký omyl, a mně se v tu chvíli víceméně ulevilo, že nejsou žádné vzdálené metastázy. 

Jak je všechno relativní. Kdy vám nádor operovali?

Hned čtrnáct dní poté v Plzni. Už jsem byla na sále s mírnou dávkou anestezie, když se se mnou operující lékař přišel seznámit. Řekl mi, že neví, jak se to povede, že hrozí, že budu mít vývod – to byl asi záměr nechat to až na dobu těsně před operací, aspoň jsem neměla čas na to myslet předtím. Hned po probuzení mě zajímalo, jestli to šlo vyoperovat, aniž bych měla vývod. Povedlo se. Díky šikovnému a profesionálnímu panu primáři z chirurgie v Plzni, kterému jsem za to velmi vděčná. A celý tým se o mě staral na jedničku. Po operaci jsem ale zažila takovou bolest, jako ještě nikdy předtím v životě. 

Na tu vás předem upozorňovali? 

Vždycky jsem žila v domnění, jaká jsem silná osobnost. Že mě nic nerozhodí, že dokážu všechno, prostě velká hrdinka. Při operaci jsem zjistila, jak jsem malá. Nabízeli mi epidurál, kterým budou podávat anestetika, aby to bylo po probuzení snesitelné, ale bála jsem se vpichu do páteře. Ještě jsem se ptala, jestli je to JEN kvůli bolesti, a mávla rukou, že tu tedy vydržím. Do toho se promítl můj tehdejší způsob uvažování – i když jsem vyčerpaná, všechno zvládnu. Hodně mě to vyučilo.

Pooperační bolesti byly tedy velké?

Když přišla návštěva, jen jsem dokázala říct, ať mi něco povídají oni. I mluvení bolelo, protože při něm hýbete břišní stěnou. Dalších dvanáct dní jsem ležela na místě a chodil za mnou fyzioterapeut kvůli prevenci křečových žil atd. Při odchodu mi popřál hodně štěstí a řekl, že to nejhorší mě ještě čeká. V ten moment jsem se zhroutila na místě. Měla jsem totiž pocit, že nic horšího si už ani nedovedu představit. I když by mu trocha ohleduplnosti neškodila, měl bohužel pravdu.

Co následovalo dál?

Radioterapie malé pánve společně s chemoterapií. Byla jsem unavená, problém mi dělalo i uvařit čaj. Měla jsem výrazné průjmy, které s tím souvisí, a velké nechutenství. Všichni mi ale říkali, že nesmím ztrácet váhu. Sedíte, máte před sebou talíř plný jídla a je téměř nemožné ho sníst. Ty chvíle s pláčem nad talířem byly beznadějné. Celé to období, které trvalo osm měsíců, bylo náročné fyzicky i psychicky. A až po půlroce jsem se odhodlala začít studovat vše o nemoci, prognózách… Cokoliv na toto téma. A paradoxně jsem začala zažívat nekrásnější okamžiky svého života.  

To si v takovou chvíli neumím moc představit.

Až s nemocí jsem si začala vážit života, celý svět kolem mě byl najednou jiný – barevnější a veselejší. Problémy přestaly existovat. Začala jsem chodit do přírody, pozorovat svět kolem sebe. Vážila jsem si každého okamžiku na světě. Do té doby jsem život trávila buď rekapitulací minulosti, nebo přemýšlením o budoucnosti. Teď už se nepitvám ve vnitřním dialogu a snažím se zůstat v přítomnosti a na všem hledat to dobré. Dřív jsem měla i víc prací najednou, setrvávala i v tom, v čem mi nebylo dobře. Všem jsem vždycky dokázala pomoci, všechno bylo důležitější než já. Nechtěla jsem říkat NE. Teď se mi změnil život změnou přístupu sama k sobě a ke svým blízkým a rodině. 

A jak ta to nesla? Vaše rodina a okolí? 

Pro všechny to byl šok. Jsem svojí rodině nesmírně vděčná. Mamka s taťkou a sestrou mi obrovsky pomohli a dosud výrazně pomáhají ve všech ohledech. Obrovskou oporou mi byl také můj partner, který mě svým přístupem držel stále v dobré náladě a pozitivním nadhledu. Měla jsem pocit, jako by se vlastně nic nedělo, hodně jsme se smáli a v domácnosti mě se vším na sto procent zastoupil. Hodně mi pomohla i moje nejbližší kamarádka, které jsem se mohla s čímkoliv svěřit a která mě vždy obrovsky psychicky podržela. Tihle nejbližší lidé se mnou prošli celou léčbu a na rovinu říkám, že bez nich všech bych to nezvládla. Všem jim strašně moc děkuji. 

Ostatním jste to neřekla? 

Ano, přesně tak, léčbu se mnou intenzivně prošlo jen těchto pět lidí. Se širším okolím jsem o tom dlouho nedokázala mluvit, vždy mě to energeticky vyčerpalo, když jsem o tom začala mluvit, brečela jsem „jako Alík“. Až po konci léčby jsem se začala postupně otevírat i dalším přátelům a širšímu okolí, kteří mi také pomohli a podpořili mě. Dneska už o tom dokážu mluvit i před třídou neznámých lidí zcela bez problému.

Jak se na tuhle těžkou zkušenost díváte zpětně?

I na radioterapie jsem chodila s tím, že to „společně s léčebnými metodami“ zvládneme. Radioterapii a chemoterapii jsem brala jako své společníky. Často slyším názory: „Já tu mrchu musím porazit, vybojovat to“, ale takhle jsem to nikdy nebrala. Přijala jsem to vše s láskou. V závěru musím říct, že mě rakovina zachránila před tím, abych samu sebe utavila v práci a svými sebedestruktivními přístupy. Pomohla mi vnímat život jinak a vlastně jsem jí za to vděčná.

A co byste vzkázala všem, kteří se „utavují“ dobrovolně jako vy před pár lety a nevnímají signály těla, které už se třeba takovému životnímu stylu začíná bránit?

Mám spoustu známých a kamarádek, kteří jedou v takovém rozjetém vlaku, ve kterém jsem jela taky. Říkám vždy, jak důležitý je také čas pro sebe a odpočinek. Argumenty jsou typické: „Mám hypotéku, děti, které potřebují zajistit, klienty v práci, ti nepočkají.“ Ta stopka je ale důležitá. Jak říká jeden duchovní guru: „Když si nenajdete čas na svůj odpočinek, budete si muset najít čas na svoji nemoc.“ Podepsala bych se pod to. Když si to pořádně sesumírujete, zjistíte, že je spousta aktivit, na kterých spokojenost nestojí. Jde jen o to uvědomit si, že vždycky máte na výběr a že opravdu všechno nemusíte.