Tak nějak víc běhám asi rok a půl. Začala jsem, když mi vážně onemocnělo dítě a já potřebovala před vším utéct. Doslova. Před rokem jsem právě při běhu úplnou náhodou narazila na dávného spolužáka, velkého sportovce. Slovo dalo slovo a začal mě trénovat.
Co se dozvíte v článku
Loni v září jsem uběhla půlmaraton a pak 14 dní skoro nemohla chodit. Nikdy by mě proto nenapadlo, že o rok později se postavím na start dvojnásobné trati – klasického maratonu. Nikdy to totiž moje ambice nebyla, spíš naopak, ťukala jsem si při takových závodech vždycky na čelo, co k tomu asi běžce vede.
Chtěla jsem pořád víc a rychleji
Ale postupně jsem sama začala chtít víc. Běhat rychleji a dál. Desítky a půlmaratony mi přestaly stačit. A tak jsem se přihlásila na maraton do Třeboně. V Česku se o něm mluví jako o jednom z nejhezčích a nejlepších, protože vede přírodou, po stezce lesem a kolem rybníků, samá rovina, jen stromy, ryby a krásné prostředí. A taky se koná v ideálním termínu – polovině října, kdy není ještě ani taková zima, ale ani už moc velké horko.
Tímhle mým rozhodnutím začal maratonský trénink. Upřímně musím říct, že to, co následovalo, jsem úplně nečekala. Nedokážu říct, co jsem čekala, ale tohle ne. Nenapadlo mě, kolik toho budu muset odběhat a obětovat. Ano, určitě se dá maraton odběhnout (nebo nějak absolvovat) bez promyšleného, velkého tréninku. Ale já chtěla být připravená, i když jsem neměla žádné časové ambice.
Desítky kilometrů v sobotu v 6 ráno
Co tedy trénink zahrnoval? Pochopitelně především dlouhé běhy. A dlouhé znamená vážně dlouhé. Jestliže jsem na podzim odběhla 21 kilometrů a pak 14 dnů musela odpočívat, tak teď bylo 20 kilometrů naprostý standard, který jsem si jen tak mimochodem odběhla každý týden v sobotu a nejpozději v pondělí pak obula tenisky znovu. Takzvané long runy se ale prodlužovaly, spíš jsem běhala 25, 27 i 30 kilometrů. To všechno uprostřed léta. Takže jsem vstávala v 5.30, abych už před šestou byla z domu a vrátila se, ještě než bude sluníčko pálit.
Se mnou jezdil manžel na kole, aby mi vezl pití a jídlo a kdyžtak mě prostě někde sebral a dovezl zpátky domů. A takhle v podstatě celé léto. Naše víkendy a vlastně i celé prázdniny se řídily tím, kdy a kolik potřebuji odběhat. Mojí rodině tak patří velké poděkování za to, jak to trpěla a podporovala mě.
Navíc jsem velmi brzy zjistila, že jen běh nestačí, a tak nadešel čas kompenzace. Protože běh je hodně jednostranná zátěž, musela jsem trávit dlouho i protahováním, masážemi a posilováním. Jen díky tomu jsem předešla zraněním a velkou zátěž zvládala.
Běháte?
A pak se přiblížil závod
Jak se blížil termín maratonu, nervozita rostla. Zaběhla jsem si několik rekordů na kratších vzdálenostech, zvedla si náladu i sebevědomí a začala jsem balit. Hromadu energetických gelů, jejichž konzumaci jsem mimochodem musela během předchozích měsíců taky trénovat, protože nikdy nevíte, co to s vámi udělá, a dělat během závodu něco nevyzkoušeného je velké NE.
Protože jsem netušila, co mě vlastně bude čekat, nijak zvlášť jsem se samotného závodu nebála. Měla jsem plán skoro na všechno. S trenérem jsme vymysleli tempo, kterým bych měla vydržet komfortně běžet co nejdéle, věděla jsem, kdy a čeho se najíst, a čekala jsem, že to prostě bude bolet, ale že musím vydržet.
Hlavně nepřepálit start
Startovní výstřel se na třeboňském Masarykově náměstí ozval v 10.45 a několik stovek běžců se vydalo na trať. Přesně podle předpokladu většina z nich nasadila dost ostré tempo, já se raději brzdila, protože přeci jen před námi ještě velká spousta kilometrů a nerada bych, aby mi tzv. došlo. Ukázalo se to jako dobrý krok, v druhé polovině závodu jsem hodně lidí předbíhala.
Upřímně musím říct, že 42 kilometrů je prostě strašná dálka. Pokud nejste elitní keňský běžec, strávíte na trati dlouhé hodiny, během kterých myslíte v podstatě jen na to, jakou máte žízeň, jestli se po tom třetím (čtvrtém, pátém…) gelu nepozvracíte, a jak strašlivě, ale opravdu strašlivě vás bolí nohy.
A pak narazíte do „zdi“
Při takto dlouhých závodech se často říká, že běžci narazí do takzvané zdi, kdy už tělo ani hlava prostě nechtějí běžet dál. Většinou tenhle stav přichází kolem 35. kilometru, ale může se to stát klidně i dřív. Podle odborníků jde o moment, kdy organismus vyčerpá zásoby energie ve formě glykogenu a musí sáhnout do tuků. Jenže tenhle proces výroby energie je výrazně delší, a tělo si tak myslí, že už to nezvládne.
Tahle zeď se mi naštěstí vyhnula. Krizi, při které bych si řekla, že „to už prostě nedám“, jsem neměla. Už na začátku jsem se zařekla, že nejméně do 30., ale spíš až tak do 33. kilometru poběžím a nebudu si ulevovat chůzí. To jsem splnila, poprvé jsem do chůze přešla až právě na tom 33. kilometru. S přibývajícími kilometry jsem chůzi musela zařazovat častěji a znovu se rozběhnout bylo pokaždé těžší a těžší.
Poslední kilometry už jsem vnímala jen bolest
Jak jsem zdolala těch posledních asi 6 kilometrů, už skoro ani nevím. Pamatuju si jen bolest: nohou, břicha, chvíli i hlavy. Dva a půl kilometru před cílem čekal manžel s nejmladší dcerou a já si jen vybavuji, že jsem brečela, jak mě bolí lýtka. O kousek dál pak čekaly moje starší děti a bratr. Ten už maraton absolvoval dvakrát, takže věděl, jak se cítím. Běželi všichni kousek se mnou a snažili se mě ještě podpořit. A byla to velká pomoc.
Poslední kilometr jsem běžela spolu se dvěma dalšími běžci a paní na kole, která jednoho z nich doprovázela. V jednu chvíli jsme míjeli cedulku s nápisem „Není ti líto, že už to končí?“. No, shodli jsme se, že už tak před hodinou bylo pozdě. Ale nálada byla dobrá, už přeci chyběl jen kousíček.
Jak se blížil cíl, přibývalo lidí okolo trati, kteří nadšeně povzbuzovali a volali, že „už jen jedna zatáčka“, „přes mostek a jsi tam“, „posledních pár kroků“… Dvě stě metrů před cílem jsem dostala šampaňské s jahodou pro stylový doběh a pak už jen proběhnout Hradeckou bránou a za potlesku všech okolo až do cíle.
Cíl, konec. A co dál?
Ještě když o tom teď píšu, mám slzy v očích. Emoce, které se dostaví po uběhnutí maratonu, se skoro nedají popsat. Všechno vás neuvěřitelně bolí, i svaly, které jste netušili, že máte, máte neskutečný hlad, ale současně vlastně ani nemáte sílu se pořádně najíst. A zároveň jste šťastní, hrdí, vděční, co vaše tělo i hlava zvládly. Smějete se a nedokážete to zastavit.
Už jen stojíte (sedíte, ležíte) a přijímáte gratulace. Já vypila asi cisternu iontového nápoje, zabalila jsem se do mikiny, sedla si na obrubník a jen dýchala a užívala si.
Bolest přebolí, vlastně už druhý den jsem byla celkem v pořádku, třetí den mě jen pobolívala kyčel. Obavy, které jsem měla, a to, čím mě ostatní strašili – že se nebudu moct týden postavit na nohy, že mě budou kolena bolet klidně i měsíce – se nenaplnily. Cítila jsem se prostě dobře.
Zůstaly emoce a nádherné vzpomínky. Patřím mezi to promile lidí na celém světě, kteří uběhli maraton. A už teď vím, že ho poběžím znovu.
ČLÁNKY DO MAILU