Řekni, kde ti chlapi jsou?

Pojem chlapství je dneska nasáklý pivním odérem přiožralých troubů, kteří nekontrolovatelně slintají nad hrudními silikony a upoceně se trumfují ve vulgaritách a nedokazatelných sexuálních výkonech. Nad vším se vznáší směšnost, ubohost a trapáctví. Stručně řečeno, jde o notně zdegenerovanou karikaturu muže, kondenzovanou v příznačném hesle „Chlapi sobě“.

Proti tomu se progresivně staví opačný, genderově uvědomělý ideál muže s lidštější výbavou, emočně chápavý, neagresivní, tolerantní, respektující ostatní muže i ženy jako rovnocenné partnery, který si nepotřebuje dokazovat svou nadřazenost. Tento model se stále více daří prosazovat díky soustředěnému tlaku z různých argumentačních pozic opřených především o liberálně-demokratické a genderově vyrovnané ideály.

Snad jen lze podotknout, že starší generace a méně sociálně vybavení jedinci mají se zařazením podobných vlastností do svého charakterového rejstříku často potíže, především ve vztahu k něžnému pohlaví. Neumějí s těmito vlastnostmi pracovat, považují je za důkazy zženštilosti, slabosti, popření svého chlapství. A tak je tradiční, přezíravý, razantní, arogantní, agresivní model logicky postaven v přímé opozici k liberálnímu, rovnoprávnému, tolerantnímu, což diskusi dost často zužuje na prostý výběr mezi těmito dvěma možnostmi. Oba modely se však mohou v konečném důsledku profilovat příliš jednostranně, i kdyby se nakrásně zdálo, že volit mezi nimi je velice jednoduché.

„Slabší pohlaví“ v trenýrkách

Bohužel, při aktuálním prosazování liberálního modelu může vznikat problém mnohem hlubší, než jen to, že někdo ještě v sobě nestačil nebo nezvládl přehodit modernizační výhybku. Obávám se totiž, že redefinici mužství úplně nezvládáme všichni, že vlastně nevíme, co přesně je tím skutečným cílem obrodného procesu a s vaničkou vyléváme i dítě. Ne nadarmo se objevují názory i z feministického spektra diskuse, že z mužů se teď stává „slabší pohlaví“, protože jim byl odňat dominantní status a v nové situaci se vedle emancipačně profilovaných žen potácejí s troskami své dosavadní identity a bez dostatečně silné identity nové.

Maskulinita má celkem odůvodněně špatnou pověst definovanou všemi těmi negativními přívlastky zmíněnými na začátku. Obávám se však, že úměrně tomu, jak posilujeme společenskou roli femininních kvalit a oslabujeme negativní příznaky maskulinity (proti čemuž nelze nic namítnout, naopak), uniká nám význam a potřeba skutečného „chlapství“ v tom nejlepším slova smyslu. Odsudek negativních přívlastků zacloní i to, co by si naopak zasloužilo vyzdvihnout jako inspirace a jako potřebná součást mezilidské komunikace. Pozitivní hodnoty, které byly s chlapským chováním v jeho nezdegenerované podobě spojovány, v dnešním veřejném prostoru totiž začínají celkem výrazně chybět. A jejich rehabilitace by nám mohla poskytnout šanci na obrodu ideálů a hodnot, které vlivem individualizačních tlaků ztratily hodně na své síle.

Flexibilita jako strategie přežití

Kde je zakopaný pes? Ideál mužství byl dříve zřejmě nejvíce obsažen v obrazu „hrdiny“, jemuž dominovala síla, rozhodnost, akce, odvaha, smysl pro čest a věrnost ideálům. Takový člověk byl hodný příkladu a následování, dokázal být vzorem pro ostatní – od panovníků, rytířů, politiků a vojáků, přes podnikatele, vědce a lékaře, až po neurozené představitele nižších sociálních tříd ovšem se „zdravým selským rozumem“ a „srdcem na pravém místě“. Takovým osobnostem se pak dokázala tolerovat i negativa jako právě arogance či pocit nadřazenosti, tedy průvodní jevy maskulinity.

Ovšem mnohem častěji se maskulinita projevovala agresivním až destrukčním akcentem, který se v liberálním a partnerském prostředí, rozčarovaném z tragických následků velkých „maskulinních“ ideologií, dočkal obecného odsouzení. Spolu s tím, jak ideje ztratily na důvěryhodnosti a smyslu, také ochota obětovat individuální zájmy celku a idejím, které přesahují vlastní osud, začala být považována za neadekvátní chování. Pro přežití se naopak začal stále více vyplácet model pružného přizpůsobování rychle se měnícím podmínkám, tolik vyzdvihovaná flexibilita hodnot a charakteru, která sleduje primárně soukromé cíle, protože ztratila důvod pomáhat cílům obecným, ve které nevěří a kterými pohrdá.

Například pro obecné chování společnosti v době komunistického režimu to ve zdejších podmínkách platí zcela jednoznačně, ovšem ani liberální demokracie přelomu tisíciletí této deziluze nejsou ušetřeny. Společně s individualismem se dnešní doba podřizuje oportunistickým marketingovým principům, které sledují jako svůj cíl „prodat“ a uspět za každou cenu. Marketingovým předpokladem je vytváření dojmu, virtuálního obrazu, který se zalíbí těm, kteří „kupují“, aniž by nutně musel mít něco společného se skutečnou kvalitou nabízeného a touhou naplnit očekávání druhé strany. A nemluvím tu jen o tržním prostoru zboží či služeb, dnes se tímto způsobem nabízí, zvažuje, kupuje a prodává prakticky úplně všechno – politické ideály, pracovní vztahy, přátelství…

Všichni přece víme, že politici kopou jen sami za sebe, že je jim bližší košile než kabát, že nedrží slovo, lžou, podvádějí, kupčí se svými sliby, vytvářejí o sobě mediální obraz, který s realitou nemá nic společného. Ovšem nějak nám uniká, že všichni vzešli „z nás“ a že se tento vzorek od zbytku populace zřejmě zas tak neliší (nepopírám, že podmínky specifického prostředí dokážou ovlivnit chování člověka, což ovšem není pro tuto obecnou argumentaci tolik důležité).

Všichni víme, že se tak chovají „všichni ostatní“. Ale ruku na srdce, nechováme se takto i my sami? Při jednáních o zaměstnaní kreslíme svůj vylepšený osobnostní profil před potenciálním zaměstnavatelem, ačkoliv víme, že naše skutečné schopnosti za ním jistě pokulhávají, zaměstnání měníme jako na běžícím pásu jen kvůli materiálním výhodám, přátele hledáme, měníme a zahazujeme podle toho, jak je právě potřeba, v partnerském životě od druhé strany očekáváme splnění všech svých snů, aniž bychom byli ochotni k jakýmkoliv obětem a sebepřekonávání, při sebemenším zádrhelu dokážeme popřít dosavadní vztahy, rozvést se a začít znovu, než pracně budovat něco trvalého. Ano, pružnost a flexibilita je logickou odpovědí na drsné společenské tlaky, které od člověka očekávají co největší míru zapojení do rychloobrátkového procesu. Sledování vlastního uspokojení bez dalších závazků je hlavním imperativem dneška.

V takovém prostředí držet slovo, podřídit vlastní zájmy obecnějšímu cíli, ustoupit cizímu rozumnému řešení, přiznat chybu, to všechno nejspolehlivější strategii přežití překáží. A společnost se začíná postupně smiřovat s tím, že jinak to nejde, že je takové chování pochopitelné až normální, že se s tím nedá nic dělat. A postupně se mu přizpůsobuje ve stylu když jsou takoví všichni, proč bych nebyl i já. Veřejný a společenský prostor je tak stále více deformován. Tím se dostávám k úvodní myšlence resuscitace pozitivního obrazu chlapství jako východiska pro určitou obrodu našeho duševního a hodnotového zdraví.

Chlapství jako symbol charakteru

Aby bylo jasno, nemíním tu horovat pro model „chlapi nepláčou“, kdy hrdina navenek potlačuje svou citlivost a srdečnost, protože pokrok, ke kterému jsme dospěli vyzdvižením femininních hodnot, lze jen vítat.

Klíčem k úspěchu dilematu volby mezi maskulinním a femininním akcentem je varianta již trochu otřepané střední cesty – tedy využití předností obou principů. Muž přece může být empatický, aniž by to oslabilo jeho „chlapství“. A zároveň si může uchovat pevnost charakteru, aniž by ji doprovázel arogancí.

Když se podíváme na dnešní politickou scénu, rozhodně o nikom nemůžeme říci: „To je pravej chlap!“. Lidé, kteří své chování přizpůsobují momentálním závanům nálad svého publika pravidelně evidovaným průzkumy veřejného mínění, nejsou chlapi. Chlapi neslevují ze svých ideálů kvůli krátkodobým úspěchům, nemění své chování ad hoc jen proto, že by to mohlo přinést aktuálně „politické body“, neprodávají své přesvědčení za hrst stříbrných, nebojí se stát za svým názorem, i kdyby měl být v menšině a odsuzován, nestylizují se do role obránců zájmu veřejnosti jen proto, že jim to velí nějaká módní vlnka.

Metafora „správného chlapa“, a to platí pro muže i ženy, se opírá o charakter a odvahu v něj věřit. Nebojácnost projevit ho před ostatními a ochotu nést za něj odpovědnost a důsledky. Riskovat nepřijetí otevřeným přiznáním vlastního názoru, neuhýbat ze zbabělosti před uznáním chyby, nečekat slabošsky na to, co si myslí ostatní a zařídit se podle toho – to je kvalita chlapského ideálu, která by v dnešní rozplizlé době byla potřeba jako sůl.

Přitom tyto vlastnosti neimplikují, že takový chlap (nebo žena) nutně musí ve své výbavě disponovat i zmíněnými problematickými vlastnostmi maskulinity, které byly díky „poučení z krizového vývoje“ postupně odsouzeny. Naopak může být statečný bez agresivity, sebevědomý bez nadřazenosti, rázný bez necitelnosti, názorově silný bez dogmatičnosti, velkorysý bez vypočítavosti – osobnost hodná příkladu a následování.

Kde dnes takové hledat?

Osobně se domnívám, že skutečných chlapů (a žen) bude ubývat do té doby, dokud momentální zájem bude nadále nadřazován dlouhodobému, dokud móda bude atraktivnější než zásady a dokud se takové chování bude vyplácet.

Dnes většina lidí čelí rozčarování ze stavu veřejného života a společenského klimatu, ovšem zároveň se často sami chovají oportunisticky, chybí jim obecnější přesah a směřování. Ztráta ideálů dál prohlubuje tendenci ideály pohrdat, absence vzorů hodných následování dál potvrzuje, že charakter bývá spíše překážkou než podmínkou úspěšného a vhodného naplnění vlastního života. A tak se jako společnost plácáme v trapnosti odnikud nikam a mezi nadávkami rezignovaně máváme rukou nad prohnilostí světa.

V koutku duše sice toužíme, abychom se taky chovali jako skuteční chlapi a byli za to obdivováni, ale raději někdy jindy, za jiných okolností, když by to pro nás bylo méně nevýhodné a nechtělo to takové oběti. Zároveň skutečnými chlapy slabošsky pohrdáme, protože nám až příliš připomínají naši vlastní nedokonalost, protože kvůli nim jasně vidíme, čeho bychom mohli být schopni, kdybychom nedávali přednost lenosti, pohodlí a nepodléhali svým slabostem a nedokonalosti.

Nedivme se proto, že skutečné osobnosti se dnes hledají hůře než kdykoliv předtím. O to víc jsou ale potřeba.

Ilustrační foto: agentura SXC