Názor k článku Řekni, kde ti chlapi jsou? od budulínek - no, nevím, jestli ještě někdo sleduje tuto diskuzi… Mám...

no, nevím, jestli ještě někdo sleduje tuto diskuzi…

Mám dva pointy:
1) Tenhle článek se opírá o nesmyslný předpoklad, že existují nějaké (přirozeně) ženské vlastnosti a (přirozeně) mužské vlastnosti. Zároveň se v některých pasážích snaží argumentovat, že i ženské vlastnosti mohou být mužské. Dostává se tím do logického rozporu. Uvedu příklad s citacemi:

„…pokrok, ke kterému jsme dospěli vyzdvižením femininních hodnot. … Klíčem k úspěchu dilematu volby mezi maskulinním a femininním akcentem je …“

– tady autor implicitně tvrdí, že lze objektivně rozlišit, které hodnoty jsou „mužské“ a které „ženské“ (a empatie je ženská hodnota)

"Muž přece může být empatický, aniž by to oslabilo jeho „chlapství“.

– tady zase tvrdí, že bychom měli začít brát nějaké hodnoty (např. empatii) jako mužské a ne jako ženské

Tenhle logický a argumentační rozpor se dá podle mě řešit jenom jedním způsobem: přestat plkat o „ženských hodnotách“ a „mužských hodnotách“, přestat se tvářit, že lze objektivně zjistit, která je mužská a která ženská a začít mluvit o „hodnotách“ (a jejich krizi).

Druhý point:
Jako tuny moralistů před ním nabízí autor poměrně konvenční radu: Lidé jsou příliš sobečtí, oportunističtí, myslí jenom na sebe, jsou málo empatičtí (nemyslí na jiné) a tak dále a tak dále bla bla bla …

Podle mě je problém úplně někde jinde. Ve skutečnosti lidi na sebe myslí moc málo. Měli by na sebe víc myslet. Přesněji řečeno, měli by víc přemýšlet o sobě, měli by sami sobě věnovat víc času a energie (a míň času věnovat svým věcem a jejich shánění). To je podle mě ten zakopaný pes. Kdo nemá rád sám sebe, kdo sobě nerozumí, tak ten nebude mít rád ani ostatní a nebude jim rozumět.

Čus