Začalo mě bolet břicho. Křeče, za pár hodin i horečka, zimnice. Druhý den si říkám: budu zodpovědný pacient a vyrážím na obvod. Lékař mě s žádankou odesílá do nejbližší nemocnice s podezřením na zánět slepého střeva.
Navigační směrovky. Za sníženou kvalitu fotek z mobilu se omlouvám; ale věřte, ani s profi fotoaparátem by nebyla o moc lepší, ty cedule tak prostě vypadají!
Na vrátnici nemocnice Na Bulovce mě vítá sympatický stařík a směruje mě s autem kamsi do areálu: „Dolů, doleva, kolem té budovy, doprava, doleva a jste tam!“ Zaparkuji, samozřejmě u úplně jiného než „mého“ pavilonu.
Po menším výletu dorazím na chirurgii, během čekání u kartotéky si čtu ceduli, že poplatek se hradí u hlavní brány, protože zdejší automat byl ukraden. Když přijdu na řadu, zjistím, že mě má na starost lékař, který před chvílí v čekárně na pozdrav odpovídal: „Dobrej.“ Očividně pospíchá, říkám si, třeba na operaci. (Omyl, domů.) Jako akutní zánět slepého střeva se mu to nezdá, posílá mě proto na odběry všech tělesných tekutin, při kterých mě jako bonus čeká cesta s kelímkem tam a zpět na toalety, stejně jako další nebožáky, na chvíli zbavené důstojnosti a soukromí (alespoň nějaké zpestření pro plnou čekárnu…). Potom „pro jistotu“ na gynekologii.
Auto nechávám, kde je (jednak už ani nevím kde, za druhé by to určitě zabralo víc času než pěšky), vyběhnu potřebné schody tu i tam a řadím se do další fronty. Znovu předložit doklady, zodpovědět nezbytné dotazy a čekat. Tentokrát je přístup lepší, lékařka je vstřícná – dohodneme se, že když to na chirurgii definitivně vyloučí (Proč to neudělali rovnou?), vrátím se sem k nim. Na zprávu mi píše telefon na sestru, které v tom případě mám zavolat a říct jí, ať se mnou počítají, že si dojedu domů pro věci a vrátím se. Manžel na služební cestě, rodiče daleko, sousedé na dovolené. Jiná možnost není a paní doktorka to naštěstí chápe. Sama bych preferovala někam si lehnout, spát a hotovo, ale když už jsem to vydržela doteď, ujet nějakých 20 km domů a zase zpátky, najít neplacené místo na parkování před areálem, dojít do správné budovy a „ubytovat se“? Hračka!
Vracím se na chirurgii. Nově příchozí doktor mě posílá na sonografii. Jiné patro? Ne. Zase jiná budova… Posílena vodou (pořád přece nevědí, jestli nepůjdu hned na operaci…) dorazím, kam mám, vyšetření je důkladné a akutní zánět slepého střeva definitivně vylučuje. Dostávám zprávu a šupito presto zpátky na „chíru“. Další papírek na potvrzení téhož a pokyn vrátit se k hospitalizaci na gynekologii. Jo, a kdybych náhodou chtěla domů – ráno okamžitě na kontrolu a v noci nebýt sama, může to být cokoliv!
Čtěte téma: Anabáze pacienta po české nemocnici
Našemu zdravotnictví nechybějí jen peníze, ale také slušné vychování. Jak mám věřit lékaři či sestře, že od nich mohu čekat pomoc, když jim nestojím ani za to, aby mi řekli „Dobrý den“?
Přijímání do nemocnice aneb: Dostavte se, sestra čeká!
Jedu domů, sbalit nezbytné minimum. Volám sestře na gynekologii, že tedy nakonec dorazím k nim. Spustí: „Já už tady na vás hodinu čekám!“ A já, navzdory celému tomu maratónu, faktu, že jsem se ničeho špatného nedopustila, s lékařkou jsem domluvená, a je mi zle, se ještě omlouvám. Přece jen: nevím, zda mě právě ona nebude „napichovat“, až přijedu.
Tak je vám to snad jasné, ne?
Dopřeji si sprchu (je už osm večer, pobíhací anabáze začínající u obvodního trvala celé odpoledne!), začínám se cítit lépe (že by pobíhání po nemocnici a vysedávání v čekárnách léčilo?) a zpět na oddělení…
Vyplnit formuláře, podepsat a odpovědět na kde co, do postele a ruku nastavit kapačce… Doufám, že noc nějak přečkám a pak se uvidí. Sestra je moc milá, při zavádění kanyly šetrná (druhý den se jiná diví, kde ji mám, prý jsou lepší místa pro zavedení, takže nakonec nevím, co si mám myslet, respektive to zjistím až po odchodu – ruka se mi na několik dní zanítí). Omluvným hlasem upozorňuje: „Kdyby vám nebylo dobře, nebo až to dokape, zazvoňte, ale musíte počkat, já jsem tu na celé oddělení (odhaduji 30 lůžek) sama.“ V jedenáct další várka; a světe div se: v pět ráno budíček!
Čtěte téma: Nemocnice blízké budoucnosti
Představte si, že ležíte v nemocnici, zmatení po narkóze zamíříte na záchod, ale zabloudíte. Vaše chytré pyžamo však už přivolalo sestru, která vás díky RFID čipu v podšívce najde a odvede zpět na pokoj…
Pozor, vizita!
Proč v pět? Jednak další kapačka, za druhé je potřeba se probrat, protože se měří teplota, uklízí se. To přece později nejde! Do pokoje běhá jedna sestra za druhou, najednou se objeví jakýsi generál (zřejmě rovněž sestra z oddělení) a zavelí:„Ukliďte si ty stolečky! Bude velká vizita!“ Podívám se kolem – ano, jedna pacientka má na stolku časopis a bonboniéru… ale úklid? Je potřeba schovat sušící se ručník a na věšák dát župan, který má pacientka po ruce na posteli… Šikana. Lékaři to prý nemají rádi. Co nemají rádi? Pacienty?
Přichází vizita, netuším, že teprve první – malá. Ptám se, zda bych nemohla jít brát antibiotika domů (přesnou diagnózu stále neznám a podávané léky už jsem jindy ve formě tablet doma užívala). „Jděte si, kam chcete, tady nejste v kriminále!“ Skoro by si v té chvíli člověk myslel, že ano. Ptám se na důvod její reakce. Řekne mi, že když budu brát léky doma, taky můžu být neplodná. „Ze zánětu močového měchýře?“ divím se. „Ale vy jste přece předběžně léčena se zánětem vejcovodů!“
Vizita druhá spočívá v nastoupení sedmi lidí do místnosti, z nichž jeden odrecituje to, co bylo řečeno už při malé vizitě, tentokrát však primáři, ten se na pacienty okem mrkne a odejde. To je jako co? A proč?
Při cestě chodbou jsem si všimla rozesmáté slečny, která si cosi fotila u telefonního automatu…
Sestra mi řekne, že mě sanitka odveze na kontrolu na chirurgii. Sanitka? Včera jsem tady v horším stavu pobíhala několik hodin a teď tam nemůžu dojít sama? „Ne. Tuhle jsme jednoho pustili a cestou umřel…“ Tak čekám na sanitku. Se dvěma zřízenci, v pyžamu, županu a pantoflích si to šinu chodbami ven. U sanitky se jeden kamsi zahledí. Jde tam „kost“, pěkná slečna. Po chvíli to nevydrží a patrně v domnění, že jeho komentář ocením, slyším: „Ta měla ale polštáře! Viděla jste to?“
Dovezou mě na chirurgii, čekárna je plná k prasknutí. Pokynu sestry v kanceláři: „Sedněte si a počkejte!“ bych ráda vyhověla, ale jaksi není kam. Opět jiný lékař, podobné dotazy, stejný závěr. Čekání na sanitku. Zřízenec komentuje čekárnu: „Tady je dneska lidí, jako by zítra měl být konec světa!“
Čtěte téma: Chcete být s dítětem v nemocnici? Narazíte na džungli
Jen máloco tak dokonale ilustruje, jaký chaos panuje v českých nemocnicích. Pravidla neexistují nebo se nedodržují a řada rodičů neví, na co má nárok, a často platí zbytečně.
Strava – základ života
Na oddělení sestra ukáže prstem na pacientku vlevo i vpravo vedle mě a rozkazem „Vy, vy, snídat!“ informuje pacientky, že mohou pozřít něco k snědku. Do žíly mi kape čtvrtá dávka antibiotik za dvanáct hodin. Jsem unavená, ráda bych si dala alespoň jablko… Kdepak. Mám dietu č. 3, tzv. racionální stravu. Když pak vidím večeři – tři koblihy! -, je mi jasné, že jsem se ocitla ve špatném časoprostoru a že nezbude, než z něj zase hodně rychle vystoupit.
Kvalita péče a „jiné blbosti“
Nemocnice pořádá průzkum kvality péče. V „jídelně“ se povalují dotazníky (bez tužky, samozřejmě, tak si každý rozmyslí, zda si ji půjčit na sesterně a riskovat, že sestry dotazník vyjmou, přečtou a pacienta svou „péčí“ následně řádně ztrestají). Jedna ze sloužících sester se také zmíní, že je možné, že se přijdou zeptat „na kdejaké blbosti“; taky prý chtějí vědět, jestli se sestry usmívají. Ujišťuji ji, že jestli přijdou, řeknu, že se směje krásně. Ironii v mém hlase nevnímá a poprvé a naposledy se na její tváři objeví úsměv.
Jaké jsou vaše zkušenosti s chováním lékařů a zdravotníků v nemocnicích?
Kdy a kudy ven?
Novější verze navigace je pro změnu velmi přehledná a dobře čitelná pro osoby bez ostřížího zraku…
Informace ohledně propuštění: chirurgie: za dva dny, přijímací lékařka z gynekologie: dva dny, přijímací sestra z gynekologie: tři dny, první vizita: minimálně pět dnů, lékař nastupující v pátek večer víkendovou službu: uvidíme. Po dvou dnech mě pustili.
Při propouštění jsem dostala recept do lékárny. Vydali mi jiný lék s prý úplně stejnou účinnou látkou… Proč? Nezbývá než věřit, že ten původní prostě zrovna došel. Poté jsem chtěla uhradit fakturu za „ubytování“. „To přece o víkendu nejde!“Naštěstí to lze zařídit převodem z účtu, ale vlastně je to jedno – zpráva pro mého lékaře se stejně o víkendu nevydává. Mám si přijet v úterý, tedy v den, ve kterém ještě budu brát dvoje antibiotika a důrazně, několikrát jsem byla upozorněna, že mám být v klidu doma… nevadí.
Jde to jinak?
Vím, že povolání lékařů i sester je těžká a často i nevděčná práce, na druhou stranu jsem přesvědčena, že kombinace špatného systému a lidí, kteří si vlastně nejsou jisti, proč tuto práci dělají (nebo to už zapomněli), může zplodit něco, v čem by ani sami zúčastnění nechtěli být… jen to prostě z té druhé strany nevidí. A že to jinak nejde? Ale jde!
ČLÁNKY DO MAILU