Názor k článku Návštěva nemocnice: Retro exkurze, nebo realita dneška? od Nikola - O Bulovce jsem slyšela řadu otřesných historek, podobné...

O Bulovce jsem slyšela řadu otřesných historek, podobné zkušenosti mám i s chirurgickou pohotovostí na Karlově náměstí (pravda, jen z jedné návštěvy).

Hlubší osobní zkušenosti s českými nemocnicemi mám pouze z Motola (konkrétně gynekologické a chirurgické oddělení, chirurgická a úrazová pohotovost), kde se lékaři i sestry chovali vesměs korektně, velice vstřícně a ochotně poskytovali informace. Chovali se tak přesto, že na lůžkových odděleních bylo plno a personál byl očividně unavený. Při zazvonění sestry dorazily za rozumnou dobu, byť byly na celé oddělení dvě a nesetkala jsem se s tím, že by se k někomu chovaly hrubě. Nevstřícné jednání bylo výjimkou.

Připouštím, že se snažím nebýt obtížný pacient a nezatěžovat personál zbytečně, na druhou stranu ale vyžaduji informace o zdravotním stavu a pokud se mi cokoli v navrhovaném postupu nezdá, důkladně to prodiskutuji s lékařem a nenechám si vnutit řešení, se kterým nesouhlasím. V Motola se lékaři chovali vstřícně a korektně, i pokud preferovali jiný postup, než na kterém jsme se dohodli. Setkala jsem se i s několika opomenutími, vizity a prohlídky neprobíhaly vždy přesně podle harmonogramu, to mi ale připadá pochopitelné.

Domnívám se, že obecně je chování personálu záležitostí vedení daného zařízení (tím nepopírám, že se řada lékařů a sester chová vstřícně a lidsky přirozeně bez tlaku shora). Nicméně dobře fungující vedení je schopné poskytnout všeobecně závazný rámec, v jehož rámci se pracovníci zařízení chovat musí a donutit tak ty, kteří tak nečinili, k nápravě nebo odchodu.
V Motola se (údajně, nemohu osobně posoudit) výrazně zlepšily poměry právě po jmenování nových přednostů některých oddělení, kteří začali po personálu požadovat slušné společenské chování a to, aby pacienty jasně informovali o jejich zdravotním stavu. Obdobně to dle mých informací funguje i v jiných zařízeních. Proces samozřejmě může být i opačný, pokud se vedení změní k horšímu, ti kteří nemají přirozeně dobrý přístup k pacientům, vjedou zpět do starých kolejí.

Neodpustím si ještě poznámku k exodu lékařů plánovanému zavírání nemocnic, které nebudou dostatečně personálně obsazeny.

V této souvislosti se zavíráním nemocnic vidím dva zásadní problémy:
1. některým lidem se tak může znemožnit, aby měli pohotovostní péči v dosahu 15 minut (na což je zákonný nárok)
2. mezi nemocnicemi, kterým uzavření reálně hrozí, jsou i nedávno špičkově vybavené nemocnice (např. Nové Město na Moravě).
Nestálo by v tomto případě za uvážení, zda spíše než nově vybavená centra neuzavřít starší zařízeni, potřebující modernizaci, lékařům nabídnout změnu pracoviště?

Co se týče exodu lékařů, na jednu stranu je chápu, jedná se o náročnou a zejména v počátcích finančně nevalně ohodnocenou práci. Na druhou stranu je ale tento fakt obecně známý a pokud se člověk rozhodne vystudovat medicínu, je vhodné brát ho při rozhodování v potaz.
Rozhodně jsem pro slušné ohodnocení lékařů, kteří odvádějí dobrou práci a pacienty berou jako klienty. Zároveň ale jsem proti navyšování platů lékařům, kteří se chovají přezíravě, nechávají pacienty zbytečně čekat apod.
Samozřejmě, měření kvality je problematické, zejména v oblastech, jako je zdravotnictví. Nicméně pokud lékař ve státním zařízení sedí hodinu zavřený v ordinaci u kávy a nechává pacienty zbytečně čekat, nemá na svém místě co dělat. Zbytečně odčerpává prostředky a pozitivní dopad jeho činnosti je při nejlepším diskutabilní.

Slušných a zároveň schopných lékařů bychom si naopak vážit měli, jsme na nich do značné míry závislí. Pokud je nejsou schopny ocenit přímo nemocnice nebo není stát ochoten uvolnit na jejich lepší ohodnocení prostředky, nebylo by úplně od věci, kdyby nám stát dovolil jejich kvalitu finančně ocenit přímo, třeba i formou následného dobrovolného příspěvku, oficiálně složeného nemocnici s uvedením adresáta. Následného proto, aby zůstala zajištěna lékařská péče pro všechny.
Stát by rozhodně měl zvažovat, jak situaci uvést do stavu, kdy bude zdravotní systém schopen i po odchodu lékařů poskytovat dostatečnou péči všem (všichni si ji totiž povinně předplácíme). Nejde jen o to, kolik peněz skončí v tlamě navázané byrokracie, ale také o to, že by neměla fungovat (nebo alespoň být financována ze státních peněz = peněz nás všech) zařízení, která jsou pro pacienty více nebezpečná než prospěšná.