Režisér Svoboda: Casting na ledvinu vyhrála moje žena

Film Hodinový manžel, který právě přichází do kin, se motá kolem bazénu, přitom původně šlo o vánoční příběh. Jenže jeho scénárista a režisér Tomáš Svoboda si místo plánovaného natáčení vyměňoval v nemocnici se svou ženou ledviny. „Snažil jsem se k tomu přistupovat, jako by mi šli ostříhat ofinu. Že mě u toho rozkrájí a poskládají znova? Vědí, co dělají,“ důvěřuje lékařům.

• 
• 
• 

Dalších 38 fotografií

Většinou si lidi myslí, že při transplantaci se nefunkční ledvina vymění za „novou“, ale vy máte tři? Netlačí se tam?

Vůbec ne. Nová ledvina je vepředu v břiše, kdežto ty původní se nechávají na svém místě a časem se z nich stane vazivo.

Co se vlastně stalo, že jste musel na transplantaci?

U mě je to špatně naprogramovanou imunitou. Vlastní ledviny považuje za cizorodý orgán, a když mi bylo asi devatenáct, začala je postupně obalovat bílými krvinkami. A když mi bylo čtyřicet dva, tak se jí to povedlo.

Takže jste věděl dlouho, že máte potíže?

Věděl. S každou prodělanou chřipkou se to ještě zhoršovalo. Loni kolem Vánoc jsem měl tři za sebou, a to už mi začalo být dost špatně. Cítil jsem se jak v kocovině, bez toho, abych pil. U doktora mi pak naměřili hrozně vysoké hodnoty a bylo jasné, že mě čeká léčba – dialýza, nebo transplantace ledviny. A trávit třikrát v týdnu čtyři, pět hodin v nemocnici na přístroji, který navíc čistí tělo místo ledvin jen nedokonale? Transplantace je mnohem lepší.

Co vás napadlo, když jste se to dozvěděl? Měl jste strach?

Samozřejmě jsem se bál, v životě jsem nebyl v narkóze. Musel jsem nemoc přijmout, ten fakt, že to tak skutečně je. Buď tomu podlehnete, nebo se k nemoci postavíte aktivně. Já se pokouším o to druhé. V zimě jsem měl točit film, místo toho jsem si se svou ženou měnil ledviny. Měl to být film o tom, jak se jedné rodině nepovedou Vánoce. Ale vzhledem k nemoci a k tomu, že už byl termín v kinech, celé se to předělalo. Krátce po operaci, ještě v nemocnici jsem přepisoval scénář ze zimního na letní. A brzy na to už začaly přípravy na natáčení.

Ale nedělal jsem jen film. Napsal jsem hru o Bohumilu Hrabalovi pro Divadlo pod Palmovkou, sedmdesátistránkový muzikál ve verších o Viktorce Plzeň, který se teď bude hrát v plzeňském divadle.

To jste všechno stihl během nemoci?

Během rehabilitace, to byly tři měsíce. Když jsem dotočil film, začal jsem v Liberci zkoušet svoji hru Srnky a teď v Krakově Med. Dá se toho stihnout strašně moc, přestože ze začátku se nová ledvina hodně hlídá. Jakmile se hodnoty jenom trošičku vychýlí, už jdete na biopsii, já už mám za sebou tři. Do ledviny píchnou dlouhou jehlou a odeberou vzorek. Znamená to tři dny v nemocnici, výrazně to krvácí, takže po odebrání máte na ledvině dvanáct hodin pytel s pískem, který to zatíží. Zezačátku jsem se toho hodně bál, teď už na vyšetření jezdím na skútru. Abych sobě i doktorům dokázal, že je to vlastně jenom taková prkotina.

Jak probíhalo hledání dárce?

Z nepochopitelných důvodů mě mají nějaký lidi rádi. Takže se jich spousta přihlásila, že mi dá ledvinu. Rodiče, brácha, moje žena Petra, několik kamarádů. Říkal jsem tomu casting na ledvinu. Nejdříve vypadli rodiče, byly tam nějaké nemoci, podobně brácha. Dárce totiž transplantace nesmí ohrozit ani omezit v jeho budoucím životě. Ukázalo se, že moje žena je nejzdravější a co se týče dárcovství ledviny, shodují se naše organismy ve spoustě věcí, díky tomu Petra slavně vyhrála. Nechci strašit a odrazovat dárce, ale pro ně je operace paradoxně v něčem trochu těžší. Ledvina se jim bere z větší hloubky těla, sice laparoskopicky, ale naruší se svalová hmota. Dokáží sice brzo chodit, Petru pustili již druhý den po operaci, ale docela to bolí. Plnohodnotně se do práce vrátila po třech týdnech, a to dojížděla z Prahy do Plzně. Tím vším vlastně říkám, že je úžasná!!!

Uvádí se, že dárci jsou mimořádně zdraví lidé.

Dožívají se nejvyššího věku vůbec. Mají jednak dlouhodobě tu nejlepší péči, ale výběru dárce předchází tolik vyšetření, že projdou ti skutečně objektivně zdraví.

Nebáli jste se nechat oba současně „rozřezat“? Třeba kvůli rodině?

Ono to bez toho řezání nejde… Zapojili se všichni, babičky, dědové a nějak to zvládli. Okolí mi hrozně pomohlo, to bylo fajn, člověk najednou zjistí, kolik má přátel. A kdo to je.

Operací jste se netajil, viděla jsem, že vás lidé povzbuzovali na facebooku. Někdo o nemoci není schopen, nechce mluvit. Co je lepší?

Nevím. Já jsem exhibicionista, myslím si, že být nemocný není žádná ostuda. Nemám problém o tom mluvit.

Některé vzkazy od kamarádů byly dost drsné. Jak je v tu chvíli člověk schopný přijímat černý humor?

Černý humor ve špitále je super. Nejvíc mě potěšil Braňo Holiček, režisér Divadla pod Palmovkou. Asi týden před operací jsme měli schůzku i s vedením divadla kvůli dramaturgii příští sezóny. Sešli jsme se, Braňo zahájil diskuzi: „Hele, tohle je schůzka o budoucnosti, že jo?“ Všichni to odsouhlasili a on říká: „A co tady tedy dělá Tomáš?!“ Všiml jsem si, že se tomu směju sám. Ostatním to přišlo tak moc přes čáru…

Kde je ta hranice?

Žádná není.

Jaká omezení do života nese tenhle zákrok?

Je jich vlastně málo, když to srovnám se životem, který jsem vedl před tím. Měl už jsem spoustu zakázaných potravin, řadu omezení. Po transplantaci se člověk plnohodnotně vrátí do života. Ale jasně, že se nemůže ožírat jako prase, chovat se nezodpovědně. Musí pořád vědět, že je nemocný. Nemůže říct: Já jsem se uzdravil. To není pravda. Fyzička už nebude taková. Berete permanentně léky na snížení imunity. Měl byste na sebe dávat pozor, nechodit moc mezi lidi, což je při mém povolání nemožné. Navíc herci věčně přechází nějakou chřipku.

Jaké jsou vyhlídky, jak dlouho darovaná ledvina vydrží? Nadosmrti?

Podle toho, kdy ta smrt přijde. Říká se deset až patnáct let, ve výjimečných případech i třicet. Porucha imunity je v organismu pořád a může napadnout i tuhle ledvinu. Ale je korigovaná, hlídaná.

Čili to znamená být pod kontrolou…

Každý měsíc.

Vypadal by váš nový film jinak, kdyby ho nepřerušila operace? Respektive změnilo se něco ve vás?

Vlastně ne. Ten film je komedie a já tak vnímám i život. Mám jakoby schizofrenní představu, že mám v sobě ještě jednoho Tomáše, který se pohybuje někde tři, čtyři metry nade mnou, a já ho svým životem bavím. Svůj život vyrábím tak zábavný, aby se mohl chechtat celou dobu. A to se nezměnilo.