Do našeho Já se nesmazatelně zapíše rovina zvaná psychoterapeutickým směrem transakční analýza Rodič. Vytváří ji nejen výchovné vedení rodičů, ale i ostatních autorit. Jsou to zásady, doporučení a požadavky všeho druhu. Sděluje – mnohdy netázána – co je dobré a co je naopak špatné.
Co se dozvíte v článku
Problém kritického Rodiče
Když dva (Rodiče) dělají totéž, není to totéž. Kritický dává najevo věčnou nespokojenost, vytýká nám chyby, nepromine žádný nedostatek. Jeho představu zhmotňuje nabádavě vztyčený ukazováček, ruce v bok. K tomu podrážděné – někdy dokonce vzteklé – „Zapiš si za uši… Kolikrát ti to mám říkat? Měl bys… Na tvém místě bych… To jsi celý ty…“ Hojné využívání slov jako: zase, opět, nikdy, někdy, vždycky, laskavě, konečně si uvědom apod.
Přímo se nabízí považovat kritického Rodiče za padoucha nebo alespoň za „zlého Dětřicha“ a naopak vlídného Rodiče za vzor ctností, či chcete-li hodného Fridolína. Je to složitější.
První ze zmíněné dvojice to s námi programově nemyslí špatně. Mnohdy právě naopak. Chybí mu však schopnost vcítění. Možná podle sebe a toho, co se mu ve vlastním životě nepovedlo, soudí nás s nadějí, že z nás vycepuje ideál. Obrazně řečeno nepřizpůsobí rychlost jízdy stavu vozovky. To znamená, že často chce víc, než odpovídá vašim možnostem. Bývá mistrem ve srovnávání nesrovnatelného. Předhazuje nám: „Vezmi si příklad z…“ Místo tří teček můžete dodat třeba sourozence, příbuzné, známé či obecné vzory typu „každý normální člověk“.
Ani příliš vlídný Rodič není ideál
Vlídný protipól někdy svoji péči přehání opačným směrem. Příliš nám vychází vstříc. Omlouvá nás a nabízí nám výmluvy.
Někdy to připomíná výrok „hlazení do vyhlazení“. Rozumí se ve smyslu zdůvodnění „život je krátký a povinností mnoho…“ Spíše si ho užívej, než bys byl otrokem toho všeho, co musíš.
Transakční analýza
- Psychologický směr zabývající se především mezilidskou komunikací. Analyzuje rozhovory a chování lidí a snaží se u nich napomoci spokojenosti, pozitivnímu růstu ap.
- Jde o komplexní psychologickou teorii, jejíž poznatky se využívají v individuální, párové i skupinové terapii.
- Vytvořil ji americký psycholog Eric Berne (1910–1970).
- Jednou ze základních publikací transakční analýzy je jeho kniha Jak si lidé hrají (1964), která pomáhá porozumět, co se děje mezi lidmi během základních sociálních interakcí.
- Více v článku Transakční analýza: Máme v sobě rodiče, dospělého i dítě.
Rozdíly mezi muži a ženami
Ženy to mívají se svými kritickými Rodiči obtížnější než muži. Rozdíl je již v samotném zaměření. Mužské je více směrováno k výkonu a prosazení. Ženské míří – upřímně řečeno – ke všemu možnému.
Další podstatný rozdíl spočívá v jakési gender základní orientaci. Muž usuzuje: „Když bude vše v pořádku se mnou, bude vše v pořádku i s mojí rodinou.“ Žena soudí. „Bude-li vše v pořádku s mojí rodinou, bude vše v pořádku se mnou.“
Je-li s rodinou něco v nepořádku, často kritický Rodič jako by vyklidil pole svému vlídnějšímu souputníkovi. Ten nabízí nejrůznější racionalizace a pseudovysvětlení. Hledá, „kdo za to může“, a viníky nachází mimo nás.
Nelítostný Rodič v mozku ženy
Neznám ale nelítostnějšího nevlídného Rodiče, než občas bývá ten usídlený v mozku ženy. Mimořádně je – již tradičně – zaměřen na vzhled paní a dívek. Nepatrné nedostatky – mimochodem takové, jichž si muž většinou nevšimne, přímo absolutizuje. Jeho mistrovským kouskem je hmotnost. Stačí pár kilogramů navíc a řádí jako utržený ze řetězu. Nic na tom nemění fakt, že ony kilogramy navíc nejsou nad obecnou normou. Další rozdíl souvisí se známkami stárnutí. Jako příklad lze použít mužovu akceptaci „šaramantní prošedivělosti“. Žena spíše akceptuje barvu na vlasy. Nedovedu si představit ženskou variantu furiantského: „Chlapa tvoří brejle, pleš a břicho.“
Promiskuitní muž je obvykle nejen okolím, ale i svým Rodičem považován dejme tomu za výkonného „sex kouče“. Žena je viděna a obvykle i sama sebe vidí jinak.
Mužský rodič průměrného pána nabádá k tomu, aby slušně vydělával a staral se o zabezpečení rodiny. Partnerce má pomáhat zejména v péči o děti a s prací v domácnosti. Míra pomoci není obvykle přesněji vymezena, nebývá však podstatná. V psychologické praxi jsem se setkal s řadou emancipovaných a vzdělaných žen neurotizovaných marně potlačovaným hlasem Rodiče, jež dí něco ve smyslu: „To je sice hezké, že dobře zvládáš zaměstnání, ale nezapomeň, že láska prochází žaludkem. Děláš dost často teplé večeře? Mimochodem, kolik druhů vánočního cukroví letos napečeš? Jen si vzpomeň, doma jste jich mívali mnohem víc…“
Moralistní hlas Rodiče budoucím i stávajícím matkám připomíná: „Nejkrásnějším obdobím v životě ženy je mateřská dovolená.“ V ČR – zemi, jež se honosí mimořádně dlouhou dovolenou tohoto typu – hlas Rodiče tvořivě aplikuje na současnost poznatky z kojeneckých ústavů z doby kolem poloviny minulého století. Dí: „Do práce pár měsíců po porodu? Dobrá… viděla jsi film Děti bez lásky? Jestlipak víš, co to je citové strádání?“
Muži, jež se rozhodne jít na rodičovskou dovolenou, Rodič spíše virtuálně poklepe na rameno a utrousí v lepším případě, že se stal „otcem roku“. Pravda, v horším případě bude „otce roku“ prezentovat poněkud ironicky. Vážněji pak zní úvahy o tom, kdo vlastně nosí doma kalhoty.
Co s tím?
Nemyslím, že by bylo ideální „obejmout svého vnitřního kritika“, což je i název knížky Hala a Sidry Stoneových (Obejměte svého vnitřního kritika, nakladatelství Portál, 2016). Nejsou s ním žádné žerty a dokáže se přestrojit zejména za psychosomatické onemocnění.
Spíše radím jej důkladně poznat, identifikovat a jeho hlas zbavit palčivosti. Inspirací v podobném přístupu může být modelový dialog uváděný v učebnici asertivity. Kurzista se tam ptá vedoucího kurzu, jak asertivně odpoví na invektivu: „Takový kurz může vést každý debil.“ Lektor opáčil: „Mockrát mě již napadlo, že ve srovnání s Einsteinem jsem úplný debil. S tím, co v hlavě mám, ale docela dobře vystačím.“
ČLÁNKY DO MAILU