Jen jsem chtěl ještě podotknout, že dříve se i na území Evropy (jinde ve světě se to děje možná ještě i dnes, možná právě v té Indii), že rodiče neduživé nebo nemocné děti nezabíjeli, ale svěřovali je přírodě (nějakému tomu božstvu). Nejedno přežilo (vlčí děti) a výborně prosperovalo (dokud si ho společnost nechtěla vzít zpět a "zachránit" ho).
V Evropě si bohatí již velmi dlouho platí ošetřovatele (podporují školy,...) a děti dávají mimo svůj svět.
Ale ostatní lidé jsou nuceni svěřit své děti do péče jakési státní autority relativně nedávno. A není to tak dávno (a může se to klidně i zopakovat) co to znamenalo odsoudit ho umírat obzvláště pomalým a krutým způsobem (ulice by byla rychlejší), nebo jej vystavit leckterému zneužití (ne že by na té ulici nebylo také).
Snažím se říci abyste se zkusila zaměřit i na tu etickou stránku věci. Zda má rodič právo rozhodnout o tom jaký život povede jeho dítě a zda ho musí nechat žít. Celkem by mne zajímal současný stav společnosti?! Třeba proto abych se ujistil, že svěřit neduživé dítě opatrovníkům "společnosti" (špatné svědomí to je sviňa, a co teprve by o nás řekl soused) by byl opravdu zásadní omyl.