Termín je shrnutím závažné rodinné patologie. Násilníky jsou nejčastěji dospívající nebo již dospělé děti. Leč pozor, odhaduje se, že zhruba každé desáté školou povinné dítě svým chováním naplňuje definici týrání rodičů.
Tyrany bývají lidé duševně nemocní i zdraví. Přinejmenším ve smyslu plné zodpovědnosti za své činy.
Objevují se různé formy fyzického nátlaku, bití, ubližování, omezování jídla i pohybu v rámci bytu. Do týrání ale lze zahrnout i postupy zdánlivě „v rukavičkách“ – manipulace, citové vydírání, rafinované a stěží postižitelné hrozby i tzv. vymývání mozku. Tj. vsugerování určitých nepravdivých situací či historek, pocitů viny, které pak agresor zneužívá ke svému prospěchu.
Stejně patříte do blázince
Pro ilustraci případy z poradenské praxe: Třicetiletý syn je závislý na alkoholu, nepracuje ani nepobírá žádnou podporu. Rodiče ho živí, šatí, poskytují mu bydlení, dostává od nich kapesné. Jeho styl života otec s matkou zcela tolerují, a sice horko těžko, ale i vysvětlují – je přece krize, nezaměstnanost, chlapec má smůlu, určitě si něco časem najde. Problém je, že se jim ztrácejí různé cenné věci. Některé posléze naleznou v zastavárně. Kdo je zastavil, je nabíledni. Když se proti jednání ohradí, syn vše popře. Vulgárně je pošle do… patřičných mezí. Rozprodej cenností pokračuje. Rodiče se snaží věci, k nimž mají citový vztah, před synem uschovat.
Jednu z cenností po babičce uschovají tak důkladně, že po čase zapomenou, kam ji dali. Hledají a nemohou najít. Ve značném psychickém napětí obviní syna, že onen předmět opět, jako již mnohé, „dal do frcu“. Mladík to rozhořčeně popře a další vývoj mu dá v tomto případě za pravdu – po několika dnech je cennost doma nalezena. Povedený synáček triumfuje. Rodiče trestá bitím za podezírání. Uveřejňuje inzeráty na věci, jež mu evidentně nepatří. Jedná s kupci a rodiče zastrašuje. Tvrdí, že vše v domě je stejně jeho, rodiče prý patří do blázince. Je prý jen na něm, zda je nechá zbavit svéprávnosti. S movitým majetkem rodičů již hospodaří zcela po svém a místo kapesného jim bere poměrně značnou část důchodu.
Rodiče, vřed lidstva
Další z mužů, o němž bude řeč, byl zvláštní již od dětství. V době kolem dvacítky se u něj objevily bludy a halucinace. Slyšel hlasy a vytvořil si naprosto mylná, leč vysvětlením neodklonitelná přesvědčení o tom, že je pronásledován. Rodiče podezíral mj. z toho, že se spolčují s jeho samozřejmě smýšlenými nepřáteli. Opakovaně byl hospitalizován. Na veřejnosti i v psychiatrické léčebně se chová vcelku nenápadně.
Doma je to podstatně horší. Rodičům buď vulgárně nadává, nebo je obviňuje z různých nesmyslných intrik. Mimo jiné jim sděluje, že jsou „vřed lidstva“, „paraziti“, „dávno měli být na krchově“a tak podobně. Svá tvrzení občas podepře kopancem nebo ránou pěstí…
Zklamaný dědic
Do třetice uvedu případ zklamaného dědice. Otec zdědil podstatnou část jisté nemovitosti. Dva synové takto každý získali její malou část. Táta nechal svůj podíl přepsat na jednoho ze synů. Vnímal to jako jakousi kompenzaci. Za druhého totiž v nedávné minulosti zaplatil značné dluhy. Bývalý dlužník takový postup vnímá jako urážku. Mluví o komplotu, zesměšnění, nespravedlnosti. Mstí se důmyslně. K zásahům typu vypínání elektřiny a vody přidává své speciality – igelitové sáčky naplněné fekáliemi na klice do otcova pokoje, překážky na společné chodbě atd.
Ale nejde jen o mužské tyrany. „Nahlásím na sociálce, že mě šikanuješ. Tátovi řeknu, že si za moje výživné kupuješ šminky…“ V tomto duchu promlouvala se svojí ustaranou, rozvedenou matkou studentka jistého gymnázia. Peripetie jejího přístupu k matce zde nechci podrobně popisovat. Nicméně skončilo to trestním oznámením pro týrání dítěte. Jedním z argumentů, jež se vážně řešily u soudu, byla skutečnost, že matka nutila dceru, aby o prázdninách přečetla knihu o více než 400 stranách.
Čtěte téma: Klid, dokonalý rodič neexistuje!
Co mají týraní rodiče společného?
Jsou „ne mocní“. Tj. nějakým způsobem hendikepovaní. Namátkou třeba stářím, osamocením, různými pocity viny, naprostým nedostatkem asertivity. Z chování potomka jsou rozpačití, stydí se za ně a před okolím je dlouho tají. Chybu hledají poměrně dlouho u sebe. „Hlavně aby se o tom nikdo nedozvěděl,“ je přístup lidsky pochopitelný. Zveřejnění míru ponížení zvyšuje.
Bojí se výroků typu: „Jak jste si dítě vychovali, takové je máte.“ Toto mezi laiky oblíbené tvrzení je v nejlepším případě jen polopravda. Výchovou lze osobnost člověka ovlivnit výrazně méně, než se domnívali američtí behaviorálně orientovaní psychologové na počátku minulého století a marxističtí pedagogové o pár desetiletí později. Ostatně čím vyhraněnější je ten či onen rys, tím méně jej výchova může ovlivnit.
K tématu: Jak to dítě vychováváš?
Udáte vlastní dítě – a moc to nepomůže
Pomoc hledají nešťastní rodiče velmi nenápadně a utajeně. Když posléze přece jen své utrpení zveřejní, mnohdy narazí na bezradnost pomáhajících institucí. Policie nerada zasahuje do rodinných záležitostí. Ostatně – udávejte vlastní krev! V různých poradnách občas zazní šalamounská rada – musíte se nějak domluvit. Občas se rodiče něco dozvědí o lidských právech i o tom, že časy zneužívání psychiatrie minuly. Nikoho nelze léčit proti jeho vůli. Dojdou k závěru, že lidská práva jsou lépe chráněna u tyrana než u týraných. Chtějí násilníkovi zrušit u sebe trvalé bydliště. Dozvědí se, že to jednak nepomůže a není to vůbec snadné. Napíší zoufalý dopis s prosbou o radu někomu, komu věří. Prosí o radu, ale vzhledem k naučené bezmocnosti nemají sílu se jí řídit.
Více: Naučená bezmocnost ví předem: nemá to cenu
Jsou problémy, které jako by samy lákaly k řešení. Jsou jiné, těžko uchopitelné a vzhledem k jejich delikátnosti řešení uhýbající. Týrání rodičů patří mezi druhé. Čím dříve je začneme řešit, tím lépe. Samy od sebe se nezlepší. Ostych a stud tu je zbytečný. Čas hraje proti postiženým. Ohledy vůči násilníkovi též. Platí „kdo uteče, vyhraje“. Na útěk je třeba pomýšlet ještě v době, kdy na něj máme síly a prostředky. Na rezignované „ono to nějak dopadne“, je odpověď – ano, obvykle špatně.
ČLÁNKY DO MAILU