V tom případě podle Romana Vaňka existují jen dva druhy Čechů: 1) ti co si pořád stěžujou, 2) ti co si nestěžují, protože chtějí ukázat, že jsou něco více, než ad 1) A on se zařadil do ad 2).
Zřejmě u celebrit je tvrzení „jsem šťastný, abych ukázal, že jsem víc, než ti stěžující“ zhruba asi stejně věrohodné jako „miluji ho, protože je miliardář“ nebo „nikdy bych boxerovi Tysonovi nezkřivil ani vlásek na hlavě“.
Jinak řečeno Roman Vaněk není šťastný.
Spíše jsme pochopil, že Roman Vaněk si svou kariéru postavil na kritice nepřátel, které nutně potřebuje, a tak musí nepřátele – skutečné, nebo domnělé – vytvářet. A nedokáže nbýt jednoduše šťastný – BEZ NEPŘÁTEL. Už nedokáže udělat nic bez toho, že by chtěl někoho setřít.
U šmakulád to bylo na místě. Ale z celého rozhovoru je vidět, že cokoli dělá, potřebuje nepřítele. Tu jsou to stěžující Češi, tu Androidi, tu ti, tu oni.
Ten člověk v rozhovoru neřekl nic, aniž by uvedl hned k tomu, proti kterému nepříteli bojuje.