Mnozí z nás to berou jako nutnou povinnost, něco, co musí udělat kvůli společenským tlakům, protože se to prostě očekává. Tomuto vnímání poslední cesty člověka napomohla hlavně sekularizace společnosti a živení kultu mládí, zdraví a lidské nedotknutelnosti.
Co se dozvíte v článku
Tabu a strach
Strach ze smrti tady byl vždy, ale ještě nikdy snad nebyla smrt natolik tabuizovaná, jako je tomu v naší době. Bylo to hlavně díky tomu, že rodiny spolu aktivně žily ve vícegeneračním soužití. Jejich členové se provázeli navzájem od kolébky do hrobu. Navíc prostředí, v kterém žili naši předkové, bylo silně protknuto religiozitou a úctou ke stáří.
Zatímco my žijeme v době, kdy je stáří mnohdy dehonestováno, bráno jako něco na obtíž; do popředí jsou tlačení mladí, dokonalí a aktivní jedinci. Žijeme v iluzi nedotknutelnosti, nesmrtelnosti a nezranitelnosti. Mnoho lidí kvůli tomuto rozšířenému a médii někdy podporovanému vnímání může mít i velmi nepříjemné psychické problémy. A také strach ze smrti není dnes vůbec ojedinělým jevem.
Opravdu často se setkáváme s dvěma naprosto extrémními póly, buď totální ignorací konce života, anebo s mnohdy až hysterickým, panickým jednáním lidí, kteří by udělali vše pro to, aby se mu vyhnuli.
Poslední služba člověku
Dovedete si představit, že přijdete domů a oznámíte, že chodíte s dcerou nebo synem majitele pohřební služby? Jaká by byla reakce rodičů? Tipuji, že z 99 % by to bylo nepředstírané zděšení. A myslíte si, že děti, které mají jednou převzít tento rodinný podnik po rodičích, výskají radostí? Vůbec ne.
I když v tom prostředí žijete, musíte se potýkat s určitou stigmatizací a naučit se umět věci filtrovat přes specifické síto. Hlavně pokud nemáte mužského sourozence a musíte se, až dospějete, aktivně zapojit do přímé manipulace se zemřelými. Třeba jako thanatopraktik. Protože to je něco úplně jiného, než když děláte administrativní práce. Musíte absolvovat návštěvu patologie, projít si kurzy úpravy zemřelých a vědět, jak si dobře obrnit své psychické zdraví proti reakcím okolí. A také znát právní předpisy, týkající se pohřebnictví nejen v České republice, ale i v zahraničí.
Galerie: Moderní patologie slouží živým pacientům
Na stole thanatopraktika
Na stole thanatopraktika se ocitají zesnulí buď přímo po skonu, anebo po provedení patologického vyšetření. Náplní jeho práce je například úprava tělesné schránky po nešetrně provedené pitvě, nanesení speciálního make-upu, který pomůže zakrýt nesrovnalosti pleti, oholení zesnulého, protože po smrti stále rostou vousy, oblékání. Ale také provádění balzamací, které jsou nezbytné pro repatriace cizinců a jsou obsahem mezinárodních legislativních úprav. Thanatopraktik se při jejich výkonu řídí Řádem pro provádění balzamace a konzervace.
Balzamace, případně konzervace jako taková, má zpomalit přirozené tlecí procesy při nemožnosti uchovat zesnulého v chladicím boxu nebo právě při zahraničních převozech.
Někteří thanatopraktikové jsou schopní provádět například také rekonstrukce obličejů po nehodách, které jsou pozůstalým velkou pomocí, protože mají možnost setkat se zesnulým ve stavu, v jakém ho znali. V českém prostředí prošla kurzem rekonstrukce obličeje třeba litoměřická thanatopraktička Helena Vyskočilová, která mě osobně před několika lety seznámila s praxí úpravy zemřelých. Velmi mi tak pomohla začít vnímat toto téma pozitivněji, a rozpustila tak mé vlastní strachy.
Překonat sám sebe?
Často se setkáváme s tvrzením, že děti na pohřeb nepatří. Že je zbytečně vystavujeme traumatu. Celková separace smrti od života jako něčeho nevítaného a vzdáleného ale může napáchat daleko více škody než užitku.
Galerie: I velmi malé děti vědí, že existuje smrt, říká poradkyně
Smrt jako přirozená součást životního koloběhu tady je a bude vždy. Separace dětí od pohřebních obřadů a zesnulých je mnohdy následkem toho, že sami jejich rodiče měli nepříjemné zážitky z pohřbů, hlavně za dob minulého režimu. Hygienické standardy a celkové možnosti úpravy zesnulých nebyly na takové úrovni, na jaké jsou k dispozici dnes.
Pohřeb, na kterém jsme jako děti byly odtahovány od zesnulého, máme v paměti snad téměř každý z nás. Dětská psychika ale pracuje úplně jinak, nemá problém se smrtí, ale s tím, co se děje okolo. Děti reagují na projevy smutku dospělých. Pokud jsou rodiče a okolí s odchodem blízkého člověka vyrovnaní, nemá účast dětí na pohřbu negativní následky.
Přijmout smrt. A rozloučit se
Vnímání života a smrti jako dvou oddělených světů je svazující, ale když je přijmeme ve vzájemném vztahu, osvobodíme se od strachu, tabuizace a neochoty mluvit o všech jejich aspektech.
Díky umění zručných thanatopraktiků se mohou dnes na zesnulého jít beze strachu podívat také lidé, kteří se kontaktu s lidskými ostatky doposud vyhýbali, třeba právě kvůli nepříjemným zážitkům z dob minulých. A rozloučit se, třeba i tváří v tvář.
ČLÁNKY DO MAILU