S dětmi byly jen potíže a nikdo na to nebyl zvědavý. Rodilo se jich hodně, umíraly jako na běžícím páse a málokteré se dožilo dospělosti. Vytvoření blízkého vztahu se rovnalo zázraku. Děti z panovnických a šlechtických rodin pak musely fungovat jako dospělé často už v batolecím nebo předškolním věku.
Jak probíhala výchova dětí, jaký k nim měli rodiče vztah a kdo ze slavných osobností nebyl zrovna ukázkovým rodičem?
Dítě nebylo k ničemu, čekalo se, až dospěje
Zatímco dnes je narození dítěte velkou událostí, obzvláště pokud se jedná o vymodlené dítě, ve středověké společnosti dle historiků nebylo pro dětství a laskavou péči o děti žádné místo. Historička Milena Lenderová uvádí ve svých knihách jednoznačně to, že se opravdu čekalo na to, až bude dítě samostatné, což bylo třeba zhruba v šesti či sedmi letech, a od té doby bylo považováno za dospělé.
Spící děti, Mulberry Street, New York City. Snímek v roce 1890 pořídil americký fotograf Jacob Riis.
Možná si vzpomenete na dobové obrazy, které vyobrazovaly děti v dospělých šatech a často s velkou hlavou a zcela dospělými proporcemi. Teprve v době renesančního malířství od 15. a spíše 16. století se začíná na obrazech dětským rysům věnovat trochu více pozornosti.
Těžko si dnes dovedeme představit, že bychom své dítě ihned po narození odložili a chodili ho jen jednou za čas navštěvovat. Zcela běžné bylo, že dítě narozené ve šlechtické nebo panovnické rodině mělo svou kojnou a chůvu, potomek králů měl velmi brzy vlastní domácnost, kterou tvořily třeba i stovky personálu. Matka či otec pak byly autority, které pouze dohlížely na výchovu a byly informovány o tom, jak se dítěti daří. To v podstatě znemožňovalo vytvoření jakéhokoliv blízkého citového pouta rodiče k dítěti a dítěte k rodičům.
Spousta dětí umírala na epidemie a dětské nemoci
V chudých rodinách děti spíše překážely a bylo těžké je uživit, od dětství musely tvrdě pracovat a pomáhat svým rodičům zajišťovat obživu nebo se starat o další sourozence.
Ani tady nebylo vytvoření láskyplného pouta až tak běžné, navíc se matky musely smířit s tím, že spousta dětí umírala bezprostředně po porodu, v šestinedělí nebo v období raného dětství, a to samozřejmě často i včetně žen samotných. Přežít porod se nemuselo podařit. A protože neexistovala žádná dostupná a spolehlivá antikoncepce, nebo nebyla křesťanstvím uznávaná, neexistovalo ani žádné jiné východisko než přijmout těžký ženský úděl.
Žebrající rodina na obrazu finského malíře Roberta Wilhelma Ekmana z roku 1860.
Nejhorší byla vysoká úmrtnost dětí na nemoci, na které dnes máme očkování. Kromě těchto obvyklých dětských nemocí, jakými byly například záškrt, černý kašel, černé neštovice a podobně, se také velmi často, a to ve vysokém procentu, umíralo na takzvaný božec neboli psotník, což byly křeče, většinou i spojené s horečkou, v podstatě mohlo jít o jakoukoliv infekci nebo nepodchycenou neurologickou příčinu s nejasnou diagnózou.
Dnes se uvádí třeba syndrom náhlého úmrtí kojence, febrilní křeče jako následek horečnaté infekce, udušení dítěte při tetanii či epilepsii a podobně. Dalším takovým důvodem úmrtí kojence byly úbytě označující nedostatečnou výživu a neprospívání dítěte.
Nedonošenci se dávali do trouby
Pokud matka neměla mléko a nebyla k dispozici kojná, novorozenci se odkrmovali mlékem přímo od krávy – někteří to přežili. U předčasně narozených dětí to byl trochu problém, ale i tehdy si naši předkové poradili – matky nebo porodní báby dávaly tyto děti do trouby. První inkubátory pak existovaly až od roku 1880.
Druhá polovina 19. století přinesla v péči o dítě velké pokroky v mnoha ohledech, ať už se to týkalo lékařské péče, celkové mateřské péče, výživy, nebo výchovy. S dětmi se ale nikdo nemazlil a rozmazlování bylo nežádoucí. Dětem se třeba četlo nebo se jim zpívalo a vyprávěly se pohádky, ale byly vychovávány tak, aby obstály v drsném světě a uměly se chovat. Bylo žádoucí, aby nepodléhaly různým žádostem a slabostem.
Zastával se dětí, svoje však dal do sirotčince
Větší pozornost dětem se začala věnovat od druhé poloviny 18. století v době osvícenství, kdy se také více rozvíjela pedagogika a objevovaly se četné filozofické názory na výchovu dětí. Takovým velkým průkopníkem byl například francouzský filozof Jean Jacques Rousseau, který se ve svém spise Emil čili o výchově dětí vyjádřil jasně.
GALERIE: Život dětí v minulosti
Dnes mu to ale moc nevěříme, když víme, že všechny jeho děti skončily v sirotčinci. Jedna věc je teorie, druhá praxe. Pozdějšímu slavnému filozofovi vyhovoval život s jeho služebnou, duševně jednoduchou Terezou, ale plody jejich lásky už odmítal a ženu pokaždé přesvědčil, aby se dítěte vzdali. Takto postupně odložili pět dětí do nalezince.
Ve svém spisu Rosseau píše například, že „… kdo nemůže plnit povinnosti otce, nemá právo se jím stát a ani chudoba, ani práce, ani lidské zřetele ho nezbavují povinnosti děti živit a vychovávat“. Rovněž prosazuje kojení dětí matkami. To, co píše, se ale zrovna moc neslučuje s tím, jak se zachoval ke svým dětem. Spekulovalo se o tom, že děti nebyly jeho, proto se jich tak lehko vzdal. Jak se ale dále ukazuje, podle všech důkazů byly děti skutečně jeho, avšak výčitky se u něj dostavily až na sklonku jeho života.
Děti se běžně trestaly metlou či rákoskou
Bohužel spousta dětí končila v mizerných podmínkách sirotčinců a nalezinců nejen kvůli chudobě, ale i nesmyslným pravidlům tehdejší společnosti. Třeba neprovdaná matka si dítě nemohla nechat, protože by byla zcela odsouzena svým okolím. Odložené děti a sirotci, protože byla i vysoká úmrtnost matek, dost často vyrůstali na ulici a dopouštěli se i drobných krádeží, aby vůbec přežili.
Například slavný spisovatel Oscar Wilde, který zrovna nebyl ukázkový manžel, protože ženě zahýbal s mužem, za což skončil ve vězení, se však při svém pobytu v žaláři zastal dětí, které byly odsouzeny za krádeže králíků. Zaplatil za ně pokutu, a děti tak byly osvobozeny. Navíc i svoje vlastní děti měl velmi rád, hrál si s nimi, vyprávěl jim pohádky, a když s nimi nebyl, chyběly mu.
Po propuštění z vězení napsal: „Současné nakládání s dětmi je hrozné, hlavně pak ze strany lidí, kteří nemají pochopení pro zvláštní psychologii dítěte. Dítě může pochopit trest, který vyjde z jednoho člověka, z rodičů nebo vychovatele, ale nemůže pochopit trest uložený společností, protože nemůže chápat, co to vůbec společnost je.“ Je pravda, že i fyzické tresty napříč časem v různých zemích byly zcela běžné. U nás se nejčastěji používala metla nebo rákoska a říkávalo se, že „metla vyhání děti z pekla“.
Spousta pozdějších slavných osobností ve vzpomínkách na své dětství běžně uvádějí bití, například i M. D. Rettigová nebo Božena Němcová. Na Rettigovou byla matka dost přísná, bila ji, a dokonce jí v šesti letech spálila panenku s tím, že už je to ostuda hrát si v tomto věku s pannami.
Desetileté dívky byly na hraní s pannami už velké
Jaké bylo dětství v 18. a 19. století, krásně dokumentuje i vývoj hraček a možností, jak si děti mohly hrát. Podle dobových deníků se ukazuje, že již deseti- až dvanáctileté dívky byly pro hraní s panenkami příliš velké, což bychom dneska asi nepochopili.
Zvykem bylo, že děti svým rodičům vykali, na některých místech u nás tento zvyk přetrval až do více než poloviny minulého století. Dalším obvyklým zvykem bylo i to, že dítě bylo jaksi bezpohlavní a chlapci běžně nosili sukýnky, kalhoty se jim dávaly až minimálně od čtyř let. Do té doby vlastně bylo úplně jedno, jakého je dítě pohlaví.
Zdroje: K hříchu a modlitbě: Milena Lenderová; Géniové v soukromí: Gerhard Prause
ČLÁNKY DO MAILU