Zrcadla jsou zvláštní věc. Naši předkové s odrazem do styku příliš nepřicházeli, takže příslušné efekty dokáží nás mozek různě mást. Hezkým příkladem je následující nedávno provedený experiment.
Triky se zrcadly
Vědci z univerzity v německém Lübecku publikovali v časopisu PLoS ONE (Plosone.org) studii ukazující, jak zrcadlo zkresluje naše vnímání vlastního těla. Dobrovolníkům (26 mužům) vpíchli do předloktí látku, která způsobovala svědění. Místo vpichu také reagovalo zarudnutím. Aby výzkumníci pokusné osoby zmátli, podobnou rudou tečku jim tiskátkem vyrobili i na druhém předloktí. Následovalo poškrábání teček. Jak se dalo čekat, podrbání zasaženého místa přineslo určitou úlevu, poškrábání druhé ruky nikoliv. Pak nastoupily triky se zrcadly, která byla vložena mezi obě ruce. Dobrovolníci viděli na místě podrážděné ruky zrcadlový obraz té nesvědící. Při škrábání to pak vypadalo, jako by se zákrok týkal i svědící ruky.
Hrát si tímto způsobem lze v různých uspořádáních, výsledek ovšem byl, že všichni lidé hlásili úlevu i při zrakovém klamu – šlo tedy de facto o placebo efekt. Faktem je, že podrbat zasažené místo bylo stejně účinnější, byť to lidé naopak neviděli.
Každopádně se ukazuje, že pokud nám smysly poskytují vzájemně rozporuplné informace, mohou se jedny přes druhé přepsat; v tomto případě byl zrak silnější než hmat, respektive vnímání vlastního těla. Mohly by tyto klamy najít i reálné léčebné využití? Autoři studie upozorňují, že u řady kožních chorob se pacienti drbat chtějí, ale současně by neměli. Fungoval by uvedený efekt třeba i vsedě před klasickým zrcadlem, kde pravá a levá rovněž svádějí k záměně (třeba ve srovnání s tím, když nám pravou ruku podává osoba stojící k nám čelem)? Vysedávání před zrcadlem může být v budoucnu tedy nejen důsledkem marnivosti, ale i terapií…
Fantomová bolest a jiné klamy
Není to zdaleka jediný případ zkresleného vnímání vlastního těla. Nejčastěji zmiňovány bývají v této souvislosti fantómové bolesti, ale i lidé se všemi končetinami mohou zakoušet leccos.
Fantomová bolest
- Bolest v části těla, zejména končetině, která je pociťována po její amputaci.
- Vzniká drážděním nervových drah vedoucích vjemy z končetiny do mozku.
Zdroj: Velký lékařský slovník
Pocit, že postrádáte nějaký orgán, může vyvolat např. Cotardův syndrom (více v článku Nemoc, při které umřete jen jako). V tomto případě se ovšem jedná o blud, tělové halucinace se ovšem zdaleka neomezují jen na lidi trpící psychickými poruchami nebo osoby nějak intoxikované. Rozdíl je i v tom, že výše uvedený případ fungoval u všech pokusných osob prakticky stejně, dal by se tedy přirovnat k optickým klamům.
Gumová ruka
Matthew Botvinick a Jonathan Cohen již v roce 1998 přesvědčili dobrovolníky, aby gumovou ruku vnímali jako svou vlastní; později bylo provedení experimentu ještě rozšířeno na Oxfordské univerzitě. Skutečná ruka se položila za zástěnu, aby na ni člověk neviděl, naopak před zástěnou byla k rukávu připojená ruka gumová. Když se teď experimentátoři začali střídavě dotýkat skutečné i gumové ruky, pokusné osoby v tom brzy začaly mít zmatek a reportovaly, že cítí i doteky na gumové ruce. Opět tedy vizuální informace přehlušila hmatovou. Nedosti na tom, po nějaké době už lidé jako svou začali vnímat primárně ruku gumovou a jejich končetina za zástěnou dokonce začala chladnout, jak do ní proudilo méně krve, a signály odtud do mozku postupovaly pomaleji.
Praktické aspekty experimentů
Nicméně namísto lokálního umrtvení tento postup použitelný přece jen není, vjem bolesti se sice maličko zpozdí, ale podstatně potlačit se ho nepodaří. Dodává se však, že podobné techniky mají smysl pro psychiatry, aby si uvědomili, jak svět vnímají duševně nemocní (když u nás v 50.-60. letech probíhaly oficiální experimenty s LSD, argumentovalo se analogicky právě tím, že psychiatři by tímto způsobem mohli poznat, jak svět pociťují schizofrenici, a pak jim účinněji pomoci). S podobnými triky a principy by mohli pracovat i vývojáři virtuální reality.
Známý neurolog Oliver Sacks (autor mj. populární knížky Muž, který si pletl manželku s kloboukem) upozorňuje na závažnost tělových klamů. Vždyť v jistém ohledu boří něco, co obvykle pokládáme za tu nejjistější věc na světě vůbec: vnímání sebe sama jako bytosti vsazené do svého těla. Ve své poslední česky vydané knížce Halucinace (Dybbuk 2013) Oliver Sacks popisuje laboratoř švédského badatele Henrika Ehrssona, který jde v tricích ještě dále. Pokusná osoba je třeba přesvědčena o tom, že má tři ruce nebo že se vtělila do půlmetrové panenky.
Smyslové klamy
Různá označení se používají často nedůsledně, nicméně rámcově terminologie vyjadřuje následující:
- halucinace – smyslový apod. klam pokládaný za realitu
- pseudohalucinace – smyslový klam, o němž ale člověk ví, že realitou nejspíš není
- blud – přesvědčení o reálnosti halucinace, které přetrvá i po odeznění příslušného podnětu
Pokud člověk na tripu uvidí na obloze letět duhového dvojhlavého draka a velmi ho to pobaví, jde o pseudohalucinaci. Myslí-li si, že na obloze letí duhový drak, jde o halucinaci. Myslí-li si za týden, že po obloze létají duhoví draci, jde o blud. Nicméně třeba příklad s gumovou rukou ukazuje, že rozlišení nemusí být tak ostré…
Zdroje: Plosone.org, Medicalxpress.com
ČLÁNKY DO MAILU
