Nejtypičtějším rodinným mezigeneračním stresorem jsou střety vyplývající z bydlení pod jednou střechou. Ne nadarmo se tvrdí, že příbuzenská láska roste se vzdáleností. Pozoruhodná je změna v plošném rozsahu podmínek tohoto stresoru během uplynulého čtvrtstoletí. Před rokem 1989 bylo společné soužití dvou spřízněných rodin běžné. Dnes je uváděno jen u sedmnácti rodin ze sta.
Pořadí jednotlivých situací vnímaných jako nositel stresu je následující:
Stresové momenty v soužití generací:
- Styl komunikace
Agresivita a vulgárnost, neochota, nesplněné sliby, postoj „na má slova vždy dojde“. - Životní styl včetně trávení volného času
Postoj k práci, finanční investice „pro radost“, rituály provázející rodiny. Jak se má co slavit, co je vhodné udělat tehdy a tehdy. - Výchova dětí
Prarodiče bývají častěji méně přísní, ale jsou výjimky potvrzující pravidlo. Pro ilustraci uvedu povzdech jedné poradenské klientky. Pravila: „Dnes je doba tak složitá, že se člověk může považovat za úspěšného rodiče, pokud jeho dospělé děti nejsou zavřené nebo si to alespoň nezaslouží.“ - Styl vedení domácnosti
Včetně údržby bytu, eventuálně i společné zahrady. Zde je třeba počítat s vyšší citlivostí starší generace. Platí, že cokoliv uděláte jinak, než očekávají, může být později použito proti vám. - Náboženství a politika
Kdysi šlo o oblast se zdrcujícím dopadem rozdílnosti názorů. Její význam v rámci míry konfliktotvornosti čím dál víc klesá.
Co je ještě v normě
O normě se obvykle říká, že je široká. Ve stáří, zejména v tom pokročilejším, to platí dvojnásob. Věk snižuje sebeovládání, omezuje míru volních projevů, rozhodnost. Schopnost chtění a jednání zvláště v souvislosti s vyššími hodnotami je oslabena. Společenské vazby jsou omezeny. Sociální svět se tudíž zužuje. Na jedné straně se seniora mohou značně – až k pláči – dotknout maličkosti. Na straně druhé ovšem může působit až cynicky. Egocentrické zaměření – též jeden ze znaků pokročilého věku – jakoby nepřipustí odpovídající reaktivitu na záležitosti pro mladší a střední věk důležité. Bipolárnost poruch nálad je zde mnohdy velmi výrazná. Těžká deprese občas sklouzne do nepřiměřeného vtipkování a rozjařenosti.
Stáří zhoršuje adaptabilitu. Přizpůsobovat se novým poměrům, podmínkám a okolnostem je stále těžší. Platilo to vždy. V současnosti – plné nejrůznějších změn – to platí dvojnásob.
Zvyšuje se míra egoismu. To mimo jiné může vést k hypochondrickému přístupu k sobě. Zrak i sluch slábnou. Někdy se hovoří o psychické hluchotě z nepozornosti i v důsledku obtížnějšího chápání sdělení.
„Kde myšlenky tvé se toulají, kde?“ nejsou jen slova básníkova, ale i prozaické vystižení situace. Vzpomínky a úvahy utíkají k nepodstatným detailům, chybí jasné logické řazení a tomu odpovídající postup. Podávané informace jsou zabíhavé, vše je prezentováno velmi ze široka.
Podezíravost, vztahovačnost, žárlivost jsou další charakteristiky, jimž se mnozí v požehnaném věku nevyhnou. To, co bylo dříve v souvislosti se zmíněnými vlastnostmi jakž takž únosné, se vyhrocuje a svoji nesmyslností se stává jen stěží snesitelné. Chybí velkorysost. Je možno žárlit na vnuka či vztahovačně probírat, proč vlastně senior (cukrovkář) nedostal moučník.
„Veselé“ historky z koncentráku
Pesimismus dnes se může pozoruhodně snoubit se vzpomínkovým optimismem. Zažil jsem veselé vyprávění dvou starců o příhodách z vyhlazovacího koncentračního tábora. Historka, jak na starého vězně – důstojníka v. v. – zakřičel SS: „Chlape, byl jste vůbec na vojně?“ přičemž muž odpověděl otázkou: „A co vy?“ - má vzhledem k tomu, že dozorce reagoval jen tím, že se otočil a odešel – přece jen jakési kouzlo. Ti staří pánové ale ve vzpomínání pokračovali. Na baráku několikrát jeden z vězňů ukradl druhým jídlo. Šlo o krajíčky chleba fasované ráno a uschované k večeři. Když to prasklo „klukovi jsme řekli, ať jde do drátů, a taky hned sám šel“. Jinými slovy byl donucen spáchat sebevraždu. Pánové řešení situace i s odstupem času kvitovali s lehkým pobavením ve smyslu „na zloděje vždy dojde“.
Velmi staré zážitky si zmínění pánové (podobně jako jejich vrstevníci) pamatovali velmi dobře. Na to, co se dělo nedávno, zapomínali. Bývá to vysvětlováno faktem větší výraznosti, rozmanitosti a razantnosti prožitků z dětství a mládí oproti fádnosti života gerontů „dnes a nyní“. Ostatně mění se i osobní vnímání času. Čím jsme starší, tím víc se zdá, že čas utíká rychleji.
Co již není v normě
Fungování mozkové kúry může být ve stáří značně oslabeno. To je pak „možné všechno“. Demence, totální ztráta paměti, různé výstřednosti. Pohroužení se do vlastního světa, do něhož nahlédnout cizímu dost dobře nejde. Občas se starému člověku jakoby zdaří návrat. Světlých chvil je méně a méně a posléze vymizí zcela. Běžné projevy psychického i fyzického chátrání se ve stáří objevují a probíhají postupně a zvolna. Závažné psychické poruchy spojené s bludy (tj. nevývratnými chorobnými přesvědčeními) a halucinacemi mohou nastat jakoby z ničeho nic. Tj. velmi rychle, jakoby bez varování.
Projevy zvláštností starého člověka nelze brát osobně, byť se v konkrétním případě můžeme stát něčím mezi obětním beránkem a hromosvodem.
ČLÁNKY DO MAILU