Separační úzkost je normální součástí vývoje dítěte. Někdy ale může přerůst v separační úzkostnou poruchu

Separační úzkost je normálním jevem, se kterým se během života setká mnoho rodičů u svých potomků. K prvním projevům separační úzkosti dochází ve chvílích, kdy si dítě začíná uvědomovat rozdíly mezi známými a cizími lidmi. V praxi jde o období mezi 8. až 9. měsícem života, kdy se začíná formovat lidská osobnost.

Dítě v tomto věku nechápe, že když maminka jen zajde za roh, tak se zase za chvilku vrátí. Zatím ještě nevnímá, že jeho nejbližší osoba stále existuje, i když ji nevidí. Proto na odloučení okamžitě reaguje intenzivním pláčem a zoufalým křikem. Okolí a jiné osoby zcela ignoruje, v tu chvíli ho zajímá jen maminka. Zejména prvorodičky může tento jev poměrně dost vylekat a zaskočit, je nutno ale zdůraznit, že se jedná o zcela přirozenou součást vývoje lidského jedince.

Tento fenomén se nevyskytuje jen u lidí, ale lze ho pozorovat i u zvířat. Separační úzkostí trpí třeba někteří psi, kteří extrémně přilnou ke svému majiteli nebo jinému zvířeti.

Separační úzkost versus separační úzkostná porucha

Samotná separační úzkost nepatří mezi úzkostné poruchy. Někdy ale může přerůst separační úzkost u starších dětí do nezdravé formy, kterou označujeme jako separační úzkostná porucha (SAD). V takovém případě trpí jedinec nadměrným strachem a úzkostí z reálného či jen potenciálního odloučení od blízké osoby nebo domova. Taková reakce je neadekvátní věku a vývojovému stupni dítěte. U dětí se separační úzkostnou poruchou je pak vysoké riziko, že budou mít potíže i v dospělém věku. Lze u nich častěji zaznamenat nejrůznější úzkostné poruchy, panickou ataku, agorafobii, deprese a další duševní poruchy. [1, 2, 3, 4, 5]

Projevy separační úzkosti

U každého dítěte probíhá období separační úzkosti trochu jinak. Zásadní vliv má totiž to, jaký typ citové vazby je mezi dítětem a matkou (pečovatelem). A pochopitelně záleží i na temperamentu dítěte. Typickým projevem separační úzkosti je silný strach, který dítě zcela pohltí, když je odděleno od mateřské osoby. Na to pak reaguje hysterickým pláčem. Dítě v tu chvíli nereaguje na rozptýlení v podobě dalších osob či vjemů, touží pouze po mateřské osobě. Podle anglického psychoanalytika Johna Bowlbyho prožívají děti separační úzkost ve třech fázích. Každá z těchto fází je pojmenována podle toho, co dítě prožívá.

1. Fáze protestu: dítě se snaží matku (blízkou osobu) přivolat křikem či pláčem, protože má zkušenost s tím, že to zabírá a maminka přijde. Ne všechny děti se ale projevují hlasitě. Každá lidská bytost je unikátní a některé děti mohou protest prožívat vnitřně, ačkoliv nekřičí.
2. Fáze zoufalství: dítě vnímá, že pláč ani křik nezabírají, a ztrácí naději na to, že se matka vrátí. Na ostatní lidi nereaguje, uzavírá se do sebe, může být apatické. V této fázi potřebuje hlavně pochopení a trpělivost.
3. Fáze odpoutání od matky: dítě se začíná smiřovat s tím, že matka odešla, a začne potlačovat své city k ní. Svou pozornost směřuje na jiného dospělého, pokud je někdo poblíž. Pokud nikdo takový není v jeho blízkosti, upne se na nějaký neživý předmět.

Se separační úzkostí souvisí i nejrůznější dětské strachy. Patří mezi ně třeba strach ze tmy, strach ze samoty nebo strach z cizích lidí. Poprvé se tyto strachy objevují kolem prvního roku života a vymizí po dosažení 7 až 8 let. Dětské strachy plní do jisté míry ochrannou funkci. Pokud jsou ale příliš intenzivní nebo trvají moc dlouho, je vhodné vyhledat odborníka. Časem by totiž mohly přispět k rozvoji separační úzkostné poruchy, která dokáže výrazně snížit kvalitu života. [6, 7, 8, 9, 10]

Přečtěte si také:

Děti se přivazovaly a věšely na zeď. I tak vypadala péče o nejmenší

Separační úzkost u kojenců

Malá miminka jsou velice přizpůsobivá a s nepřítomností rodičů se cca do 6 měsíců vyrovnávají zcela bez problémů. Většinou jsou to v těchto situacích rodiče, kdo trpí strachem. Až později si začíná dítě utvářet vztah k jedné určité osobě – nejčastěji tedy k rodiči, který o něj primárně pečuje. Separační úzkost u kojence se poprvé projeví ve chvíli, kdy je dítěti 8 až 9 měsíců. Ve chvíli, kdy se pečující osoba vzdálí nebo vezme dítě do náručí někdo cizí, nastoupí hysterický pláč a panika.

V tomto věku ještě dítěti nevysvětlíte, že se za chvilku vrátíte. Proto doslova baží po fyzickém kontaktu a potřebuje uspokojit tuto potřebu. Chvilky odloučení mu můžete zpříjemnit tím, že u něj necháte oblíbenou hračku nebo polštářek. Doporučuje se také udělat z loučení i přivítání rituály. Dítě pak začne chápat, že po rozloučení následuje vítání a bude se na shledání těšit. Rozhodně se nesnažte zmizet nepozorovaně. Dítětem to může značně otřást a může mít pak pocit, že na vás není spolehnutí. [11, 12, 13, 14]

Přečtěte si také:

Žádné nošení, žádné mazlení. Johanna Haarer psala drsné příručky pro budoucí matky

Separační úzkost u batolat

Není samozřejmě absolutním pravidlem, že si každé dítě prožije první etapy separační úzkosti ještě v kojeneckém věku. U některých dětí se poprvé objeví až v batolecím věku, čímž se označuje období mezi 1. a 3. rokem života. Rodiče pak často udávají viditelnou změnu v chování – z dítěte, které se doposud projevovalo sebejistě a na dospělé se usmívalo, se může stát stydlivý uzlíček nervů, který se bojí mluvit s cizími dospělými. Často se schovává za maminku nebo tatínka, vyžaduje nošení nebo pláče, pokud ho rodiče nechají o samotě.

U dětí kolem 2 let bývají tyto stavy nejhorší. Na druhou stranu již začínají rozumět mluvenému slovu, takže jim rodiče mohou vysvětlovat, co se děje. Dítě postupně získává sebedůvěru, zlepšují se jeho komunikační dovednosti a zároveň začíná navazovat další vztahy s ostatními lidmi a dětmi, takže je pro něj snazší zvládat chvilky odloučení. Úzkostné stavy u dětí mohou spustit i některé významné stresující události:

• nástup do školky,
• stěhování,
• narození sourozence,
• rozchod rodičů. [15, 16, 17, 18]

Galerie: Nejhezčí porodní fotky roku 2023

• 
• 
• 

Dalších 58 fotografií

Separační úzkost u dospělých

Odloučení od malého miminka nebývá rozhodně snadné ani pro rodiče. Zejména pokud matka vidí, že její dítě pláče, tak pro ni může být velmi těžké ho v takovou chvíli opustit. Někteří rodiče prožívají silné pocity viny a obviňují se, že chtějí mít chvilku pro sebe. Jiní jsou překvapeni a zaskočeni tím, jak moc je na nich jejich potomek závislý. Každý to prožívá trochu jinak, ale obvykle to není jednoduché.

Separační úzkost, jakou prožívají malé děti, mohou někteří jedinci zažívat i v dospělosti, a to nejčastěji ve vztahu k partnerovi. V tomto případě už ale hovoříme o úzkostné separační poruše (SAD), protože tyto úzkostné stavy nejsou přiměřené věku a často zasahují do osobního a pracovního života daného člověka. Kromě strachu z odloučení od blízké osoby prožívá pacient nejrůznější strachy, například má problémy setkávat se s jinými lidmi, spát někde sám nebo se bojí, že se mu po odloučení něco zlého stane. [19, 20, 21]