Dá se předpokládat, že s pěstováním vinné révy začali na našem území už Keltové, avšak o jejich působení chybí hmotné důkazy. Ve třetím století po Kristu byl totiž římským císařem Probem zrušen zákaz pěstování révy za Alpami, a tak se mohla rozšířit na území Germánů i Keltů.
Ani Slované v pěstování révy nijak nezaostávali, o čemž svědčí bohaté nálezy vinařských nožů a semen na území Velkomoravské říše. Podle starodávné pověsti se víno dostalo poprvé do Čech v roce 892, kdy kníže Bořivoj a kněžna Libuše dostali darem sud vína od knížete Svatopluka. Ludmila ještě jako pohanka obětovala vína bohyni Krosyně a prosila o déšť, který měl zachránit úrodu. Po přijetí křtu se kněžna osobně starala o rozšíření vína po území Čech. První písemná zmínka pochází z roku 1057, kdy kníže Spytihněv II. zaslal darovací listinu kostelu sv. Štěpána v Litoměřicích. V ní jsou popsány vinice v okolí i jména vinařů.
Klášterní tajemství
Pozitivní vliv na rozvoj vinařství měla církev a zejména kláštery. Řády premonstrátů a cisterciáků zajišťovaly víno nejen pro náboženské účely. S tím, jak rostl počet křesťanů v českých zemích, rostl i počet vinic. Víno se stávalo běžnou součástí života nejen bohatých, ale i méně majetných. Společenský život se bez alkoholu zkrátka nemohl obejít. Navíc vinice se staly lukrativním zdrojem peněz. Šlechta vydělávala na pronájmu půdy. Příkré stráně, které by neměly jiné využití, se k založení vinic dobře hodily. Středověk znamenal i vyjasnění majetkových práv a zavedení pravidel pro pěstování i zpracování révy.
V roce 1355 vydal moravský markrabě Jan Jindřich vzorový viniční řád pro Moravu a městská rada v Brně nařídila povinný zápis do berních knih. Jen pro zajímavost: Brněnští měšťané investovali celou třetinu svého majetku do vinic. Jakmile vinař nezapsal svou vinici do berní knihy, měl smůlu a nesměl víno v Brně prodávat. Což znamenalo velký problém, protože do moravské metropole se dováželo víno z Rakouska a znamenalo pro domácí vinaře nepříjemnou konkurenci. Na žádost brněnských měšťanů král Jan Lucemburský nařídil, že se ve městě nesmí od doby sklizně do Velikonoce prodávat jiná vína než od brněnských měšťanů. Rada města ustanovila odbornou funkci, ochutnávače vín, kteří stáli u bran města a kontrolovali kvalitu i stanovovali cenu vína.
Daňové úlevy pro vinaře
Karel IV. osobně poznal, jak je pěstování révy finančně výhodné, a proto vydal v roce 1358 nařízení pro zakládání vinic v Praze a městech královských. Podle tohoto nařízení měl zakládat vinice každý, kdo vlastnil pozemky na jižních stráních. Pokud majitel sám vinici založit nechtěl, musel půdu přenechat tomu, kdo byl ochoten vinici vybudovat. Jako bonus dostal vinař dvanáctileté daňové prázdniny. Na druhé straně ten, kdo by vinici poškodil, vysloužil by si přísný trest. Karlovi IV. se zakládání vinic natolik dařilo, že musel v roce 1370 zakázat dovoz cizích vín do Čech v období od svátku sv. Havla (16. října) do svátku sv. Jiří (24. dubna).
Svého vrcholu dosáhlo vinařství za vlády Jiřího z Poděbrad a Jagellonců. Jenže s tím, jak rostla plocha vinic, se více a více objevovali šejdíři a podvodníci. Vznikala nekvalitní vína, a tak král musel zakročit. Vladislav Jagellonský nařídil kontrolu všech mladých vín, prováděnou perkmistrem a jeho pomocníky. Vína nemocná, přesířená a falšovaná musela být ze sklepů vytažena, a i se sudy rozsekána. Jednalo se o první nařízení týkající se kontroly vína v Evropě. V 16. století byly vydány podrobné viniční řády, které jasně upravovaly práva i povinnosti vinařů, perkmistrů i dělníků na vinici. Dokonce byla určena délka pracovní doby a výše denní mzdy pro muže i ženy.
Vídeňka, Klenice a Běloočko
V českých zemích se pěstovaly různé odrůdy. Některé z nich rostou u nás dodnes. Například se jedná o Muškát bílý, Němčinu (známe ji jako Rulandské šedé) nebo Brynšt (Tramín bílý). Z mnohých odrůd zbyly už jen názvy Vídeňka, Klenice a Běloočko.
Dlouhodobě museli domácí vinaři bojovat se zahraniční konkurencí. Císař Rudolf II. dokonce varoval před pančování našich vín s dováženými víny. Doslova císař požadoval „aby vína byla zachována tak, jak byla zrostlá“. V produkci převládala bílá vína, teprve v patnáctém století začal růst zájem o červená. Kromě mladých vín se prodávala i vína vyzrálá několik let na sudech. Ta ovšem byla dost drahá.
Obavy z konkurence byly u domácích vinařů celkem na místě. Moravští vinaři museli neustále bojovat s dovozem vín z Rakouska. Rakouští vinaři žádali císařovnu Marii Terezii, aby omezila plochy moravských vinic, neb jsou moravská vína značnou konkurencí pro jejich trh. Naopak Josef II. moravským vinařům přál a povolil vedle prodeje vína i prodej potravin a ovocného moštu.
Generace piva a kořalky
Od začátku 19. století začal zájem o víno klesat. Češi dávali přednost pivu a kořalce. Navíc docházelo k dovozu levných vín z Uherska. Zemědělci se raději věnují pěstování řepy cukrovky, které je lukrativnější než produkce vína. V roce 1890 se u nás objevil révokaz, který postupně zničil prakticky všechny vinice v Evropě. Vinaři musí vysazovat vinice štěpované na odolné podnože a několikrát ročně ošetřovat vinice preparáty z mědi a síry. Tím se pěstování révy značně komplikuje a prodražuje. V roce 1930 byla plocha vinic jen 3 870 ha.
Za první republiky dochází k postupné obnově vinic. V roce 1960 ležely vinice na 6 781 ha. Výrazně plocha vinic narostla až se zavedením velkovýrobních procesů při pěstování. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let došlo k opětování zmenšení ploch vinic. Situace se zlepšila až po dalších letech. V současnosti se réva pěstuje na ploše 18 500 ha.
ČLÁNKY DO MAILU