Názor k článku Sex bude, až uděláš, co chci! od David - Reakce na zrušení antikoncepce. Tím pádem je řešením zrušit...

Reakce na zrušení antikoncepce.

Tím pádem je řešením zrušit svět, protože pak se nebude dát hřešit. Resp. zrušit nástroje, protože pak nebudou moci ubližovat. S každým nástrojem přicházejí oba póly. Není to o nástrojích, ale o lidech samotných. Dokud řeka teče, tak zahrazení na jednom místě akorát vyústí v rozlití na místech jiných. Rozmanitost světa je nekonečná, protože vychází z nekonečna. Podoby se pořád mění a nikdy to neskončí. Ale všechno co se děje je jenom projev toho, kým jsme my sami. Ať už tomu říkáme inkarnace, stvoření nebo jakkoliv jinak. Potlačením projevu se nedotkneme příčiny. Kdo má v srdci dobro, může konat dobro i s těmi nejstrašnějšími nástroji. Na druhou stranu kdo má v srdci zlo, může konat zlo i s těmi nejnevinnějšími nástroji. Chudý může být šťastný v té největší nouzi a bohatý může být nešťastný v tom největším blahobytu. Ale nouze ani blahobyt nejsou příčiny. Nemají s tím vlastně ani co do činění.

Člověk může zrušit antikoncepci a stejně zůstat nevědomým. Stejně tak může používat antikoncepci aniž by to komukoliv nějak ubližovalo. Protože antikoncepce není ten problém. Problém je v naší mysli. Pokud řekneme, že problém je v antikoncepci, tak můžeme podlehnout dojmu, že ten problém je tam někde venku. Budeme se zaměřovat na věci okolo nás a budeme stále nacházet další a další problémy. Je to jako střílet kolem sebe kulky a divit se, že pořád přibývají mrtví. Problémem je Já. A dokud ono Já, ta kolekce myšlenek, která říká kdo jsme, bude hledat příčinu toho problému, tak jí nikdy nenajde. Problém nemůže najít příčinu problému, protože veškerá jeho snaha se odehrává uvnitř problému samotného. Každý pokus o vyřešení problému je jenom další pokračování/zhmot­nění problému. Jakákoliv aktivita problému samotného (už to je absurdní) je stále problém. Je to komické a nekončící utrpení v iluzi. Problém přežívá, protože my žijeme uvnitř něj.

Je to jako ztratit se v hádce. Dokud jste uvnitř, nemůžete jí ukončit. Jakákoliv reakce, ať už kladná nebo záporná jenom dokazuje, že jsme pořád uvnitř. Nemůžeme jí vyřešit, protože hádka je řešení samo o sobě. Už se děje a to je její účel. Může buď být a nebo nebýt. Takže když říkáme - proč ta hádka nekončí, tak akorát udržujeme její existenci. My jsme tou hádkou. Hádka je vlastně jenom pojmenování určitého vzoru. Není to nějaká žijící entita, jenom označení. Buďto sama vyšumí, aniž by si toho kdokoliv všiml a nebo je třeba jí odosobnit, aby člověk mohl vidět, že se děje. Že on doopravdy není tou hádkou. Že hádka není nějaký prostor v kterém jsme lapeni, ale že hádka se objevuje v nějakém prostoru. Že je to skutečně jen barva na plátně.

Mysl je stroj, který zvládá perfektně úlohu pro kterou byl navržen. Ale když po něm začneme chtít něco, na co nedokáže odpovědět, tak se může zdát, že je nějaký porouchaný. Mysl může operovat jenom v rámci svých vlastních omezení. A když se zeptáme - proč máš takováhle omezení? - tak je to absurdní otázka. Mysl nemůže odpovědět nic jiného než, že prostě jsou. Ale to ona neudělá. Bude se snažit splnit svoji funkci a bude nám nabízet různé odpovědi. Jako třeba když se někoho zeptáme, proč ho něco baví nebo proč se mu někdo líbí. Dokáže vymyslet tisíce důvodů, ale bude to odpověď. Mysl se racionalizací bude snažit vysvětlit, proč se nám tohle líbí, protože Já se cítí nejisté, když nezná odpověď. Zeptáme se - Proč nejsem šťastný? A mysl bude předkládat možné odpovědi - Musíš mít tohleto a támhleto. Protože to nemáš, jsi nešťastný. A nebo se zeptáme - Co je ten problém? A mysl odpoví - Problém je tohleto a támhleto. Mysl nám vždycky předhodí nějakou odpověď. Protože to je její úkol - řešit problémy. Ale je "omezená" svým původem. Je zkonstruovaná tak, aby nám pomohla přežít. Aby nám pomohla realizovat plány ve fyzickém světě. Není dobrá, ani zlá. Je to jenom nástroj. Je to prostředník mezi námi a světem.

Až se příště budeme mít nutkání zeptat - Proč nejsem šťastný - Nepotlačujme to, uvědomme si, že je to tu a zkusme se chvíli poslouchat mysl a "meditovat" nad tím co nám předkládá. Už ty odpovědi třeba známe a víme, že to nefunguje, tak můžeme říct - ne tohle to není, a tohle taky ne. Nesnažme se s myslí hádat. Přijměme tu možnost co nabízí a řekněme - Hm, to je zajímavé. Prozkoumejme tu možnost důkladně. A třeba se stane, že v jeden okamžik uslyšíme jenom ticho. Mysl nebude mít co dalšího nám nabídnout. Představte si mysl, která si může dovolit říct, že nezná odpověď. Ale ne jenom jako dočasnou přetvářku. Ne s očekáváním odpovědi. Čas se v tu chvíli zastaví. Budeme vědět, že žádná odpověď není. Že jakákoliv odpověď je jenom další hra uvnitř světa, další stvoření. Že dokud máme odpověď, existuje i problém. V každý okamžik vytváříme chorobu i lék zároveň. Očekáváním odpovědi udržujeme problém při životě. Problémem je, že považujeme stvoření, děj, formy za příčinu. Přemýšlení o přemýšlení je pořád přemýšlení. Je to nekonečný kruh. Proto žádné slovo nemůže nic vyřešit. Slovo je stvoření. Můžeme ho pouze sledovat a uvědomit si, že se vynořuje z nekonečného ticha. Že slovo není příčina, ale projev. Diskuze, přemýšlení, všechno je to "pouze" tanec slov. Kdo v něm hledá řešení, najde jenom další stvoření, další příběh. Analyzováním tance ztratíte jeho krásu. Zjistíte, že tanec je o ničem, pro mysl bezcenný. Ale když tanec pozorujete jak je, bez úmyslu, když necháte nehybnost, aby se skrze něj projevila, tak je to nádhera.