Sex v minulosti lékaři doporučovali nejvýše dvakrát do měsíce

Sex před svatbou? Jen pro muže

Každá nastávající manželka musela být velmi cudná, stydlivá a zdrženlivá. Její nevinnost byla samozřejmostí. U muže ale naopak bylo žádoucí, aby do svazku manželského vstupoval již s nějakými sexuálními zkušenostmi. Kde je získal, nebylo až tak podstatné. 

Přečtěte si také:

Naši předkové si běžně dopřávali nejpodivnější masáže

Dívkám, které se vdávaly v době kolem 18. století, bylo podle historičky Mileny Lenderové v průměru kolem dvaceti až pětadvaceti let, muži byli přibližně o pět až šest let starší. Jinak tomu ale bylo u židovských dívek, které se vdávaly klidně už od čtrnácti let.

Hlavně ať není marnivá a příliš žádostivá

Muž se sňatkem stal pánem ženy, dominance ženy byla nepřípustná. Rozhodující slovo měl doma muž, ale byl povinen se o ženu starat, živit ji, šatit a nabídnout jí přístřeší. Ona na oplátku pečovala o domácnost a děti, vařila, zvelebovala a krášlila domov. Nesměla být marnivá a příliš žádostivá. 

Odmlouvání či zatěžování muže starostmi bylo nepřípustné. Milena Lenderová ve své knize Z dějin české každodennosti uvádí výstižný citát: …žínka jeho jest vlídná, klidná, netrápí ho domácí trampotou, nevede stesky a žaloby na služky… Žena tu zkrátka a dobře měla být pro svého muže, starat se o něj, vyslechnout ho a utěšit, pokud přišel domů se starostmi. Důležité také bylo, aby i po narození dětí vždy nejvíce pozornosti věnovala jemu.

Psychické trauma o svatební noci

První sex po svatbě byl pro mnohé dívky utrpením, nezřídka u nich vzniklo i trauma a doživotní odpor k milování. Kuriózních, humorných i méně vtipných příkladů bylo v historii popsáno dost. 

Nezkušené dívky vstupovaly do manželství nepoučené a většina z nich neměla ani mlhavou představu o tom, co je čeká. Navíc v mnoha případech byl pro ně jejich manžel naprosto cizí člověk, nezřídka i zcela odporný nebo o dost starší. Jejich matky s nimi o sexu nemluvily, anebo jen poukazovaly na odvrácenou stranu manželství a uváděly všechno jen v tom nejhorším světle a pouze v náznacích.

Přečtěte si také:

Příběh tajemné pacientky Anny O. Proč se zapsala do dějin psychiatrie a feminismu?

Od žen se totiž ani neočekávalo, že mohou a smějí prožívat svou sexualitu radostně a s uspokojením. Žena, která nacházela zalíbení v milostných záležitostech, byla považována za hříšnou a toto její chování bylo zcela nepatřičné. 

Ostatně pro manželství nebyla sexualita nějak stěžejní, pouze ve významu plození potomků. Muž ženu do styku neměl nutit, protože by to mohlo ohrozit jejich budoucí potomky co do jejich fyzického a duševního zdraví, ale od ženy se vyžadovalo, aby byla k plnění manželských povinností svolná. Zároveň však měla zůstat vždy stydlivá a v těchto věcech zdrženlivá.

Šlo o dědice, nikoli o rozkoš

Ani muži to se sexem neměli přehánět. Lékaři sexuální styk v manželství doporučovali jednou až dvakrát měsíčně, uvádí Lenderová. Přehnané pohlavní žádosti byly nepřípustné. Jediným cílem manželského pohlavního styku bylo zplození potomka, dědice. Důvody byly též ryze praktické, čím více dětí rodiny měly, tím narůstala pracovní síla v chudých rodinách. Potomkům se také mohly předávat živnosti a dědictví, navíc se měli povinnost postarat o své stárnoucí rodiče.

Protože ale antikoncepci církev neuznávala a lidé o ní zrovna neměli povědomí, rodily se děti jako na běžícím pásu. A to i přesto, že církev až do 19. století zakazovala sex v době půstu a některých církevních svátcích, kterých nebylo zrovna málo.

Přečtěte si také:

Dějiny šílenství: hysterie se léčila vibrátorem

Ženy rodily doma a často ihned po porodu byly nuceny pracovat. Vzhledem k velmi vysoké úmrtnosti dětí ještě v kojeneckém věku se však jen málo potomků dožilo dospělosti. Neplodná žena byla pro muže symbolem neštěstí a božího trestu, samozřejmě i důvodem k rozluce manželství. 

Ženy braly početí a porod dítěte jako svou povinnost a často se upínaly s prosbou o pomoc ke všem svatým nebo k lidovým pověrám a léčitelům, aby podpořily svou plodnost a narodilo se jim vytoužené dítě. Používala se různá zaříkání, modlitby nebo se užívaly bylinky a podobně. 

Ženy v manželství neměly čas o sebe nijak dbát a pečovat o své zdraví, dost často po porodech mnoha dětí v manželství bez lásky velice rychle stárly a uvadaly.

Jedině misionářská poloha, všechno ostatní hřích

Jak již bylo zmíněno, na prvním místě bylo plození dětí. Manželský sex dle církve byl žádoucí pouze v misionářské pozici, všechny ostatní polohy byly považovány za sodomii, která tehdy neoznačovala pouze styk se zvířaty nebo styk mezi osobami stejného pohlaví, uvádí historička Lenderová ve své knize Z dějin české každodennosti. Rovněž vysvětluje význam pojmu onanie, který označoval jakékoliv prolití semene mimo lůno ženy, tedy přerušovanou soulož, jejíž provozování v manželství bylo též dle církve nepřípustné.

Církev proti přerušované souloži brojila, dokonce ji považovala za mírnou formu potratu. Historička Milena Lenderová vysvětluje, že od počátku 20. století se pak připouštěla metoda neplodných dnů, ale rozhodně s nepřesnou představou, takže asi moc spolehlivá nebyla.

Láska přijde až časem (anebo taky ne)

Co čekalo mladou dívku, která se chtěla, anebo také nechtěla, vdávat? Dříve se říkávalo, buď svatba, anebo klášter. Vyvolený chlapec, nebo také zcela cizí člověk, přišel o její ruku požádat rodiče či jejího poručníka, a to buď osobně, nebo písemně. 

Někdy při volbě ideální manželky pomáhali dohazovači. Jednu dobu, na úplném počátku 20. století, to byl také časopis Eros: Časopis pro zájmy sňatkové, který nabízel seznam vdavekchtivých žen a svobodných mužů. Jeho činnost však netrvala déle než dva roky, jak píše Milena Lenderová. Sňatky bývaly často domluvené, na základě rozumu a ze sociálních, náboženských, ekonomických nebo politických důvodů. Láska prý přicházela až časem.

Do lázní za intimním sbližováním

Žena však sňatkem nesměla klesnout na společenském žebříčku, naopak byl žádoucí její postup a aby si svatbou polepšila. Totéž platilo i naopak u mužů, kteří se třeba ženili s dcerami lékařů, pastorů, právníků či důstojníků. Po žádosti o ruku už následovalo zasnoubení, ohlášky, svatební oznámení a samotná svatba, která se většinou konala v kostele. Teprve od roku 1868 byly povoleny občanské sňatky. 

Mladí novomanželé z lepších rodin pak často odjížděli na svatební cestu na venkov nebo do lázeňských měst, kde se měli spolu blíže seznámit a mít klid na vzájemné intimní sbližování. Ženy po svatbě již nosily zakryté vlasy, chodily na nákupy s nákupním košíkem a doma je manželé oslovovali: ženo nebo maminko. Na nějaké „mazlení a milkování“ nebyl čas a nejevilo se to jako žádoucí. Ostatně totéž také platilo při výchově dětí, se kterými se obvykle nikdo příliš nemazlil.

Snubní prsten jako poslední článek řetězu

Milena Lenderová píše, že děti tak nebyly traumatizovány rozvody jako dnes, protože ty byly nepřípustné, ale byly často traumatizovány způsobem tehdejší výchovy. 

Na základě tridentského koncilu z 11. 11. 1563, který stanovil závazné normy uzavírání manželství pro katolíky, bylo manželství svátostí, monogamním a nerozdělitelným svazkem mezi mužem a ženou. Pro mnohé ženy se však stalo doživotní pastí a krutým vězením. Snubní prsten podle Lenderové mohl symbolizovat poslední článek řetězu, který ženu připoutával k lůžku muže, jenž ji unesl z jiného kmene ještě v dobách neolitu…