Šílený tanec svatého Víta

Co mají společného pavouci a svatý Vít? Tarantule je ohyzdný pavouk – původně domovem v tropech. Patří k největším svého druhu toho času vyskytujících se v Evropě. V odborném tisku se poměrně nedávno objevil článek Návrat tarantule aneb slíďák tatarský opět v České republice. Lidé považují tarantuli za smrtelně nebezpečnou, leč není tomu tak. Ohrožuje nás srovnatelně jako bodnutí včely. Citlivá mužská duše se ovšem neubrání dojetí nad gender nemilosrdenstvím. Pro samce tarantule je smrtelná podzimní kopulace. Samice je v pořádku a skladuje sperma ve svých váčcích přes zimu. Posléze zajistí další generaci. Leč dosti již poznatků z arachnologie – vědy o pavoucích. Dostáváme se k tomu, co má společného s psychiatrií.

Tarantismus: tancuje šíleně…

Tarantismus je historický název pro taneční mánii. Jde o velmi temperamentní, hysteroidní reaktivitu. Připomíná tanec, či spíše divoké křepčení. Tradovalo se, že je následkem kousnutí tarantulí. V dobách svého největšího rozkvětu – v 17. i 18. století – byla tato choroba považována za nakažlivou. Fyzickým kontaktem se údajně přenášela od postiženého na druhé lidi.

V historii lze najít i zmínku o podobné aktivitě – „smilném tanci“ zvaném tanec svatého Víta. Popsán byl coby epidemie na počátku patnáctého století. Postižení se údajně někdy utancovali k smrti. Při tanci samém ještě ke všemu páchali rozličné neřesti. Dnes bychom hovořili v této souvislosti nejspíše o davové hysterii s až psychotickými prvky.

Autor: Pieter Brueghel ml., podle licence: Public domain

Tanec svatého Víta: záškuby a plazení jazyka

Termín „tanec svatého Víta“ ovšem nezapadl do zapomnění. Coby synonymum názvu chorea minor nebo Sydenhamův syndrom patří mezi neurologické poruchy. Charakterizují jej bezděčné nekontrolovatelné záškuby nebo kroutivé pohyby. Nemoc byla v moderní době popsána výhradně u dětí. Typický věk nemocných odpovídá období docházky na základní školu. Na rozdíl od mnoha jiných svérázností je „tanec“ častěji diagnostikován u dívek než u chlapců.

Děti bývají nejprve neposedné „živé stříbro“. Za příčinou chorey minor je považována nedoléčená streptokoková infekce. Přesněji autoimunitní reakce organismu na onu infekci. Nemoc se rozvíjí plíživě. Na počátku může připomínat syndrom ADHD s poruchami pozornosti, podrážděností a neklidem. U mladších dětí bývá častá plačtivost a labilita nálady.

Později se objevují nápadné záškuby, jindy spíše kroutivé pohyby končetin. Záškuby se posléze mohou objevit i jinde na těle – včetně obličeje. Grimasy jsou občas doprovázeny vyplazováním jazyka. Popsané problémy se objevují jen v bdělém stavu, ne ve spánku.

Tanec sv. Víta (chorea minor/Sydenhami) bývá někdy zaměňován se závažnější neurologickou chorobou, která se rovněž v určité fázi svého fatálního průběhu projevuje mj. neovladatelnými trhavými pohyby.

Huntingtonova chorea

Pozoruhodná je již historie slova chorea. První jej použil významný lékař a alchymista Paracelsus v 16. století. Právě pro nekoordinované pohyby končetin a trupu, které poněkud připomínaly taneční projev (chorea, choros – tanec). Stejný autor využíval termín tanec sv. Víta v souvislosti s extází při středověkých náboženských obřadech. Dnes víme, že často šlo o hysterii, davovou sugesci. Dost možná se někdy jednalo o epileptické projevy. Nabízí se mj. i intoxikace námelovými alkaloidy v potravě. Je pravděpodobné, že v inkvizičních procesech s čarodějnicemi i jinými osobami tzv. posedlými ďáblem byla umučena řada lidí nemocných Huntingtonovou choreou.

Nemoc je tak nazvána od sklonku 19. století. Nese jméno mladého lékaře Jamese Huntingtona, jenž ji důkladně popsal. Výskyt se v Evropě a Americe odhaduje na pět až deset případů na sto tisíc obyvatel. Typický věk nástupu prvních příznaků Huntingtonovy choroby je mezi pětatřicátým až padesátým rokem věku. Obě pohlaví jsou postižena stejně často. Má dědičný ráz, fatální průběh, počátek je v dospělosti. Hlavní příznaky tvoří porucha hybnosti, změny chování a demence. Ledacos z toho lze na určitou dobu tlumit. Konce jsou děsivé. Průměrná doba přežití je zhruba patnáct až dvacet let.

Podstatně vzácněji (5 % ze všech případů) se nemoc objeví v dětském věku (juvenilní forma Huntingtonovy chorey) či do dvacátého roku věku (chorea s časným počátkem). Existuje i neobvyklá forma Huntingtonovy chorey s pozdním počátkem, tedy s prvními projevy po šedesátém roce.

Začátek nemoci: dva chmurné scénáře

Prvními projevy Huntingtonovy choroby jsou častěji změny chování a osobnosti. V prvním modelovém případě se objevuje nedostatek zájmu o své okolí, o potomky a jejich potřeby, o partnera či partnerku, o svůj vzhled. Tj. celkový úpadek, apatie, citové oploštění. V zaměstnání to také nestojí za nic. Následkem bývá nezaměstnanost a ztráta sociálního postavení. Může trvat několik let, než je stanovena přesná diagnóza.

Méně častý vývoj začíná nápadnou explozivní podrážděností. Výbušnost střídají úzkostné stavy. Rodina si například všimne úzkostné reakce nemocného na nevýznamné události. Namátkou třeba na pozdní příchod domů; rozhodování, co si vzít na sebe; na dilema přijmout nebo odmítnout pozvání na návštěvu apod. Úzkost se u nemocných projevuje mj. somatickými obtížemi (bolesti hlavy, zad, zažívací obtíže). A také deprese se objevují u čtyř nemocných z deseti. Sebevražednost je zhruba pětkrát častější než u běžné populace.

Partnerské peklo

Prvními projevy mohou být také žárlivecké projevy s rysy podezřívavosti. Poměrně časté jsou obsedantní (nutkavé) myšlenky a kompulzivní jednání. Občas se v časných fázích objeví hypersexualita. Častější je impotence.

V počátku Huntingtonovy choroby se může také objevit i nepříliš závažná kriminalita (např. opakované drobné krádeže) či problémy s alkoholem. Nejde o „bezcharakterní“ projevy. Viníkem jsou chorobné změny. Časté je domácí násilí zaměřené na partnera i děti. Chybí reálné hodnocení sebe sama. Partneři nemocných v této souvislosti hovoří o permanentním smutku a strachu. Soužití s takovým člověkem je skutečný „kus života těžkého“.