Přál bych všem, aby jeli stejným vlakem, jako já přede pár týdny. Seděly tam dvě slečny, které z pusy (v tomto kontextu by se hodilo spíše z „huby“) vypouštěly takové vulgarity, že by i ten dlaždič zčervenal.
Když jsem pak za týden jel opět vlakem, tak jsem tam potkal celou bandu slečen, kde se jedna z nich chlubila, že nepozná rozdíl mezi „impresionismem a expresionismem“. „To je alespoň zajímavá debata“, říkal jsem si a „tak to nemůže být tak strašné“. Ovšem jejímu tvrzení zřejmě chyběl potřebný důraz a asi to i ona sama cítila, protože na konci spustila jako fanoušek Baníku na zápase.
Dá se pochopit, že když mi spadne kladivo na nohu, tak upustím páru trochu řízněji. „Vole“ se dá taky *jednou za týden* odpustit. Ale když mnohem horší vulgarity slyším z úst nějaké slečny při běžné konverzaci, tak si pomyslím něco o hospodářském zvířeti a necítím nic, než odpor. Ještě horší je pomyšlení, že „tohle“ bude chtít jednou na univerzitu.