Powerbocking, jak se sportu na skákacích chůdách říká, vypadá na první pohled náročně a hlavně nebezpečně. Když se ovšem na trochu vesmírně vyhlížejících botách naučíte, užijete si naprostou volnost, můžete se třímetrovými kroky rozeběhnout nebo si pro něco vyskočit třeba dva metry vysoko. To ale předcházím, nejdříve musíte zvládnout kroky.
Skákací boty jsem si vypůjčila od mladého nadšence powerbockingu, Daniela Fajmona, člena týmu Powerriser Praha, se kterým jsem se sešla v Praze na Letné. Zájemcům boty půjčuje a učí je, jak na to. K botám, nebo spíše kovovým pérovacím chůdám, jsem měla od samého začátku respekt – jejich „kopýtko“ je totiž poměrně malé a vy se na nich musíte neustále hýbat. Zastavení znamená pád a pokud se na skákacích botách učíte, počítejte s tím, že určitě (a nejednou) spadnete. Proto je nutné chránit lokty, kolena a hlavně zápěstí. Používají se stejné chrániče jako při jízdě na in-line bruslích. Ten, kdo si troufne na salta nebo na přemety, by rozhodně neměl zapomenout na helmu.
Jako čerstvě narozené hříbě
Horní i dolní přezka zacvakla a já jsem se za pomoci instruktora poprvé postavila. Jenže jak už jsem zmínila, stát na skákacích botách nelze, musíte se hýbat. Divně a nekoordinovaně jsem poskakovala a zmateně chodila sem a tam. Musíte si zvyknout, že zem je pod vámi zhruba čtyřicet centimetrů hluboko a způsob pohybování není vůbec přirozený.
Váhu držte na patě. Při došlapu musíte mít napnuté koleno, choďte jako čáp,
volá na mě instruktor Daniel. A vida, po chvíli se z hříběte opravdu stává čáp. Hned, jak jsem si na chůdy zvykla, narovnala jsem se v zádech a po zvládnuté chůzi jsem pozvolna zkoušela běh. Pocit to byl úžasný, připadala jsem si trochu jako Neil Armstrong, jen trochu rychlejší.
Posilovna pro celé tělo
Podobně, jako při skocích na trampolíně, posilujete nejen každý sval, ale také orgány, dokonce i jednotlivé buňky v těle. Skákací boty váží každá čtyři a půl kilogramu a devítikilová zátěž je velmi brzy znát. Odpočinek je pak nezbytný. S únavou samozřejmě stoupá možnost chybování, tedy i nebezpečí zranění. Pro skákání jsou ideální parky, kde se můžete zachytit třeba o stožár osvětlení a odpočinout si, nebo se posadit na opěradlo lavičky.
Při běhání nebo při rychlejší chůzi si dejte pozor na prudké zastavení, mohla by vám chůda podklouznout. Se špatným výběrem povrchu se toto riziko ještě zvyšuje. Nejlépe se skáče venku na asfaltu, betonu nebo v tělocvičně na parketách – samozřejmě nesmějí být navoskované. Nevýhodu je mokrý povrch, skákání třeba po dešti může být nebezpečné,
varuje Daniel Fajmon a dodává, že skákat jen tak „nahoru dolu“ lze ovšem všude, zkoušel to prý i na ledu.
Chůze, běh, nebo salto?
Se skákacími botami si můžete opravdu zadovádět. Někdo si užívá běh, jiný se pokouší o delší trasy nebo o různé výšlapy. Někteří skokani zůstávají spíše na místě a věnují se akrobatickým kouskům, například roznožkám, saltům vpřed i vzad nebo s vruty. Také přeskakují různé překážky a skáčou do výšky. Inspiraci našli u velké trampolíny, jen s sebou táhnou o devět kilo navíc, jsou tedy rychlejší a také mají trochu jinde těžiště, se kterým se nejprve musejí naučit pracovat.
Triky se zkoušejí v tělocvičně do duchen a zásadně s helmou. Dříve se na různé večírky zvali kejklíři a břišní tanečnice, teď shánějí nás,
svěřuje se Daniel. Skákací boty jsou totiž atraktivní i pro diváky, kteří často zatajují dech nad tím, co na nich kluci i holky dělají. Potom zase tají dech vybraní „dobrovolníci“, když je skokan přeskakuje. Nemusíte mít strach, s botami lze přeskočit více jak dva metry,
uklidňuje mě Daniel a chystá se na přeskok mé postavy.
Na věku nezáleží, na povaze ano
Skákací boty si oblíbí každý, kdo má rád výšku, rychlost a trochu adrenalinu. Boty jsou odstupňované podle hmotnosti – od dětských (od váhy třiceti kilo) až po boty pro těžší váhu do sto dvaceti kilogramů. Nejčastěji skáčou mladí lidé, i když se může stát, že skákání podlehne i někdo mnohem starší. Na minulém srazu v Německu jsem viděl chodit na skákacích botách dědu, který vypadal tak na osmdesát pět let. Měl dokonce klasickou stařeckou hůl, která byla o čtyřicet centimetrů prodloužená,
vzpomíná Daniel.
Powerbockingu se můžete věnovat jak rekreačně, tak i závodně. Je to poměrně mladý sport, pokud byste se v něm chtěli prosadit, máte šanci dostat se poměrně snadno na špičku,
láká nové nadšence do svých řad Daniel Fajmon. Své síly pak můžete srovnat v několika soutěžích. Závodí se například v běhu na 100 nebo na 400 metrů. Skáče se do výšky klasicky snožmo, nebo saltem. Také se soutěží v počtu salt za minutu. Pravidla se teprve vyvíjejí.
Kde koupit boty
Boty se zatím neprodávají v kamenných obchodech. Koupit je můžete přes internet a stojí okolo osmi tisíc korun. Není to malá částka, nicméně ještě před rokem se prodávaly o čtyři tisíce dráž a rozhodně nedosahovaly podle Daniela Fajmona takové kvality. Například horní část boty byla k noze připevněna jen na suchý zip. Ty současné už mají jiný způsob uchycení a lze je nastavit. To je velká výhoda, nohy jsou různé, někdo je má třeba trochu do „X“ jiný do „O“,
říká Daniel. Pokud do bot nechcete hned investovat, můžete si je vypůjčit. Hodina i s instruktorem stojí okolo pěti set korun.
- Autorem tohoto mladého sportu je Němec Alexander Böck, který si nechal boty patentovat 2. července 2003. Botám (vynálezu) se říká Powerskips, ale název sportu, powerbocking vychází z jeho příjmení.
Rozhovor s Danielem Fajmonem (člen týmu Poweriser-praha.cz)
Proč jste začal se skákáním?
Zkoušel jsem různé věci, například chůdy a na festivalu žonglování jsem viděl „skákací chůdy“, což mě zaujalo. Vypadalo to děsně jednoduše. Říkal jsem si, že když takto hopsají, nemůže to být tak těžké. Zjistil jsem, že hledají nějaké členy do týmu. Tak jsem je kontaktoval a měl jsem štěstí.
Po jaké době jste si troufl na salta?
Salta nejsou těžká, jen to tak působí. Jakmile začnete běhat a skákat, půjde to samo. Jen je důležité trénovat v tělocvičně, skákat do duchen. Já jsem se dostal do tělocvičny tak po půl roce.
Zranil jste se někdy při skákání?
Nestalo se mi nic vážného. Na jedné akci jsem skočil salto dopředu, jenže to nebyla rovná cesta, takže jsem dopadl na šikmou plochu. Vystřelilo mě to tak, že už jsem to neustál. Trochu jsem se kutálel, až jsem „zaparkoval“ těsně před sanitkou, která tam byla připravená, kdyby se mi něco stalo. Vyvázl jsem jen s odřeninami a lehkým naražením.
Na každé noze máte navíc čtyři a půl kila. Trénujete nějak jinak, než skákáním?
Kdepak, nijak neposiluji, tou nejzábavnější formou tréninku je učit se to přímo. Skákáním se navíc posiluje celé tělo.
Foto: Filip Singer
ČLÁNKY DO MAILU