Jeden z otců české psychiatrie, prof. Vladimír Vondráček, vytvořil termín – afekt zlobný. Obvykle je nepřiměřený podnětu, bývá přehnaný. Tvoří jej částečná synonyma – hněv, zlost a vztek. Hněv bývá ovšem pokládán za dlouhodobou emoci, vztek je zařazen k afektům. Zlost má blíže k afektu, leč může mít i charakter dlouhodobého emočního ladění. Z náboženského pohledu je hněv jeden ze sedmi hlavních hříchů. Trvá-li dlouho, hovoří se o nepřátelství (hostilis). Ve vyhrocené podobě i o nenávisti. Člověk rychle podléhající zlobným afektům je prchlivý. Jeho výraznou vlastností je tudíž prchlivost.
- Patický afekt vzniká náhle. Je to nepřiměřeně silná emoce. Připomíná řádění Golema.
- Raptus je náhle vzniklý, krátce trvající a s neobyčejnou silou probíhající pohybový projev. Může vést k útěku, útoku či pokusu o sebevraždu nebo sebezmrzačení. Je provázen prudkým afektem strachu, vzteku či úzkosti.
- Paroxysmální afekt bývá náhlý záchvat strachu bez zjevné, aktuální příčiny. Může trvat hodiny i déle.
Specificky český termín „blbá nálada“ je zřejmě kombinací zlosti okořeněné hněvem, závistí a částečnou depresí.
Přečtěte si: Blbá nálada. Kde se vzala a jak se šíří
Jemné nuance zmíněných emocí zajímaly lidi od pradávna. Seneca napsal před dvěma tisíci lety knihu „O hněvu“. Popisuje v ní obraz cholerického vzteklouna s planoucíma očima, rudou tváří, skřípajícími zuby, zježenými vlasy, sípajícího, vzlykajícího a zlostně dupajícího. Domluvit se s ním nedá. Okolí málem nevnímá, řečový projev je přerývaný. Ruce se vzpínají… Dnešním pohledem lze v dávném popisu najít i depresivní prvky. Pokusy „překřičet“ depresi hněvem jsou poměrně časté. Pro mnohé osoby je snazší a přijatelnější zuřit než plakat.
Jak zrají hrozny hněvu
Fyziologicky vzato má hněv vyladit jedince k útoku na překážku stojící v cestě dosažení kýženého cíle. Zvýšit fyzickou sílu agrese. „Nejlepší obrana je útok.“ Hněv ovlivňuje i fyzický postoj a mimiku.
Když pohled na protivníka, eventuálně na sebe sama, do zrcadla poví: „Pozorovaný má stáhnuté obočí, svislé vrásky u kořene nosu, oči otevřené do široka, zuby stisknuté, hlavu a hrudník poněkud vystrčený dopředu, ramena zvednutá, pěsti jsou zaťaté, tělo činí dojem bojového postoje,“ je jasné, co může následovat.
Společenské konvence hněv neodstraní. V řekněme dobré společnosti ovlivní či potlačí jeho projevy. Nemůže ale ovlivnit to, co již zmíněný profesor Vondráček nazval „sklon k vztekání se“. Ten je dědičný a souvisí s endokrinním nastavením. Fyziologická zjištění mimo jiné varují před hypoglykemií. Nejen některé šelmy, ale i hladoví lidé takříkajíc zuří. Zjištění by měli mít na paměti nejen krotitelé v cirkusech, ale i ženy z různých důvodů „v domácnosti“. S hladovým miláčkem navracejícím se z práce mnoho nepořídí.
Zloba u dětí
U novorozenců platí „cílem činnosti je vlastní činnost“. Nemá konkrétní cíl ani nejde o usilování o objekt vnějšího světa. Překážky dokáže dítko vnímat, až si je schopno zapamatovat původní cíl. Ne, pokud lze, velmi snadno směřování jeho aktivity odklonit. Ještě po prvním roce života jde o „negativní emocionální vyprázdnění“.
Zkušeností se (i malý) člověk učí. Rodiče po spontánním výbuchu zlosti dítka zakročí a uspokojí jeho potřeby. To si postupně uvědomí, že právě tak se lze chovat, pokud něco chce… a patřičný vzorec jednání je na světě.
Výzkumem v mateřské škole bylo zjištěno, že dítě se v průměru devadesátkrát za den setkává s nějakou psychickou či fyzickou překážkou. Většinu z nich naštěstí nevnímá jako frustraci. Co má a naopak co nemá frustrační ráz, je záležitostí subjektivního hodnocení. Od onoho hodnocení se odvíjí i následná reakce – od „ruky nad tím mávnutím“ až k těžké fyzické agresi.
Když je se mnou, nezlobí!
Výzkumy mj. prokázaly, že v přítomnosti tzv. návštěvy – člověka, jež nepatří do nejužší rodiny a očekává se, že na něj uděláme dobrý dojem – se tolerance vůči frustraci jak u dítka, tak u jeho rodičů snižuje. Dítko pod vzniklým tlakem zlobí či se tzv.„předvádí“. Rodič sám frustrovaný snahou „být OK“ je vyvedený z míry víc, než je obvyklé. Jde o jakousi zpětnou vazbu.
V poradenství se také poměrně často setkáváme s výrokem otce: „Když jsou děti jen se mnou, tak nezlobí.“ Rozumí se – zlobí jen matku. Eventuálně jen je-li matka přítomna. Výrazně méně často obdobně o blahodárném vlivu pouze své přítomnosti mluví matky. Mohu citovat názor jednoho z rodičů – příčinu své výchovné úspěšnosti vidí jednoznačně – „protože mi do toho nekecá“.
Co vyvolává agresi
Kurt Lewin uskutečnil pozoruhodný experiment:
Skupina třiceti dětí ve věku těsně před zahájením školní docházky si hrála v herně se známými hračkami. Poté děti mohly přejít do jiné místnosti. Tam si vzaly své hračky, ale nalezly tam i mnoho jiných, nových, daleko atraktivnějších. Starých si přestaly všímat a nadšeně se zabývaly novinkami. Experimentátor využil jejich nadšení a naopak nezájmu – odnesl staré hračky do jiné části místnosti. Poté byly děti odvedeny ke starým, méně atraktivním hračkám a patřičná část místnosti byla uzavřena průhledným plotem. Děti lepší hračky viděly, ale nemohly k nim.
Žádaly obnovení přístupu do pomyslného ráje hraček. Prosily. Posléze se vztekaly. Následovaly projevy agrese proti plotu… nakonec určité procento dítek rezignovalo. Menší zbytek však slovně a v několika případech i fyzicky útočil proti vedoucímu pokusu a jeho asistentům. Po chvíli se děti přizpůsobily – hrály si s původními hračkami, ale jejich hra byla na nižší vývojové úrovni než na počátku a také bylo zaznamenáno víc projevů agrese mezi sebou. Úpadek byl největší u dětí, jež byly předtím nejvíc agresivní. Lze to komentovat příslovím „na dobré se snadno zvyká“ a dodat „na horší těžko“.
Nejen bezprostřední pocity ztráty vyvolávají agresi. I následné prožitky křivdy, hněvu, ošizení působí záporně, vedou k regresi – ke snížení dosažené úrovně. Samozřejmě ne každá agresivita je negativní, ve smyslu antisociální. Je možné (i agresivně) bránit sociálně velmi přijatelné hodnoty.
Trest sděluje jen to, co se nemá
Vzteklouny a zuřivce nelze léčit tím, že si jich pouze nevšímáme. Navíc je-li ignorování ostentativní, jejich agresivní výbušnost to podporuje.
Nešťastné je rádoby optimistické uklidňování stylem „jednou bude lépe“.
Nepomůže napomenutí typu „chovej se slušně“.
Spoléhat na tresty, zejména fyzické, je v rámci vedení zvaného „výchova pruské kadetky“ lákavé. Jenže takový trest sděluje, co se nemá, ale nic neříká o tom, co se má. Navíc podporuje přenos agrese. Dotyčný se naučí „držet pusu a krok“ ve vztahu k silnějším a… patřičně to osladí slabším. Fyzicky trestané děti jsou agresivnější než ostatní v rámci vrstevnických skupin.
Aby bylo vše ještě složitější – introvertní lidé jsou vnímavější k riziku trestu, extroverti se spíše zaměřují na odměnu. Extrovert se dá spíše přemluvit k nevhodnému chování ovšem s lákavým cílem, jímž může být i obdiv kamarádů. Introvert „taky rád“ neplechu, jenže se nechá méně strhnout okolím. Bývá podstatně úzkostnější a bojí se následků. To podporuje sociální zkaženost „i tam, kde o nic zlého nejde“.
Co dělat?
Rčení „kdo se baví, nezlobí“ se nemusí týkat jen dětí. Pomáhá dát potenciálnímu vzteklounovi možnost sociálně přijatelným způsobem odreagovat napětí včetně úzkosti. Zabavit (nejen) dítě pokud možno smysluplnou činností.
Pochopit, že každý jsme jiný, což ještě samo o sobě neznamená, že ten druhý je horší.
A nemít iluze, neb významný psycholog konstatoval: „Nejhorší jsou nejhodnější lidé.“ Někteří rádoby dobráci vás totiž hladí do vyhlazení.
ČLÁNKY DO MAILU