Skupinový běh vás vyhecuje

S dalšími členy běžeckého kurzu running bootcamp, který pořádá společnost BOOTCAMPS, jsem se naposledy viděla u „kulatého stolu“ v teplé místnosti kanceláře zmíněné společnosti. Zhruba dvě hodiny jsme se bavili o běhu, našich běžeckých zkušenostech a nezkušenostech.

Uplynul necelý měsíc a my se setkali znovu. Tentokrát ve sportovním a v zasněženém terénu Divoké Šárky. „Teď se ukáže, kdo z nás trénoval a kdo se jenom flákal,“ řekl s úsměvem jeden z mých běžeckých kolegů. Mám pocit, že jsem se zas tak moc neflákala. Za poslední tři týdny jsem toho naběhala snad víc než za celý život. Nicméně pohled na štíhlá sportovní těla ostatních běžců, oděná do nejlepších běžeckých látek a značkových modelů mi naháněl strach. Utéct jsem mohla bohužel jen do šárecké přírodní rezervace, kam jsme vlastně směřovali všichni.

Trenérka VERONIKA BRYCHCÍNOVÁ nám řekla, že si můžeme vybrat podle zdatnosti, kolik kilometrů dnes uběhneme. Nabízela deseti, patnácti, nebo dokonce dvacetikilometrový okruh. Hned jsem se chytla toho nejkratšího možného. Popravdě jsem netušila, co se za deseti kilometry běhu skrývá. Běhám přece jen na čas – tedy nikoliv co do rychlosti, ale určuji si dobu běhu podle minut, nikoliv podle kilometrů a v průměru mi nedělá problém vydržet klusat něco málo přes půl hodiny.

Jenže jiná běžkyně mi řekla: „To máme tak na hodinu dvacet.“ Cože?! Nikdy v životě jsem neběžela déle než 45 minut! Ale to už se pomalu vybíhalo a já se snažila držet tempo.

Kdo jsou mí běžečtí přátelé?

Ve skupině je nás dvanáct, zhruba ve věku od pětadvaceti do pětačtyřiceti let. Převažují muži nad ženami. Každý jsme trochu jiným běžcem. Běhá s námi například jeden opravdu zkušený vytrvalec, který už má za sebou několik maratonů a chtěl by si vylepšit čas a zapracovat na technice běhu. Maraton pokořili i další dva pánové, kteří se na running bootcamp přihlásili, aby je to nakoplo do toho letošního, který se koná v květnu v Praze.

Bootcamp obecně by vás měl nastartovat do nějaké aktivity. Na Západě se konají třeba i bootcampy zaměřené na účetnictví, informatiku a další nesportovní aktivity. Právě donutit se pravidelně běhat je nejčastějším důvodem, proč se většina členů běžeckého kurzu rozhodla absolvovat running bootcamp. Často již mají svou běžeckou historii, ale nejde jim o závody. Chtějí prostě něco udělat pro své tělo a běh je baví.

No a pak jsme v kurzu tři holky, které běh nikdy neměly rády, běhat neumíme, tedy spíše nemáme správnou techniku běhu, a přihlásily jsme se více méně ze zvědavosti.  

Maratonci se brzy ztratili

Zpátky do zasněžené nedělní Šárky. Počáteční tempo, které určili maratonci, mi vyhovovalo a říkala jsem si, že možná neběhám zas tak pomalu. Po deseti minutách se však skupinka nejlepších běžců začala vzdalovat.

Pozornost jsem upnula na tři parťáky, se kterými jsem zatím dokázala udržet tempo. Hlavně nebýt první, kdo odpadne. Blížila se moje krizová půlhodinka. Cítila jsem, že už mi síly ubývají. „To je hrozný!“ dostala jsem ze sebe. „Myslíš ten povrch?“ zeptal se mne kolega běžec. „Ne, myslím, že začínám mít krizi,“ odpověděla jsem. „To se ti jenom zdá. Poběž ještě kousek,“ hecoval mne a další dodal: „To zvládneš!“

Podobných dialogů zaznělo na trati víc. Vzájemně jsme se podporovali a když už někdo skoro odpadal, zvolnili jsme nebo na něj v poklusu počkali. Pravda, ke konci jsme běh trochu prokládali chůzí, zvláště ve výšlapech. Nabrali jsme tak sílu a pokračovali dál v běhu. Zpočátku neuvěřitelně vzdálený cíl se začal konečně rýsovat. Poslední stoupání a euforie z prvního zvládnutého skupinového výběhu, který trval zhruba sedmdesát minut, byla veliká. Přiznám se, že kdyby mě nikdo nehecoval, už dávno bych šla domů. A taky jsem nechtěla být tou nejhorší. Možná o tom to je.

Úspěch tkví v technice běhu

Příště se s běžci sejdeme opět v teple. Kromě porovnávání puchýřů a výkonů z nedělního běhu budeme probírat naši techniku. Veronika nás totiž všechny natáčela. Takže má dostatek výukového materiálu a odstrašujících příkladů.  

Foto: BOOTCAMPS