Názor k článku Šla jsem na potrat – a má duše pláče ... od Polárka - Nic proti slečně I., nebyla jsem v její kůži...

Nic proti slečně I., nebyla jsem v její kůži a neznám všechny kolnosti a podrobnosti, ale myslím, že spoléhat jen na to, že mě lékař o všem poctivě informuje, je dnes bohužel značně naivní a snad si dovolím říct i nezodpovědné. V případě, že by se mě gynekoložka při návštěvě pouze zeptala, zda chci podstoupit interrupci či ne, určitě bych se o věc zajímala a položila jí pár otázek. Možná, že doktorka předpokládala, že slečna I. se dostatečně informovala již předem, když neměla žádné dotazy.
To, že vám nikdo neřekne, že existuje postabortivní syndrom, je sice smutné, ale PAS není nic jiného než přirozená změna psychiky – která se samozřejmě projevit může a nemusí – s odborným pojemnováním. Osobně zrovna uvažuji o podstoupení miniinterrupce a upřímně říkám, že jsem také o postabortivním syndromu neměla ‚ani tušení‘ (tzn. nevěděla jsem, že je něco takového popsáno a odborně pojmenováno) – ale přijde mi celkem logické, že na takový nepřirozený zásah jako je umělý potrat psychika a organismus vůbec nějak zareaguje, a rozhodně to asi nebude nic příjemného.