Vlákno názorů k článku Šla jsem na potrat – a má duše pláče ... od Polárka - Nic proti slečně I., nebyla jsem v její kůži...

Nic proti slečně I., nebyla jsem v její kůži a neznám všechny kolnosti a podrobnosti, ale myslím, že spoléhat jen na to, že mě lékař o všem poctivě informuje, je dnes bohužel značně naivní a snad si dovolím říct i nezodpovědné. V případě, že by se mě gynekoložka při návštěvě pouze zeptala, zda chci podstoupit interrupci či ne, určitě bych se o věc zajímala a položila jí pár otázek. Možná, že doktorka předpokládala, že slečna I. se dostatečně informovala již předem, když neměla žádné dotazy.
To, že vám nikdo neřekne, že existuje postabortivní syndrom, je sice smutné, ale PAS není nic jiného než přirozená změna psychiky – která se samozřejmě projevit může a nemusí – s odborným pojemnováním. Osobně zrovna uvažuji o podstoupení miniinterrupce a upřímně říkám, že jsem také o postabortivním syndromu neměla ‚ani tušení‘ (tzn. nevěděla jsem, že je něco takového popsáno a odborně pojmenováno) – ale přijde mi celkem logické, že na takový nepřirozený zásah jako je umělý potrat psychika a organismus vůbec nějak zareaguje, a rozhodně to asi nebude nic příjemného.

Reaguji na tvůj názor, taky se rozhoduji zda jít či nejít, bojím se post. syndromu. Je mi líto co se stalo, na dítě se necítím, stále studuju, přítel si dítě nepřeje a rodina mne nepodpoří. Rozhodování je hrozné, chci aby se mi ulevilo, ale bojím se aby to nebylo horší. Příjde mi,že hlavně nábožensky založení lidé pouští tyto šílené hrůza na světlo…„zničila jsem si život“,atd.

Aisho byla jsem v úplně té samé situaci jako ty, rozhodla jsem se nakonec vlivem okolností pro potrat, i když jsem vnitřně cítila, že je to proti mému přesvědčení a hrozně toho lituju. Jsem 3 týdny po zákroku a postabortivní syndrom u mě propukl na plný pecky. Nikdy jsem neměla takové deprese a výčitky svědomí. Nevím,v jakém si ročníku, ale za 9 měsíců se může lecos změnit, připravit se na to, studium si dát dálkově, přítel třeba dojde také k jinému názoru atd. Je to Tvoje volba, ale věř, že po potratu líp nebude, spíš naopak..Málokomu se po potratu uleví, o nikom takovém sem ještě neslyšela, naopak i ty, co šly z vlastního přesvědčení nakonec litují a mají pocity viny, možná jedině pokud bys byla přesvědčená na 100%, že to tak má být. Mrzí mě, že jsem na tuhle diskuzi nenarazila před zákrokem, třeba bych se rozhodla jinak..Ať se rozhodneš jakkoliv, drž se..

Právě řeči tavovýchto spasitelů světa, za kterého se pan Alder zajisté považuje, vám ten syndrom vnutí i kdyby objektivně vzato neexistoval. Příznačné je, že ho vyobcovali i svědkové jehovovi a jestliže byl i pro tyto fanatiky trochu silná káva pak si o něm můžete udělat obrázek sama. Nejsem žádný příznivec potratů, považuji je za zoufalý krok při řešení životní situace, ale vyhrožovat kvůli tomu někomu doživotním trestem je na pováženou. Co se týče psychiatrie, má svým způsobem pravdu – jeho se vyléčit evidentně nepodařilo.