Už dávno neplatí, že sůl je nad zlato, naopak nadměrný příjem soli se dnes pokládá za podstatné zdravotní riziko. Nemohla by se však solí naopak léčit obezita a kompenzovat tučná strava? Máme zde výsledky dalšího celkem kuriózního výzkumu…
Myši na slané stravě nepřibíraly
Vědci z University of Iowa se podívali na účinky vyšších koncentrací soli na vývoj tělesné hmotnosti. Zatím pouze u myší, ovšem podobně by to mohlo být i u člověka (www.sciencedaily.com). Jsou zde však mnohá „ale“, pro které tuto metodu, i kdyby náhodou fungovala, nelze doporučit.
Konkrétně se při experimentech podle autorů potvrdilo, že dieta s vysokým obsahem tuků vede samozřejmě k tloustnutí. Pokud se však zkombinuje i s větším množstvím soli, myši na váze nepřibíraly. Jako kdyby ta proklínaná sůl účinky přebytečného příjmu kalorií (alespoň prostřednictvím tuků) nějak kompenzovala.
Ve studii se zkoumal dlouhodobější účinek soli, nikoliv triky ve stylu, zda sůl v těle zadržuje, nebo naopak z těla vytahuje vodu, a mění tak váhu v daném okamžiku. Myši byly rozděleny na skupiny, s málo/hodně tukem a s málo/hodně soli. Nejvíce přibývala zvířata na tučné stravě bez soli, naopak sůl prý účinky tuků potlačila. O ovlivnění chuti k jídlu přitom nešlo, až na sůl myši ve srovnávaných skupinách vždy dostávaly stejně potravy. Pro jistotu se u myší měřil ještě klidový metabolismus i fyzická aktivita, ani to však sůl neovlivnila. Prý to není tak, že by přebytek soli vyvolal např. amok a vzteklé běhání klecí sem a tam.
Hubnout solením? Nedoporučuje se
Jak tedy celý mechanismus funguje? Sodík má snižovat účinnost trávení/vstřebávání tuků v tenkém střevě. Je možné, že se to děje kvůli tomu, že v prostředí o vyšší iontové síle se mění účinnost trávicích enzymů (viz jev „vysolení bílkovin“), konkrétně hlavně reninu. Sodík prý funguje podobně jako lék na hubnutí Orlistat (obchodní označení Xenical/Alli). Dávkou soli možná také ovlivňujeme střevní mikroflóru, což by nebylo tak překvapivé, když víme, co všechno na ni působí.
Jedním ze závěrů článku publikovaného v časopisu Scientific Reports má být, že pokud se člověk přejídá a přejde na méně slanou, avšak na tuky stále stejně bohatou dietu, může to mít i nezamýšlené důsledky. Naopak doporučení větším solením hubnout raději nikdo nedává.
Jak by to bylo u člověka
Jak by u člověka fungovala dlouhodobá kúra tohoto typu? Pomiňme, zda bychom se slanými potravinami cpali více nebo méně a zda bychom je třeba hojně nezapíjeli pivem – viz obliba solených brambůrků či arašídů v hospodách. I kdybychom skutečně zhubli, zdravotně bychom si spíše ublížili, kromě kardiovaskulárního systému by nadbytek soli sotva prospěl třeba ledvinám. U myší pokus probíhal asi čtyři měsíce a měřila se pouze hmotnost, ne už např. krevní tlak. Po delší době by třeba populaci slanějších, byť třeba i štíhlejších jedinců zredukovaly, infarkty a mrtvice.
Trochu čísel z uvedené studie, aby bylo jasnější, o jakých dávkách se vlastně mluví. U pokusných myší se množství soli v potravě pohybovalo až do čtyř procent. WHO doporučuje denní příjem kolem pěti gramů (samozřejmě jen pro orientaci, třeba počítat spíše s gramy na kilogram tělesné hmotnosti). Pokud byste, opět řádově vzato, snědli kilogram potravy denně, překročíte při čtyřprocentní koncentraci doporučenou dávku soli asi desetkrát. A ještě další srovnání: u solených arašídů, které mám zrovna před sebou, deklaruje výrobce procento obsahu soli, už po pár hrstech se přitom vysuší rty. Kolem tří procent soli má mořská voda. Samozřejmě, že mnohé potraviny tak děsně slaně nechutnají a soli je v nich mnohem víc (skrytý obsah soli – viz např. následující galerie). Ale stejně.
Galerie: Tušíte, jak moc jsou slané?
Odmítavé stanovisko potvrzuje i Pavel Suchánek, dietetický specialista nutriční poradny FitBee.cz. „Opravdu bych chtěl vidět jídelníček, který by byl na kilogram tělesné hmotnosti srovnatelný s popisovaným jídelníčkem myší. Kdo by to vydržel jíst čtyři měsíce? Vždyť 2,5 % obsahu soli je už podle českých norem považováno za hranici extrému, při které se musí taková potravina speciálně deklarovat. Není vůbec jisté, zda by výsledky byly přenosné na člověka, nepřeceňoval bych je. Rozhodně nemáme zkušenost, že by osoby, které hodně solí, byly hubené. A i kdyby, bylo by rozumné vyměnit nadváhu za vysoký krevní tlak a poškození ledvin?“
To ale neznamená, že by výsledky studie byly nutně bezvýznamné. Třeba mechanismy, jimiž sodík mění metabolismus tuků, umožní vývoj metod hubnutí, ať už v podobě výživových doporučení nebo doplňků/léků, které přinesou podobný efekt méně brutálním způsobem.
Ani (ne)solením ale není třeba být posedlý. Viz článek: Bojíte se solit? Zbytečně
ČLÁNKY DO MAILU