Pojďme se dovědět něco více o jednom z mnoha neuvěřitelných detailů, z nichž je lidské tělo poskládáno.
Typy slz a jejich složení
Lidské slzy jsou složeny z 99 % z vody, která je smíšena přibližně s 1 % soli a 0,2 až 0,5 % bílkovin a organických sloučenin, jako jsou glukóza, aminokyseliny a fermenty. Chemické složení slz má antibakteriální účinky, což znamená, že ničí bakterie na oku i ve spojivkovém vaku.
Podle knihy Jak kočky předou od Paula Heineyho existují tři typy pláče. První z nich – bazální slzy – produkujeme v podstatě soustavně, aniž bychom si to uvědomovali, a tyto slzy nejsou způsobeny ani emocemi, ani poraněním či podrážděním oka. Slzné žlázy totiž produkují neustále malé množství slz, které chrání oko před bakteriemi a vyschnutím. Toto malé množství slz je roztíráno při mrkání po povrchu oka.
Další typ pláče (reflexní slzy) je reakcí na podráždění oka, například když do něj spadne prach. Oko se pak hned pokryje slzami, aby byly cizí částice co nejdříve odplaveny.
A posledním typem pláče (emocionální slzy) je pláč, který je způsoben emocemi. Sem spadá pláč smutku i radosti. Tento poslední typ pláče se liší od předchozích dvou tím, že obsahuje o čtvrtinu více bílkovin a hormonů.
Význam pláče
V emocionálních slzách byly zaznamenány vyšší hodnoty prolaktinu, adrenokortikotropního hormonu, leu-enkefalinu, draslíku a manganu. Někteří vědci proto vyslovili domněnku, že uvolňování stresových hormonů, jako je právě například leu-enkefalin, může pomoci tělu regulovat procesy a nastavit zpět homeostázu neboli pláčem stabilizujeme vnitřní prostředí těla. Tato zjištění však ještě stále vyžadují další vědecká potvrzení, nicméně již existují výzkumy, které tuto domněnku podporují.
Vedle této seberegulační schopnosti pláče, která souvisí s jeho chemickým složením, má pláč ovšem další důležitou roli, a to roli sociální. Když se rozpláčete, tento projev, tato akce vyvolá velmi pravděpodobně reakci vašeho okolí, a i ta vám může přinést jistou formu uklidnění (stabilizaci) ovšem tentokrát v psychologickém slova smyslu. Tento jev však už neprobíhá na bázi chemie, nýbrž na úrovni mezilidských vztahů.
„Význam pláče se možná více týká sociální odpovědi, kterou má vyvolat, než jeho samotných fyziologických projevů,“ říká Lauren Bylsmaová z Pittsburské univerzity.
Dr. Bylsmaová vedla několik studií o pláči a zjistila, že lidé se po pláči cítili lépe spíše tehdy, když se jim během pláče dostalo sociální podpory. Slzy, které vedly k vyřešení situace, která pláč vyvolala, nebo pomohly plačící osobě získat nové porozumění toho, co se stalo, pomohly lidem cítit se lépe. Naopak osoby, které se snažily své slzy skrýt nebo plakaly v prostředí, kde se jim této podpory nedostalo, jako například v práci, bezprostředně po pláči žádnou zvláštní úlevu necítili. Více o výzkumu zde.
Vidíme tedy, že pláč má pro člověka významné autoregulační účinky v obou rovinách, v chemické (vnitřní) i v psycho-sociální (vnější).
Pláče žena, pláče muž?
Již v roce 1980 ve svém výzkumu biochemik William H. Frey odhalil, že ženy pláčou průměrně 5,3krát měsíčně, zatímco muži v průměru 1,3krát. A tato čísla se dodnes příliš nezměnila, což ve svém výzkumu potvrdila opět Lauren Bylsmaová.
Pokud jde o biologické důvody, které vedou ke skutečnosti, že muži pláčou méně, uvádí se, že je to v důsledku hormonálních změn, které probíhají v době dospívání. U chlapců se totiž rapidně zvyšuje množství mužského hormonu testosteronu, který na rozdíl od ženského estrogenu plačtivost tlumí. Ženy mají naopak v těle o 60 % více prolaktinu, tedy hormonu stimulujícího mléčné žlázy během těhotenství a po porodu, a ten bývá spojován právě s náchylností k pláči.
A mluvíme-li o pláči, musíme vedle těchto biologických příčin vždy zmínit i společenské důvody, které, jak jsme dosud zjistili, jdou v případě pláče vždy ruku v ruce. A tak si musíme otevřeně přiznat, že ač se společnost sebevíce snaží o zploštění genderových stereotypů, zůstává stále platné, že ten pláč, který vzbuzuje ve společnosti stále více pochopení, je pláč ženy.
Pláč jako výsostný lidský projev
Pokud jde obecně o kvantitu pláče, zjistila ve svém výzkumu Dianne Van Hemertová, že v bohatších zemích se pláče více, a to protože je to více respektováno. Naproti tomu v chudých zemích, kde je k tomu paradoxně mnohem více důvodů, se pláče méně, protože to společenské zvyklosti nedovolují. Tedy další důkaz, že bez sociálního kontextu lze hovořit o pláči jen těžko.
Pláč je pozoruhodný svou schopností vzbuzovat reakce okolí. Málokoho nechává chladným. A jistě je také proto právem tématem básníků. Ostatně titulek článku je citací z básně Poučení synovské Františka Halase.
A například Bohumil Hrabal v básni Štěstí pláč spojuje s čistotou, ba dokonce „dobrou duší“. V druhé části básně pak už tušíme, že pláč neexistuje jen sám o sobě, ale je výsostným lidským projevem. Je projevem, výslednicí, produktem toho, co člověk zakusil. A teprve tento zážitek, tato zkušenost, i negativní, z něj dělá člověka.
Ty malá pláčeš? Jenom plač,
až se ti vlasy v houžev zmáčí.
Vždyť čistotou je vyšit pláč
a slza dobrou duši značí.
Všechno veliké se rodí ze slzí;
v člověka rosteš dvojnásobně,
když hořká slza po tváři ti běží
jak mandelinka nezpůsobně.
ČLÁNKY DO MAILU