Když se zeptáte mých kolegů, kdo je v našem oddělení největší jedlík, dost jich odpoví, že já. Mám prostě takovou pověst a občas ji celkem rád podpořím nadstandardní porcí při obědě. Nejde mi ovšem jenom o množství, ale i o kvalitu. Co nemám rád, to do mě nikdo nedostane. Co mi chutná, tím se klidně přejím; nač zapírat.
Bohužel, v naší oblíbené „číně“ vymysleli akci – v době oběda je možné sníst, co můžete, za 109 korun. Proč to nezkusit? Pořádně se najíme a ještě „ušetříme“.
Obavy z toho, že jídlo nebude dobré nebo že půjde o nějaký chyták, se naštěstí (nebo spíš bohužel) nepotvrdily. Jídlo bylo na poměry běžné čínské restaurace perfektní, výběr dostatečný, obsluha příjemná a přející. Typičtí vychytrálkové se samozřejmě nijak nerozpakovali nacpat do sebe pět talířů nejrůznějších masových směsí, obalených masíček a trošku té přílohy. Kdo by se cpal rýží, když může žaludek zaplnit kvalitnějšími materiály?
Čtěte téma: Éra „univerzální hnědé“ je snad pryč
UHO (univerzální hnědá omáčka) či UBO (univerzální bílá omáčka) jsou pojmy, na něž mnozí jen tak nezapomenou. A možná je ještě někde vaří …
Sežrat, co se dá
Samotný odchod z restaurace byl pro mě a kolegu najednou neuvěřitelně pracný a náročný. Naší supící dvojice se v kanceláři hned ptali, co že se nám stalo. Ano, vypadali jsme jako přejetí lokomotivou. Z odpoledne toho dne si moc nepamatujeme. Takhle zle mi z jídla snad nikdy nebylo. Na akce „All You Can Eat“ jsem změnil názor. Už to není vysněný způsob konzumace oběda. Už to není ani způsob, jak v restauraci sežrat, co se dá, a ještě se radovat z toho, že prodělali. Teď je to něco navozujícího nepříjemný pocit přeplněného žaludku, a to i ve chvíli, kdy od posledního jídla uteklo několik hodin.
Když někdo to slovní spojení vyřkne nebo ho jen vidím napsané, nejsem naplňován pocitem radostného očekávání a představ kulinářského zážitku. Tenhle výraz už pro mě navždycky bude synonymem hučení v hlavě z přejedení; takže si představte, jaká muka jsem prožil při psaní a kontrole tohoto textu.
Co si o akcích typu „Sněz, co můžeš“ myslíte vy?
Takový slušný národ a tohle…
Kdo to vymyslel? A proč to vůbec dělají, vždyť se jim to nemůže vyplatit? A co na to doktoři?
Vezměme to pozpátku – doktoři nadšení jistě nebudou. Kdo se pravidelně přejídá, ten určitě zdravější nebude. A co restaurace, vyplatí se jim to? Podle mého názoru těžko – jeden šílený žrout je schopen pozřít pět porcí a najde se málokdo, kdo by nesnědl skoro nic. A kdo to vymyslel? Prý Francouzi. Takový slušný a kulturní národ a oni vymyslí bufet, ze kterého se za pár století stal festival přežírání.
Nejen pro autora fejetonu: Když se ozvou žaludeční vředy…
Stres, špatné stravovací návyky, příliš alkoholu, koření, ale také nadužívání některých léků a jedna záludná bakterie, to všechno stojí za nepříjemným onemocněním, které potká každého desátého člověka.
Musím se přiznat, že jsem oběd ve stylu „sněz co můžeš“ několikrát zopakoval, a to dokonce ve stejné čínské restauraci. Počet snědených talířů se snažím pomalu, ale jistě redukovat. Nechovám se jako šílený maniak, který několik dní nejedl, nepospíchám a zkouším vnímat i chuť jídla. Ale stále dáváme pozor, aby se nám celá transakce vyplatila. Platit víc, než projedl, by mohl jenom blázen, no ne?
Ilustrační foto: agentura SXC
ČLÁNKY DO MAILU