Zde popisovaná restaurace bude asi Smaragdová zahrada v Praze dole u Můstku. Oběd tam stojí opravdu 109Kč, výběr na tu cenu dost slušný a pokud tam člověk není poprvé, aby propadl tomu pocitu „můžu sežrat všechno, takže vlastně musím“, velmi slušně se tam nají bez toho, aby ho bolelo břicho z přežrání.
Autor v článku myslím přehání – „sněz, co můžeš“ je v ČR stále poměrně unikátní záležitost a lidi s tím dost často neumí zacházet (čti „neumí se ovládat“). Člověk na podniky tohoto typu zvyklý se chová úplně jinak, než je v článku naznačeno – poskládá si sám takové menu, na jaké má zrovna chuť, většinou ochutná menší množství od řady dobrot a jako hlavní jídlo si dá to, co mu právě nejvíc sedne. Bez počítání, zda už svoje „vstupné“ projedl. To udělá jen začátečník „opitý“ pocitem, že si to může dovolit.
Pak mi přijde rozumný systém jídla na váhu, který provozují např. v síti vegetariánských restaurací Beas. Pokud se člověk nedokáže ovládat a přesto má rád rozličnost jídel je toto ideální volba. 10dkg / 15,90,– myslím, mne osobně vyjde pořádný oběd na 80,– a ještě si pochutnám a ochutnám novinky, velice příjemná záležitost.
Restaurace a-y-c-e jsou dobrým nápadem, bohužel mne se příliš nevyplatí. Speciálně u sushi, které mám tak ráda mne vyjde mnohem levněji konkrétní objednávka než a-y-c-e systém (alespoň v ČR).
Na druhou stranu dle vyprávění poznatků z ameriky, kde je tento systém všudypřítomen, se pak není čemu divit, že populace na této části polokoule vypadá jak vypadá a huba jim padá úžasem nad našimi krásnými ženštinami, které jsou vlastně jen normálně veliké (rozuměj široké ;).
Žaludek se po čase roztáhne a zvykne si přijímat stále větší porce, poté je tloustnutí téměř nevyhnutelné.
ČLÁNKY DO MAILU