Sociální fobie není strach ze sociálky

Nákupy, jízda v hromadné dopravě, návštěvy na úřadech nebo jen běžné potkávání se se známými lidmi. To všechno mohou být situace, které v člověku se sociální fobií vyvolají neuvěřitelně nepříjemné pocity. Bojuje s nimi i Petra.

Autor: Isifa.cz

Lidé se sociální fobií se stahují do sebe, mají strach, zůstávají raději doma 

Petře je 31 let. Odmalička se tak trochu lišila. Stranila se ostatních, nikdy neměla téměř žádné kamarády, vyhledávala samotu. Ze základní školy si dokonce nese zkušenost šikanovaného. Nikdo pro ni neměl pochopení, dokonce ani doma: „Ta naše holka se pořád něčeho bojí, stydí se a nemá žádné kamarádky. Ale to se v pubertě určitě změní,” popisuje Petra slova své matky. Jenže ono se pubertou nezměnilo vůbec nic. Během studií na vysoké škole, kde veřejné vystupování, kolektiv lidí a neustálá společnost byla na denním pořádku, se Petra seznamuje s pojmem sociální fobie. Zjišťuje, že by se s tím vším možná dalo i něco dělat. Sama se obrací na psychologa. Nakonec vyhledá pomoc i psychiatra.

Přečtěte si: První pomoc při duševní krizi

Fobie vznikne třeba po řadě drobných neúspěchů

Sociální fobie neboli sociální úzkost je neurotická porucha. Jedná se o strach z různých sociálních situací, při kterých dochází ke kontaktu s druhými lidmi. Tento strach se objevuje na základě negativního očekávání vlastního selhání. A tato očekávání pramení z negativních představ o sobě.

Člověk je získává především výchovou nebo také špatnou životní zkušeností. „Nejčastěji vzniká po drobných a častých neúspěších v sociálních kontaktech, podpořených také výchovou. Například vliv příliš úzkostlivé matky, která brání dítěti v budování sociálních kontaktů. Může být ale způsobena i dlouhodobou izolací nebo nemocí, v tomto případě navíc podpořena úzkostlivostí. Někdy vzniká i po traumatických událostech,” vysvětluje psycholožka Lucie Šmahelová (www.psychologie-biofeedback.cz). Značnou roli tady hraje také dědičnost: „Jestliže je některý z rodičů úzkostný, pak nacházíme dispozice k úzkostnému prožívání ve zvýšené míře i u jejich dětí,” doplňuje psycholog Tomáš Morávek (www.psychologvpraze.cz). 

A právě řada nepříjemných situací, které musela podstoupit, byla zřejmě spouštěčem sociální úzkosti u Petry. Nikdy nepatřila mezi dokonalé bytosti. Její vyloženě nesportovní postavu jí kde kdo připomínal. Dokonce ani doma si neodpustili nejapné poznámky. Na základní škole pak vše vyvrcholilo v šikanu. Školu vyměnila za jinou a kolektivu nepříjemných spolužáků se zbavila, ale toho nepříjemného pocitu, když se na ni někdo dívá, když s ní někdo mluví, když po ní někdo něco chce, už ne.

Přečtěte si: Fobie lze mít z čehokoliv, věděl už Freud

S fobií se nedá žít „normální” život

„Hlavními projevy sociální fobie bývají obavy, že se na nás někdo bude dívat, že se ztrapníme a budeme vypadat hloupě. Tyto pocity pak zabraňují zapojovat se do sociálního dění kolem. Lidé se sociální fobií se stahují do sebe, nechtějí riskovat zesměšnění a jiné nepříjemné pocity a tak raději zůstávají doma sami, než s partou kamarádů. Často jen najíst se ve školní jídelně může být velmi stresující,“ popisuje Tomáš Morávek.

Dalšími nepříjemnými příznaky, které jsou na první pohled zjevné, je nadměrná stydlivost a s tím spojené červenání. Během kontaktu s druhým člověkem se také objevují problémy s dýcháním, bušení srdce, závratě nebo nepříjemné pocity v břiše. Mohou se vyskytovat také návaly horka a potu, třes a sucho v ústech. Lidé trpící sociální fobií mají potíže pohlédnout druhému člověku do očí. 

Až 3 % lidí bojují s těmito nepříjemnostmi. 10 – 15 % lidí obdobnými potížemi a nepříjemnostmi sice trpí, ale neřeší je. „Sociální fobie se považuje za třetí světově nejrozšířenější problém z okruhu psychických potíží, které můžeme zařadit mezi poruchy emocí. Protože strach, jakožto jedna ze základních emocí, zde hraje značnou roli,” dodává psycholog. 

„Strach se podívat, strach se zeptat, strach oslovit, strach se jakkoli projevit. A spousta dalších strachů brání člověku fungovat na sto procent. A to jak v osobnostní rovině, tak v rovině pracovní,“ popisuje Petra. „Je to vlastně život v neustálých obavách z neúspěchu, ze ztrapnění se, z ponížení sebe sama.“

Přečtěte si: 10 kroků pro zvládnutí trémy

Léky a psychoterapie

Sociální fobie se léčí dvěma způsoby, které bývají často kombinovány. „Jednak pomocí antidepresiv, tedy léků, které výrazně sníží úzkostné prožívání. A dále pomocí psychoterapie. Tam se zaměřujeme jednak na podporu zvládání stresu při sociálních situacích a na posílení sebevědomí pomocí asertivního jednání,” popisuje psycholog Tomáš Morávek.

„V terapii se pracuje nejprve s nácvikem relaxace, zejména přes dech, a následně se trénují sociální dovednosti jako například postupné vystavování se situacím, za neustálé podpory a také reflexe klient-terapeut,” doplňuje Lucie Šmahelová a potvrzuje, že ve většině případů se dá sociální fobie léčit s úspěchem.

Může to skončit i sebevraždou

Pokud se však sociální fobie neléčí a lidé odmítají pomoc odborníků, může to mít i ty nejčernější důsledky. Většinou se lidé úplně izolují od společnosti a žijí v samotě, bez partnerů. Někdy se jedinou společností v jejich životě stávají rodiče, od kterých se nedokážou odpoutat. Lidé se sociální nejsou schopni využít svůj studijní potenciál, ač jsou třeba schopni zvládnout vysokou školu levou zadní. Pro potlačení časté úzkosti a napětí sahají po alkoholu nebo po drogách, což většinou vede k závislostem. Objevují se také sklony k sebevraždám. 

Petra bere léky už osmým rokem. Psychoterapiemi si prošla a v současné době dochází jen na pravidelné konzultace ke svému psychiatrovi. Jak sama říká: „Jsem si vědoma, že ten problém tady je a že mi zřejmě neumožní žít naprosto běžný život, ale snažím se fungovat. Jak v práci, kde o mém problému vědí a snaží se mi pomáhat, tak i v tom životě osobním. Pro zdravého člověka je to asi nepochopitelné, ale je to opravdu dennodenní boj a snažení se.”

Čtěte dále: Sebepoškozování: Jen se tak trochu říznout… a hned bude líp?