"Fobie vznikne třeba po řadě drobných neúspěchů", stojí také v článku. Nabízí se tu upřesnění, že se v převážné většině jedná o "drobné" neúspěchy v dětství, před školní tabulí a ve školní třídě vůbec. Drobnými neúspěchy ony neúspěchy nazývají hlavně učitelé, všelicí psychologové a různé další našprtané lebky, které ale (záměrně?) přehlížejí fakt, že už samotné vyvolávání (ze skupiny) před tabuli (před tu skupinu) a tam zkoušení, kolik si toho žák mechanickým opakováním vtloukl do svého mladého mozku, není nic jiného, než tvrdá, prachsprostá šikana, která je už od dob Marie Terezie dobře skryta osvědčeným způsobem: pod svícnem je největší tma.
Drobným neúspěchem by ovšem svůj nepatrný omyl před skupinou svých vrstevníků (krycí název = před tabulí) nenazvala samotná oběť pedagogické šikany – před třídou zkoušený žák. V každé třídě, tak jako v každé skupině lidí, se spolehlivě nachází víc či míň jedinců, kteří čekají jen na okamžik, kdy se budou moci jakémukoli pochybení žáka - před třídu vystaveného - zasmát, zmýlivšího se nešťastníka obdařit „srandovní“ poznámkou či ještě jinak si okořenit nudnou a kasárensky hnusnou dobu vyučovací. Už ve třídě na základní škole, se totiž logicky musejí nacházet i děti, z nichž vyrostou dospělí jedinci bez svědomí, bez soucitu a bez dalších vlastností, které dělají člověka člověkem.
Zbývá snad jen připomenout, že žák je takto traumatizován opakovaně a že před každou další šikanou shora naznačenou, prožívá čím dál tím hlubší stavy úzkosti. Byl by zázrak, kdyby za takového stavu výchovného průmyslu, nepřibývalo lidí s poškozeným psychickým zdravím – sociální fobií, agorafobií a Bůhví jakých ještě dalších nemocí.
Proto by J. A. Komenský - kdyby jen na okamžik mohl spatřit co se děje - vykřikl: „Hrůza a děs, pořád stejná rasovna!“